6.6.2019
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Dluh pravdě

Sdílejte článek:

DAVID FORBELSKÝ

Každou lží si děláme u pravdy dluh. A dřív nebo později se dluh musí splatit
Valerij Legasov

Přiznám se, že ani mě neminulo nadšení ze seriálu z dílny HBO o Černobylské havárii.
Tu jsem zažil, zažil jsem i ono mlžení a zlehčování. Dodnes si pamatuji naprosto zrůdný plán, který přes svou nesmyslnost dotáhli soudruzi do konce. Ani ne měsíc po havárii se necelých 100 Km od místa nehody jel Závod míru. Pro nepamětníky byla to taková Tour de komouš. Lhalo se o rizicích, o příčinách i o následcích. Právě citovaný Valerij Legasov to neunesl a v den výročí té nehody se oběsil, když před tím namluvil na kazety svou zprávu, aby tak alespoň zčásti splatil onen zmiňovaný dluh.

A dluh není to nejhorší, co se musí splácet, s každým dluhem jdou ruku v ruce i úroky, které bývají horší než samotný dluh. U lží jsou takovými úroky ztráta důvěry a fámy.

Dříve se jim říkalo šeptanda, dnes máme hybridní zprávy, dezinformační kampaně a hoaxy. Ale princip zůstává stejný. Bez úvodní lži by nebylo těchto nesmyslných fám.

Někdy je velmi příjemné si lhát, aby se člověk nezneklidňoval věcmi, které sice jsou nepříjemné, ale i když je zná, přesto se pro danou věc rozhodne, neboť negativa nepřesáhnou pozitiva dané věci.

Každý z nás to děláme dnes a denně. Znáte to, šéf je blb, platí málo, kolegové jsou protivní, ale nakonec do té práce ráno jdete, protože vás baví, dostane zaplaceno, nebo jen byste se nudili….

Klasické hodnocení kladů a záporů.

Probíhalo pochopitelně i v bolševických režimech u nás i v Sovětském svazu. Jen o těch negativech se mluvit nesmělo. Zpočátku pod velmi drakonickými tresty. Popravy, deportace a jiné lahůdky tehdy byly na denním pořádku. Ke konci, jak poznal i pan Legasov, se „jen“ ničily kariéry a zakazovala činnost.

Jak jsme si oddechli, když jsme se v roce 1989 takových praktik zbavili. Najednou se smělo říkat, že naše země nevzkvétá, že výrobou betonu se lidské štěstí měřit nedá, a že i když některé věci mají i stinnou stránku, vyplatí se do nich jít, ale o těch stinných stránkách se smělo mluvit, mohla se z nich dělat legrace, prostě se s nimi mohlo počítat.

Sladká devadesátá léta.

Ano spousta lidí i politiků, se chovala nečestně, nemravně, a dokonce i nezákonně. Ale najednou se o tom mohlo mluvit, někteří z nich dokonce skončili ve vězení, ale pořád to byla přijatelná cena za transformaci ekonomiky z centrálně plánované do tržní.

My, tehdejší studenti, rebelové a snílci jsme si sundali trikolory a vrhli se do života, který sliboval tolik svobody, kolik jich „konec dějin“ mohl přinést. Jak k smíchu by tehdy působil třeba aeronet, který by přinášel nová „odhalení“, jako že nějaká továrna zkrachovala a lidi jsou bez práce. Byla by na to jednoduchá obrana. To přece každý ví, že k tomu dochází, a navíc jsou prostředky jak těm lidem pomoct. A je lepší se po nějaký čas postarat o člověka, který přišel o práci, než éta dotovat něco, co se neuživí. A tím by podobný zdroj „zaručené“ zprávy zašel brzy na úbytě

Ale jak šel čas, začaly se některé věci dost podobat praktikám okolo oné havárie v Černobylu. Zamlčování nepříjemných faktů a adorace nepodstatných, nebo dokonce přímo vylhaných pozitiv.

Pravou mistryní se v tom stala Evropská unie, zvláště po přijetí slavné Evropské ústavy, kterou po několika odmítnutích v referendech musela přejmenovat na Lisabonskou smlouvu, a i tu musela tlačit přes několikrát opakovaná referenda.

Prezidentovi jedné země dokonce začali vyhrožovat hospitalizací na psychiatrii, pokud tu smlouvu nepodepíše. Mimochodem to byl také velmi oblíbený nástroj bolševické moci. Na psychiatrii skončilo třeba i „sedm statečných“ z Rudého náměstí, když protestovali proti okupaci Československa.
Od té doby je opět, ne přímo zakázáno, ale velmi těžké zmiňovat zápory tuhé unijní integrace.
A že zápory má téměř každá věc, jsme si již řekli za začátku

A tak se opět lže.

A dle stále platných slov Valerie Legasova za to jednou zaplatíme.

Vezměme jednoduchý příklad s uprchlíky. Každá vlna přesídlování lidí vyvolá odpor a negativní reakce „starousedlíků“. Dokonce nezáleží na rase, vyznání, ani náboženství příchozích. S odporem se setkali vysídlenci ze Sudet(ať ti čeští ve zbytku republiky, nebo němečtí v poválečném Německu) Ani lidé z Pripjati nebyli přijímáni s nadšením v místech, kam je přesunula vláda. Prostě nárazová a velká migrace přináší negativa. Ať v zásobování, v možnostech ubytování, a v mnoha dalších ohledech.  Vyžaduje po „místních“ jistá omezení. Tak to prostě je. Nemá cenu takovou věc zatajovat. Ale bohužel přesně k tomuto docházelo a dochází.

A kdyby jen zatajovat.

Z lidí, kteří vyjádřili obavy se dělají pomalu zločinci, kteří by nechali ty nebohé běžence chcípnout. Jistě se mezi kritiky najdou i takoví, kteří si to myslí. Ale drtivá většina, by jistě pravdivé vyčíslení kladů a záporů akceptovala a třeba ne s nadšením by to přijala jako fakt.

Ale jakmile se zalže jednou, musí se pokračovat, a tak ten dluh narůstá. Jak dlouho s lhalo o nepokojích v Kolíně nad Rýnem? Zamlčují se kriminální činy migrantů, tak sveřepě, že se skoro zdá, že žádnou nepáchají, ačkoli je to nesmysl.

Páchají, stejně jako „domorodci“. A zde začíná ten dluh, lhali jsme že nepáchají a najednou čelíme zprávám o tom, že jí páchají mnohem víc, než domorodci, „zaručené“ zprávy o zvěrstvech imigrantů jsou na denním pořádku až je velmi těžké říct, co pravda je a co ne. Opět se šíří ona „šeptanda“ kdy každý zná někoho, komu jeho blízký vyprávěl…

To je onen dluh, který začínáme splácet, a nejen v otázce migrace, tu jsem zvolil jen proto, že jasněji  ukázala i onen úrok, o tom později. Takže se neříká plná pravda ani o dotacích, o nedemokratickém uspořádání celé unie po Lisabonu, nebo dopadech „ekologických“ opatření a o mnoha dalších věcech.
Kolik asi kvůli palmovému oleji uhořelo orangutanů, a my se prsíme tím, že si nekoupíme šampón s palmovým olejem, ačkoli drtivou většinu této suroviny lejem do nádrží. Tam ty dopady budou podobné, ale vraťme se k migraci a oněm úrokům.

Úrokem je to, že místo věcných kritiků, kteří by mohli vlády směrovat ke zmírnění dopadů nějakého jevu, tedy v tomto případě migrace, ve volbách vyhrávají, nebo mají velký úspěch lidé s opačným znaménkem.
Ano jsou naprosto stejní jako ti, kteří nekriticky prosazují nějakou myšlenku  a nepřipouštějí kritiku, jen proste prosazují opak.

Tedy v tomto případě konec jakékoli migrace, oplocení, a  jiné věci.

Jsou označováni za nácky, rasisty fašisty (to je vůbec to nejvtipnější, ale o tom jindy), ale v podstatě jsou stejní jako oni sluníčkáři, eurohujeři , či jak nazývají zase oni své nepřítele – vidíte, už to jsou nepřátelé a ne oponenti, to je další úrok., který musíme pravdě splatit

Takže když to shrneme, dluh pravdě je to, že budem za lháře a nikdo už nám nebude věřit, i když jsme lhali pro „dobrou věc“.

Komunisté byli přesvědčeni, že lžou protože jejich myšlenka měla být to větší dobro a „záchrana světového míru“, za které se vyplatí lhát a umlčovat oponenty.

Úrok je to, že místo nás přijde ne kritik a oponent s věcnými návrhy řešení, toho jsme umlčeli, pamatujete? Ale stejný fanatik, jako jsme byli my, a pro „dobrou věc“ začne zase umlčovat ty, kteří budou naopak nacházet klady na tom, co on považuje za zkázu a děs.

A ty úroky nás jednou dovedou až k opravdu hořkým koncům.

Zkuste na to myslet, až někoho označíte za nácka, nebo naopak pomýleného sluníčkáře a budete ho mít za nepřítele, a ne za oponenta.

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (23 votes, average: 4,74 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Evropa obrací list

    LIBOR ČÍHAL Pomalu, ale jistě dochází k historickému obratu v kolektivním podvědomí  evropských národů –  Evropská unie v současné