Co je špatného na švarcsystému?

[ad#clanek-respo]

Počátkem roku 2012 začala platit novela zákona o zaměstnanosti zpřísňující sankce za najímání živnostníků na pozice, ve kterých by mohli pracovat lidé v zaměstnaneckém poměru. Šlo o jeden z nejhorších legislativních počinů české vlády. Odbory hodnotí situaci přesně opačně a rádi by podnikatelům ještě více „utáhly šrouby. Tvrdí, že tito v průměru odvádí ve srovnání se zaměstnancem třetinu na zdravotním pojištění, polovinu na pojištění zdravotním a šestinu na dani z příjmu. Stejnou rétoriku štvoucí veřejnost proti podnikatelům používají kromě odborových bossů v jednom šiku také sociální demokraté, komunisté.

Mějme ale na paměti, že vedle dětí, studentů, důchodců a hendikepovaných, kteří skutečně nemohou pracovat, existuje skupina občanů, která vůbec neplatí daně ani zdravotní a sociální pojištění. Naopak je pouze spotřebovávají. Jedná se zaměstnance státu (státní byrokraty, včetně ministra Mládka, který podnikatele označuje za parazity), jejichž výplaty i všechny související odvody pocházejí v celém objemu ze zdanění.

Švarc systém znamená pro „zaměstnavatele“ smluvní vztah založený pouze na smlouvě, do které se mohou, ale nemusí promítnout ustanovení dnešního zákoníku práce. Spolupráci obou stran lze ukončit a není třeba konstruovat výpovědní důvody či se bát soudního napadení rozvázání pracovního poměru. Většinu žalob na neplatnost výpovědi totiž zaměstnavatelé prohrávají. „Zaměstnanec“ nemá ze zákona nárok na odstupné, přestávky na oběd, odměnu za dobu kdy nepracuje (dovolená, státem vyhlášené svátky) a různé příplatky (přesčasy atd). Nedotýká se jej omezení délky pracovní doby ani minimální mzda. Do smluvního vztahu se také nevměšují odbory s jejich kolektivním vyjednáváním.

Ve švarcsystému jsou osobní náklady pro „zaměstnavatele“ nižší, protože neplatí za „zaměstnance“ sociální a zdravotní pojistné, nemusí pro ně budovat zázemí a pořizovat pracovní pomůcky. Firmám se významně snižuje byrokratická zátěž spojená s mzdovou agendou a nemusí odpovídat úřadům či soudům na nejrůznější dotazy. Zde stojí za zmínku, že zaměstnavatelé (v režimu zákoníku práce), zadarmo vykonávají pro stát nucené práce. Ze zákona jsou povinni za zaměstnance stanovit výši daní a odvodů na tzv. sociální a zdravotní pojištění, peníze jim odebrat a předat státu. Je důkazem české ovčí povahy, že žádný zaměstnavatel ještě nežaloval stát o náhradu nákladů.

„Zaměstnanec“ může (ale pozor, také nemusí) ve švarcsystému jako osoba samostatně výdělečně činná uplatňovat náklady paušálem, čímž si sníží celkové daňové zatížení a získává ve výsledku vyšší čistou odměnu. Díky nižším vyměřovacím základům odvádí méně peněz na sociální a zdravotním pojištění (platba nemocenské je případě podnikatelů dobrovolná). Opět zde platí, může, ale také nemusí. Výše uvedené výhody jsou více než vyváženy nevýhodami o kterých se ale nemluví. Nižším nárokem na starobní důchod a podporou v nezaměstnanosti, nulovou nemocenskou a omezeným přístupem k sociálním dávkám.

Čas od času se na veřejnosti objeví téma nižších odvodů na sociální, zdravotní pojištění a neuspokojivého výběru daní od podnikatelů. Cílem politiků je zvýšit odírání živnostníků na úroveň zaměstnanců. Proč by ale stát měl vůbec dostávat od občanů více peněz? Pro demokracii obecně platí, že co se na daních vybere, ještě více se utratí. V Česku kromě toho není žádná záruka, že to co má plynout do erární kasy třeba na snížení rozpočtového deficitu, nebude odkloněno na Kajmanské ostrovy či promrháno ve zmanipulovaných veřejných zakázkách.

Podívejme se, co za absurdity by přineslo sjednocení podmínek mezi zaměstnanci a podnikateli, přesněji používání stejného biče (tedy sjednocení výše daní a odvodů), ale i cukru (pravidel zákoníku práce), pro obě skupiny. Co by to znamenalo v praxi?

Smlouvu s podnikatelem (mezi firmami) by bylo možné ukončit nejdříve za dva měsíce od podání výpovědi a pouze pod podmínkou nároku na odstupné ve výši tří měsíčních fakturací (uplatnění výpovědní doby a odstupného pro zaměstnance). V případě ekonomických problémů protistrany by výplatu musel provést úřad práce.

Podnikatel by jinému podnikateli ale nemohl dát výpověď bez udání důvodu (stejně jako je tomu v případě zaměstnance), ale pouze z organizačních důvodů nebo pro hrubé porušení podnikatelské kázně. Důvody výpovědi by posuzovaly soudy a v 90 procentech případů musí vyhrát „vypovězený“ (tak jak je tomu v případě zaměstnanců). Živnostník by měl také nárok na minimální měsíční fakturaci (jako zaměstnanec má nárok na minimální mzdu), osmihodinovou pracovní dobu a za škodu by smluvnímu partnerovi ručil pouze do výše čtyř a půl násobku měsíční fakturace (tak jako zaměstnanec svému zaměstnavateli). Veškeré riziko spojené s podnikáním by bylo zakázáno. Firmy by odpovídaly za ztráty a dluhy vzniklé rozhodnutím jiných firem (tak jako zaměstnavatel je vystaven riziku rozhodování svých zaměstnanců).

Zřejmě stát by firmám musel platit přestávky na oběd, odměnu za dovolenou a státem vyhlášené svátky, poskytovat příplatky za práci přesčas a o sobotách a nedělích, kupovat pracovní pomůcky (rukavice, montérky, čistící prostředky, ručníky…) a zajišťovat zázemí v podobě toalet, sprch a šaten.

Vedení účetnictví, výpočet daní a sociálního i zdravotního pojištění, mzdovou agendu jeho zaměstnanců a veškerou statistiku ve vztahu ke státu by za podnikatele prováděl odběratel, živnostník by pouze jednou za rok podepsal přehled o příjmech.

Podnikateli ale nikdo negarantuje zakázky, tak proč by měl garantovat odstupné a výpovědní lhůtu. Mesiáši dobra si vůbec neuvědomují, že nezaměstnanost je způsobena právě vysokou ochranou zaměstnanců před propouštěním (obavami zaměstnavatelů nikoho přijmout, když se jej nebudu moci zbavit) a nikoliv naopak. Je to zřetelně vidět na pracovním trhu Francie, Itálie, Řecka i když česká media nejdou pod povrch problému a omezující se na papouškování statistických údajů bez popisu příčin.

„Nevýhod“ podnikání je samozřejmě daleko více. Podnikatel, i když si ji bude platit, nemocenskou dostane až po 14 dnech (nikoliv jako zaměstnanec po 3 dnech), nižší odvody na důchod, které si může zvolit jsou vyváženy nárokem na minimální důchod. Často je slyšet argument, pomozte podnikatelům, aby měli nárok na průměrný důchod tím, že jim přikážete odvádět více. Starost o vlastní důchod je odpovědnost každého jednotlivce a bylo tomu tak do doby, než stát znárodnil (vykradl, v Česku dokončeno v roce 1953 při tzv. měnové reformě) důchodový systém a z lidí udělal otroky budoucích důchodců. Stejně se jedná o jeden velký podvod, pyramidovou hru nebo chcete-li finanční letadlo. Deficity se stále zvyšují a můj odhad nároků dnešních důchodců na výplatu rent je 9 bilionů korun (při zastavení plateb do průběžného systému jako součet všech nároků současných důchodců do doby statistického dožití).

Je také zajímavé, že ti co horují za zkrácené úvazky, pružnou pracovní dobu a jiné úlevy pro matky s dětmi chtějí současně potírat švarcsystém, který dovoluje rozvrhnout si pracovní dobu dle potřeby.

Hlavně ale, ti co útočí na podnikatele si nedovedou ani představit, jaké to je se starat sám o sebe, kdy nemůžete na nikoho vznést žádné nároky, za všechno odpovídáte. Přes den budete vařit a obsluhovat, mezitím musíte objednat suroviny, opravy, reklamu, aktualizovat stránku, donést papíry účetní (nebo si daně a tzv. sociální i zdravotní pojištění dělat sám), nastudovat nové předpisy (účetní, odvody, odpady…..), popasovat se splátkami úvěru na rozjezd podnikání, platbami za energie, vodu, nájem a přitom všem musíte myslet na to, aby jste měli spolu s rodinou peníze na běžný život. Nikdo vám nic nedá, nikdo vám nic negarantuje.

Evropská unie sepsala Řecku seznam úkolů, které muselo vykonat, aby mohlo čerpat přislíbenou pomoc. Mimo jiné má uloženo provést změnu pravidel pro najímání zaměstnanců i mzdové vyjednávání mezi firmami a odbory. Vlády Španělska a Itálie se snažily deregulovat pravidla pracovního trhu. Sankcemi za najímání živnostníků na pozice zaměstnanců však Česko míří přesně opačným směrem.

Stovky advokátů si lámou hlavy jak své klienty ubránit před nájezdy úředních kontrolorů. Lidé, místo aby dělali něco užitečného, marní energii vymýšlením, jak se vypořádat se státní buzerací. Nedivme se, když instalatér opravující kapající kohoutek, bude zaměstnancem firmy na Seychelách.

Politici spoléhají na to, že živnostníci se budou chovat jako Ivan Děnisovič z románu Alexandra Solženicyna. Ten byl šťastný za nalezení nedopalku cigarety nebo když byl pouze mírný mráz minus 20 °C a nikoliv minus 40 °C. Politici dobře vědí, že aktivní lidé chtějí rozhodovat sami o sobě a budou podnikat i kdyby měli platit 99 procentní daně. Všeho ale do času. Jak je naproti tomu krásně v kancelářích státní správy. Teplo, světlo, nefouká, neprší a každého desátého přijde jistý plat, dnes již jistoty služebního zákona, volno na jubilea, dodatková dovolená, dny na vyřízení lékaře (snad jen chybí jako v Řecku prémie za příchod do práce, ovládání počítače a jiné absurdity).

Co je tak špatného švarcsystému, na svobodné dohodě dvou stran? Kritici tvrdí, že zaměstnavatel se nachází v silnější pozici, protože vydělává více peněz. No ano, ale má větší náklady i závazky. Další obvyklou námitkou je, že „zaměstnanec“ ve švarc systému postrádá garanci stálé mzdy a nemohl by si pořídit například úvěr. Začalo platit, „kdo pracuje má právo na úvěr, kdo nepracuje, má práv na dávky“ a chraň bůh, kdyb měly být podmíněny veřejně prospěšnou prací (Stanislav Komárek, Evropa na rozcestí).

„Zaměstnanci“ však mají z principu stejný přístup k úvěrům jako kterýkoliv živnostník. Kromě toho, jakápak jistota. Ve svém životě máme všichni jedinou jistotu, a to že umřeme.

V posledku zde hraje roli i snaha politiků vytvořit si likvidací podnikatelů poslušné stádo. 

Co dnes vyhovuje panu Průměrnému? Potřebuje práci ve velké stabilní firmě s řadou výhod, která od něj očekává průměrný výkon. Přesně tak, jak chtějí socialisté a velkokapitál: mít poslušné, ovladatelné lidi, kterým stačí zabezpečit pořádek a klid pro práci. Státní zakázky jdou velkým firmám a ty zase na oplátku podporují systém. Střední firmy a živnostníci jsou nebezpeční, proto je potřeba je ještě více kontrolovat, danit a kritizovat, že to jsou ti, co neplatí daně ani pojištění, že nepřispívají jako každý řádný občan do obecné kasy. Spolu s tím se zhoršuje úroveň střední třídy. V ní se nakonec udrží pouze vrcholoví manažeři, politici, lobbisté. Ostatní si opět budou „materiálně“ blízcí, chudí. Kruh se uzavírá, pan Průměrný je v tu chvíli opravdu spokojený.

Naprosto klíčová otázka zní: Proč se odvody zaměstnanců nesníží na úroveň podnikatelů za současného odbourání jejich pracovně-právní ochrany? V logice politiků se však daně vždy sjednocují směrem nahoru. Je nutné, aby současná vláda přestala útočit na živnostníky a naopak podporovala šíření švarcsystému. Nikoliv úředníci a represe, ale pružný pracovní trhu generuje hospodářský růst.

Česko ani Evropská unie nedonutí Čínu, Indii, Vietnam nebo Kambodžu přijmout svoje pracovně-právní normy. Sice se snažíme vyvážet do těchto zemí naši přebujelou demokracii, ekologické pověry a nejrůznější sociální „práva“, ale zatím bez hmatatelného výsledku. Natištění biliónu eur Evropskou centrální bankou ani fráze bruselských byrokratů Evropu nezachrání. Doba růstu na dluh také skončila. Cesta z hospodářské recese vede přes odbourávání sociálního státu a smluvní volnosti v zaměstnaneckých vztazích, což švarcsystém zaručuje v míře vrchovaté. Mudrování politiků a protesty odborů na tomto faktu nic nezmění.

No a nakonec se sluší dodat, že díky kontrolním hlášením, kdy stát bude mít k dispozici čísla všech faktur každé účetní jednotky, začne asi velký hon i na švarcsystém. Fakturuješ jednomu subjektu. Šup pokutu.

[ad#clanek-respo]

ZDROJ: Vilém Barák