Deset důvodů, proč stát selhává

Když politici a byrokraté nedokážou splnit to, co slibují – což se stává hodně krát – často je nám říkáno, že problém lze vyřešit, jestliže místo toho dostaneme k moci ty správné lidi. Říkají nám, že stará garda politiků byla neschopná. Nebo že neměli dobré úmysly. I když je pravda, že ve vládě je spousta nekompetentních a zkorumpovaných lidí, nemůžeme vždy obviňovat pouze lidi ve vládě. Problém je ten, že vysoká pravděpodobnost selhání státu je způsobena samotnou podstatou této instituce. Jinými slovy, politici a byrokraté neuspějí, protože nemohou uspět. Samotná povaha státní správy je vytvořena tak, že vytváří selhání.

Zde je deset důvodů, proč:

I. Znalosti

Politika vlády trpí předstíráním znalostí . Pokud chtějí politici úspěšně intervenovat do trhu, musí politici vědět víc, než reálně mohou. Poznatky o trhu nejsou centralizované, systematické, organizované a obecné, ale rozptýlené, heterogenní, specifické a individuální. Na rozdíl od podnikatelů v tržní ekonomice, kde existuje mnoho operátorů a neustálý proces pokusů a omylů, je oprava vládních chyb v praxi omezena, protože vláda je monopol. Pro politika, přiznat chybu je často horší než držet se špatného rozhodnutí – dokonce i proti vlastnímu přesvědčení.

II. Asymetrie informací

Zatímco na trhu existuje také asymetrie informací , například mezi pojistitelem a pojištěným nebo mezi prodávajícím ojetých vozů a jeho kupujícím, je asymetrie informací hlubší ve veřejném sektoru než v soukromé ekonomice. Zatímco existuje například několik pojišťoven a mnoho obchodníků s automobily, existuje pouze jedna vláda. Politici jako zástupci státu nemají ve hře svou kůži a protože nejsou zainteresovanými stranami, nevynaloží mnoho úsilí na vyšetřování a vyvarování se asymetrie informací. Politici jsou naopak zpravidla dychtiví poskytovat finanční prostředky ne těm, kteří je potřebují nejvíce, ale těm, kteří jsou nejvíce relevantní v politické hře.

III. Vyčerpání soukromého sektoru

Vládní intervence nevylučuje to, co se zdá být nedostatkem trhu, ale vytváří to tím , že vytlačuje soukromou nabídku. Pokud by neexistovala dominance státu v oblasti školství a sociální pomoci, soukromá nabídka a soukromá charita by vyplňovaly mezeru, jak tomu bylo předtím, než si vláda tyto činnosti uzurpovala. Vyčerpání soukromého sektoru prostřednictvím vládních politik se neustále zvětšuje, protože politici mohou získat hlasy tím, že nabízejí další veřejné služby, i když veřejná správa situaci nezlepší, ale zhorší.

IV. Časový odstup

Vládní politiky trpí delšími prodlevami mezi diagnózou a účinkem. Vládní proces se zabývá mocí a jeho anténa zachytává ty signály, které jsou důležité pro mocenské hry. Teprve tehdy, když je problém dostatečně zpolitizován, najde si pozornost vlády. Po tomto prvním zpoždění, dokud problém nevyvolal pozornost a nebyl diagnostikován, dojde k dalšímu zpoždění, dokud úřady nenajdou konsensus o tom, jak řešit tento politický problém. Odtamtud trvá další čas, dokud příslušné politické prostředky nenajdou potřebnou politickou podporu. Po zavedení opatření uplyne další doba, dokud nebudeme vidět jejich účinky. Časový úsek mezi vznikem problému a řešením tohoto problému je tak dlouhý, že se už stihla změnit povaha tohoto problému a jeho kontext – často zásadně. Například měnové politiky se nejen odchylují od původního cíle, ale mohou vyvolat opačný záměr.

V. Dobývání a vytváření renty

Vládní intervence přitahuje dobyvatele renty. Dobývání rent je úsilí o získání speciálních výsad prostřednictvím vládních politik. V demokracii existuje neustálý tlak na vytváření nových rent (dotace, úlevy, pracovní místa pro byrokraty, speciální privilegia atd.) ke stávajícím rentám za účelem získání podpory u voličů. Neustále se tak zvyšuje počet osob závislých na státu a v průběhu času se je už těžké rozlišovat mezi korupcí a slušným a zákonným chováním. Čím více vláda vytváří nové renty, ​​tím více se země stane obětí klientelizmu, korupce a nesprávné alokace zdrojů.

VI. Vzájemná podpora politických stran při tvorbě legislativy

Tahle koncepce označuje výměnu výhod mezi politickými frakcemi za účelem získání podpory k projektu prostřednictvím podpory projektů druhé skupiny. Toto chování vede k trvalému rozšiřování aktivity státu. Prostřednictvím “quid pro quo” politického procesu zákonodárci podporují právní předpisy jiných frakcí výměnou za získání politické podpory pro svůj vlastní projekt. Toto chování vede k fenoménu“legislativní inflace”, lavinám zbytečných, protichůdných a škodlivých zákonů.

VII. Veřejné statky

Takzvané ” veřejné statky” nejsou dobře definovaná koncepce. Pojem se vymezuje nevylučitelností a nekonkurencí, spíše ale jde o to, že se považuje za účinnější kolektivní než individuální úsilí. Totéž ale platí pro veškeré zboží a samotný trh je systémem poskytování soukromého zboží prostřednictvím společného úsilí. Tržní hospodářství je kolektivní poskytovatel zboží, neboť kombinuje konkurenci se spoluprací. Každý z takzvaných “veřejných statků”, který vláda dodává, může také poskytnout soukromý sektor levněji a lépe. Na rozdíl od státu, spolupráce v tržní ekonomice zahrnuje konkurenci, a tedy nejen ekonomickou efektivitu, ale i podnět k inovacím.

VIII. Ovládnutí regulátorů

Pojem ovládnutí regulátorů označuje vládní selhání, kdy regulační agentura nevyvíjí původní záměr prosazovat “veřejný zájem”, ale je nakonec ovládnuta právě těmi skupinami, které měla regulovat. Ovládnutí regulačního orgánu soukromými zájmy znamená, že agentura se stává nástrojem, který napomáhá prosazovat zvláštní zájmy skupiny, která měla být regulována. Za tímto účelem bude zvláštní zájmová skupina požadovat speciální regulace, aby tak získala státní aparát jako nástroj na podporu svých speciálních zájmů.

IX. Krátkozrakost

Časový horizont politika jsou příští volby. Ve snaze, aby se přínosy jeho politických akcí okamžitě projevili u jeho voličů, bude politika dlouhodobě upřednostňovat krátkodobé projekty, a to i v případě, že by v dlouhodobém horizontu přinášely pouze dočasné výhody a náklady, než alternativní projekt, kde náklady přicházejí dříve a přínosy později. Vzhledem k tomu, že poskytování veřejných statků státem odděluje vazbu mezi nositelem nákladů a okamžitým příjemcem, je časová preference poptávky po zboží, které je státem zdánlivě bezplatná, nutně vyšší než v tržním systému.

X. Racionální neznalost

Je rozumné, aby individuální volič v masové demokracii zůstal nevědomý o politických otázkách, protože hodnota hlasu jednotlivce je tak malá, že nemá velký vliv na výsledek. Racionální volič bude hlasovat pro ty kandidáty, kteří slibují nejvíce výhod. S ohledem na malou váhu individuálního hlasování v masové demokracii racionální volič nebude věnovat mnoho času a úsilí, aby zjistil, zda jsou tyto sliby realistické nebo v kolizi s jeho dalšími touhami. Proto politické kampaně nemají jako cíl poskytování informací a osvícení voličů, ale naopak spíše dezinformace a zmatek. Co se nakonec počítá, je získat hlasy. Kvalita programu není tak důležitá, ale spíše nadšení, které může kandidát vytvořit mezi svými příznivci a jak dokáže degradovat, odsoudit a ponižovat svého soupeře. V důsledku toho vyvolávají volební kampaně nenávist, polarizaci a touhu po pomstě.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Antony P. Mueller je německý profesor ekonomie, který v současné době vyučuje v Brazílii.

Z anglického originálu přeložil Mike

Zdroj: mises.org