23.11.2019
Kategorie: Multikulturní soužití

 Děti, nebo „DĚTI“?

Sdílejte článek:

VÁCLAV HUSÁK 

vaclav-husak53659552_0Nikdy mne nenapadlo, že se někdy budu zabývat definicí pojmu „dítě“. Já jsem si vytvořil svou soukromou vývojovou řadu z kombinace věku a úrovně zapojení človíčka v aktuální etapě vzdělávacího procesu: Mimino, batole, předškolák, žák, student a mladistvý – česky nejlépe vyjádřen slovem „teenager“.

Všichni dospělí, kteří vychovali děti až do jejich sociální a ekonomické samostatnost, vědí, k jak drastické fyzické i psychické proměně dochází v průběhu jejich puberty. Tady v období, kdy se z děvčátek stávají ženy a z chlapců muži. Začátek a konec tohoto procesu je poměrně individuální, ale obvykle se odehrává mezi 12 až 16 rokem.

Zejména u kluků bývá toto období velmi dramatické. Z poměrně poslušného a spořádaného jedince se naštěstí většinou jen dočasně stává rebel, který obvykle preferuje vše, co mu jeho rodiče zakázali. Chová se nepředvídatelně a vzhledem ke stoupající hladině testosteronu někdy i agresivně. Stručně řečeno – bývá to s ním opravdu těžké. Přesto, že oba mluvíte stejným jazy­kem.

A teď si představte, že přivezete do česka několik desítek „dětí bez doprovodu“ mužského pohlaví v pubertálním věku +15 let. Z naprosto odlišného civilizačního okruhu, se kterými s vzhledem k jazykové bariéře absolutně nedokážete domluvit. Na ničem. Jak jim chtějí přísluš­níci 200 rodin, které se k přijetí běženců nabídly, vysvětlit například tak zásadní a primitivní věc, že na keramické toaletě nestojí, ale sedí, že se místo prstů levé ruky používá toaletní papír, že při jídle se užívá příbor, že se neplive na zem, atd., atd.

V podstatě by tito téměř dospělí „sirotci“ byli svými českými „hostiteli“ neustále „buzerováni“. To prostě nemůže dlouhodobě vydržet nikdo, natož puberťák. Výsledkem případné „pomoci“ bude naprosté fiasko původního záměru. A nejen to!

Přijetí již téměř dospělých chlapců (někteří již možná dokonce dospělí jsou) přináší vzhledem k jejich fyzické vyspělosti i značné riziko fyzického napadení případně i znásilnění. Řadu tako­vých negativních zkušeností mají Němci, mnohé z dalších incidentů tohoto typu byly policií a místními politiky ututlány.

Lze vůbec takovéto aktivity, při nichž by byli občané našeho státu s vysokou pravděpodob­ností vystaveni reálnému fyzickému ohrožení, považovat za pomoc bližnímu svému? Nebo je to jen politické gesto určené pro Evropskou unii. O tom, kolik by to naše daňové poplatníky stálo, se vůbec nemluví. Ani ty rodiny by to asi nedělaly zadarmo?

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (35 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...