15.5.2026
Kategorie: Politika626 přečtení

Opozice velebí Posselta, ten veřejně odmítá Benešovy dekrety. K tomu nelze mlčet!

Sdílejte článek:

IP24

V tomto týdnu byl do Bavorska oficiálně odeslán otevřený dopis občanů České republiky, kteří vyjadřují zásadní nesouhlas s konáním sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně. Jeho autorem je emeritní hejtman Jihomoravského kraje Michal Hašek a mezi 13 tisíci podpisy je i jméno třetího prezidenta České republiky Miloše Zemana. Hašek o svých pohnutkách hovoří nezvykle otevřeně v aktuálním rozhovoru pro iportaL24.cz, kde mj. zaznělo i následující: »Jeden by při této rétorice málem s obavami čekal, že zatímco Beneš bude prohlášen zločincem, Heydrich či Moravec budou některými připomínáni jako ochránci českého národa pracujícího věrně v zájmu Říše pro konečné vítězství nad ruským bolševismem…«

Proč je Michal Hašek takovým odpůrcem konání sjezdu SdL v Brně?

Hned na úvod – k tématu se vyjadřuji jako občan, nejsem už členem žádné politické strany a nikam nekandiduji. Nelovím ani »lajky«, ani hlasy. Myšlenka sjezdu SdL v České republice a v Brně není nová, vyjadřoval jsem se k ní ještě jako hejtman Jihomoravského kraje už před 10 lety a samozřejmě i tehdy, stejně jako dnes, jsem byl ostře proti konání takové akce kdekoliv v ČR, nejen v Brně. Mám za to, že jde nikoliv o gesto smiřování Čechů a Němců nebo České republiky a Německa, k těm ostatně došlo už po listopadu 1989 uzavřením smluv mezi ČSFR a SRN v roce 1992 či ČR a SRN v roce 1997, ale o demonstraci mediální síly politických neziskovek, kterými bezesporu jsou Meeting Brno v ČR a SdL v Německu, a zvláště v Bavorsku. Ty se rozhodly, ať se děje, co se děje, vytrucovat si 81 let po skončení druhé světové války konání srazu tzv. sudetských Němců v Brně. Vsadili přitom především na smutný fakt, že skuteční pamětníci předválečných, válečných i poválečných událostí postupně odcházejí a je mnohem jednodušší relativizovat historii pro generace, které ji samy nezažily.

K tomu si SdL vybudovala v České republice skupinu podporovatelů mezi politiky, novináři a politickými aktivisty, kteří roky na něco takového připravovali půdu – rozmazáváním historie, vynecháváním vysvětlování podstaty tragédie česko-německých vztahů ve 30. a 40. letech 20. století, zdůrazňováním poválečných excesů Čechů na Němcích, relativizací postojů a činů československých osobností – především prezidenta Edvarda Beneše a tzv. Dekretů prezidenta republiky vydaných československým prezidentem a vládou na sklonku a po skončení 2. světové války. Z těch, kteří zradili republiku v roce 1938 a 1939 se staly v podání řady »expertů« oběti českého poválečného teroru a jeden by při této rétorice málem s obavami čekal, že zatímco Beneš bude prohlášen zločincem, Heydrich či Moravec budou některými připomínáni jako ochránci českého národa pracujícího věrně v zájmu Říše pro konečné vítězství nad ruským bolševismem… Taková protektorátní sbírka Winterhilfe by vlastně byla předobrazem třeba sbírky na drony »pro Putina«… To berte samozřejmě jako cynickou nadsázku…

Omlouvám se, že vám skáču do řeči, ale mnozí vlastenci i historici se vymezují vůči termínu »sudetský«. Vy jste jej použil…

Samozřejmě pojem Sudety a sudetští Němci z českých úst zásadně odmítám. Jedná se o výplod německého nacionalismu konce 19. a začátku 20. století. To jsou umělá slova, umělý konstrukt, který byl de facto využit k demontáži první československé Masarykovy republiky.

Připomínám, že Československo bylo mnohonárodnostní stát, Němců tady žilo přes 3 miliony, tvořili významnou část populace Československé republiky a ta měla velmi velkoryse nastavenou menšinovou legislativu. Konec konců po nástupu Hitlera k moci se řada exulantů z Německa a později Rakouska uchýlila právě do demokratického Československa. Němci, především ti z příhraničních oblastí, se se vznikem samostatného československého státu ve svém většině nikdy nesmířili. Republika musela řešit jejich revoltu hned po konci I. světové války, kdy byly na našem území Němci vyhlášeny tzv. samostatné provincie, které usilovaly o připojení k Německu, resp. Rakousku. Zasáhla armáda i diplomacie a nová republika měla ve vínku zaděláno na budoucí problémy. Konec 20. a začátek 30. let přinesly hospodářskou krizi, ta mimo jiné velmi silně zasáhla pohraničí, tedy území, které obývali Němci, a to vedlo k jejich radikalizaci. Po nástupu Hitlera k moci došlo k propojení německého nacionalismu v Říši s tím, co někteří Němci politicky prosazovali v Československu – mám teď na mysli především Konráda Henleina, K. H. Franka a další exponenty.

Sudetoněmecká strana SdP vyhrála v Československu parlamentní volby v roce 1935 a jenom československý volební zákon zabránil tomu, aby získali i nejvíce mandátů v tehdejší sněmovně. Těch po přepočtu měli největší počet agrárníci… Sudetoněmecká strana se nestala součástí československých vlád, ale stávala se postupně příznačnou »pátou kolonou«. Tento trend byl ještě posílen v obecních volbách, které proběhly v roce 1938 a podstatná část Němců – cca dvě třetiny – podpořila politiku SdP. A SdP se otevřeně hlásila k tomu, co z Berlína hlásal Adolf Hitler. Sudetští Němci konzultovali tzv. Karlovarský program, když vyjednávali s československou vládou o tom, že chtějí autonomii, ústupky, svoje místa ve státní správě, v policii, četnictvu atd. A byli to nakonec právě oni, kdo otevřeně se zbraní v ruce povstal v podobě tzv. Sudetoněmeckého Freikorpsu 12. září 1938 po rozhlasovém projevu Adolfa Hitlera na sněmu NSDAP proti vlastní zemi. To je pro mne faktický začátek II. světové války. Ne Polsko, ne Gliwice, ale československé pohraničí v září 1938 se stalo dějištěm nevyhlášené války. Němci útočili na československou státní moc i na prosté české občany, zavražděni byli četníci, vojáci, příslušníci finanční stráže i civilisté.

Němci se tehdy dopustili vlastizrady proti Československé republice a toto jejich počínání vedlo nejdříve k Mnichovu, později k 15. březnu 1939. A jak se chovali Němci nejen před Mnichovem, ale i po něm, k Čechům, kteří byli vyháněni z pohraničí, to je všeobecně známo. Přišel 15. březen 1939 a Protektorát. Řada sudetských Němců se dostala do vedoucích pozic. Koneckonců připomeňme, že sám K. H. Frank se stal státním tajemníkem Protektorátu Čechy a Morava a později byl Hitlerem jmenován takzvaným německým státním ministrem pro Čechy a Moravu. A zatímco protektor, s výjimkou Heydricha, byla víceméně ceremoniální funkce, faktickou moc měl v ruce K. H. Frank. Známá je jeho role ve vypálení Lidic a povraždění jejich obyvatel. Jeho podpis byl na řadě příkazů k takzvanému Sonderbehandlungu neboli popravě bez soudu. Víme, že toto období svým životem zaplatily statisíce Čechoslováků. A dokonce se traduje, že v Brně byly prodávány vstupenky, tuším za dvě marky, a místní Němci se chodili dívat na popravy našich vlastenců.

Michal Hašek s třetím prezidentem České republiky Milošem Zemanem

Čili já to takto obšírně zmiňuji proto, že jsem neztratil historickou paměť. A jestli se dnes stavím proti sjezdu sudetských Němců tady na našem území, tak je to primárně proto, že bráním právě tuto historickou paměť našeho národa. Vlastizradu totiž nelze odpustit, tu si lze pouze zapamatovat.

A to, co bylo po osvobození?

Nechci v zájmu objektivity relativizovat ani to, co se stalo na konci války a krátce po jejím skončení. Postoloprty nebo Švédské šance u Přerova jsou černou kaňkou naší poválečné historie. Je mi líto každého nevinného lidského života. Ale něco byla příčina, a něco následek. Pro mě sudetoněmecký sněm není jen nějaká kulturní akce, kde se u bavorských klobásek a bavorské dechovky bude juchat a kulturně sbližovat německý národ s tím českým. V situaci, kdy tu akci z významné části platí bavorská zemská vláda příspěvkem 850 tisíc eur, kdy tam má být přítomen bavorský zemský premiér nebo dokonce spolkový ministr vnitra, jde o politikum par excellence. Myslím si, že česko-německá deklarace udělala jasnou tečku za historií a tu bychom teď měli nechat historikům. Sudetoněmecký landsmanšaft možná formálně vypustil ze svých stanov otázku Benešových dekretů, ale v řadě vyjádření i v některých dalších dokumentech na jejich webu, například v prohlášení z roku 2015, stále figurují věty o tom, že Česká republika by měla zrušit Benešovy dekrety a další poválečnou legislativu. To je pro mě jako občana a právníka absolutně nepřijatelné. A to je důvod, proč jsem se razantně vymezil proti brněnskému sjezdu.

Nicméně Bernd Posselt a další představitelé SdL se narodili až po válce. Proč je tedy pro vás nadcházející akce takový problém, když se na ni podíváte touto optikou?

Znovu opakuji, že pokud by nedocházelo k opakované podprahové relativizaci Benešových dekretů a poválečného uspořádání Československa, asi by to nevyvolalo takové emoce ani u mě. Bernd Posselt je politik, který v posledních letech má plná ústa sbližování se s Českou republikou, usmiřování a podobně. Já ale připomenu, že byl jedním z německých konzervativních europoslanců, který v roce 2003 hlasoval proti vstupu České republiky do Evropské unie. To je fakt, který se tady málo připomíná, nicméně každý si ho může ověřit. A hlavně, k usmíření České republiky a Německa už dávno došlo. Na to není potřeba politický spolek, jako je Meeting Brno. Na ten mám svůj názor už s ohledem na to, kdo se dnes kolem brněnského sjezdu Němců angažuje – Matěj Hollan či David Macek jsou v Brně dostatečně známá jména lidí napojených fakticky celý jejich pracovní život na veřejné rozpočty. Pravda, David Macek jako absolvent Vatikánské univerzity nejezdil na Ukrajinu nechat se mrskat do tamního bordelu jako Matěj »I want more« Hollan. Ale právě aktivistický politický spolek Meeting Brno byl tím, kdo pozval Sudetoněmecký landsmanšaft do Brna. To nebylo vedení města Brna ani Jihomoravského kraje, to nebyla ani Vláda České republiky. Umíte si představit, že by podobný sraz proběhl například v Polsku? Že by Poláci vůbec něco takového připustili? Já si to představit neumím.

V nedávném rozhovoru na toto téma uvedl pro iportaL24.cz 1. místopředseda Českého svazu bojovníků za svobodu Emil Kulfánek, že sjezd neorganizuje Bernd Posselt, nýbrž pátá kolona v Česku. Co ji k tomu podle vás vede?

Já jsem dokonce toho názoru, že ti lidé jsou přesvědčeni, že páchají dobro. Možná jsou jenom využiti, nechci přímo použít slovo »zneužiti«, k tomu, aby došlo k relativizaci našich národních dějin a poválečného uspořádání.

Zase uvedu příklad. Meeting Brno už řadu let provozuje pochod mezi Pohořelicemi a Brnem, říkají mu Pochod smíření. Škoda, že v rámci smíření nepřipomínají i trasy Čechů vyhnaných po Mnichovu z českého pohraničí do vnitrozemí.

Sudetoněmecký landsmanšaft neustále označuje odsun Němců z Brna jako tzv. brněnský pochod smrti. Já se velmi tvrdě vymezuji proti tomuto pojmu. Proč? Pochod smrti byl terminus technicus, když nacisté před postupujícími frontami vyklízeli koncentrační tábory a přesouvali jejich vězně na jiná místa, nikoli s cílem, aby zabezpečili jejich dobré životní podmínky, ale aby se jich po cestě co nejvíce zbavili. Takže jsou známy statistiky, kolik procent vězňů přežilo nebo nepřežilo pochody smrti na konci války, kdy byli cíleně vražděni. A něco takového používat u odsunu Němců z Brna je podle mého názoru naprosto falešné a zavádějící.

Připomeňme si fakta. Po válce zůstalo v Brně nějakých 30 tisíc Němců. A řešilo se, co s nimi. Osvobozené Brno navštívili ministři Košické vlády i prezident Beneš a došlo k legitimnímu rozhodnutí československých státních orgánů, konkrétně Zemského národního výboru a Národního výboru města Brna, které přijaly vyhlášku o odsunu německého obyvatelstva z Brna. K tomu pak skutečně došlo na konci května s tím, že se diametrálně liší česká a německá verze toho, jak odsun vlastně probíhal.

Čili žádné stovky a tisíce mrtvých, které by postřílely v průběhu odsunu československé stráže, ať už armáda, Stráž bezpečnosti, nebo často zmiňovaní dělníci z brněnské Zbrojovky. Došlo k úmrtí některých lidí, kteří se odsunu účastnili, ale především ze zdravotních důvodů, a to v situaci, kdy se v Rajhradě a Pohořelicích jako místech zastávek transportu rozšířil tyfus. To bohužel znamenalo velké komplikace, na to nebyly připravené podmínky a tam skutečně došlo k tomu, že umírali lidé, a nebyly to jednotky lidí, nýbrž desítky a stovky. Nicméně nešlo o pochod smrti srovnatelný s jakýmkoli pochodem smrti z koncentračního tábora, kde strážní zcela cíleně likvidovali desítky, stovky a tisíce vězňů na konci druhé světové války. Notabene už několik málo dnů po rozhodnutí o odsunu z Brna přišla revize a část těch lidí se vracela zpět. Ať už šlo o lidi ze smíšených manželství, nebo ty, u nichž se dodatečně prokázalo, že to byli antifašisté, že nebyli členové SdP nebo NSDAP. Čili za mě je to téma pro historiky, na historickou konferenci, nikoli na politickou manifestaci, kterou v mých očích je a bude, pokud se uskuteční, právě sněm Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně.

Překvapuje vás, že ve Sněmovně budou pro odsuzující usnesení – při neúčasti opozice – hlasovat kromě SPD i ANO a Motoristé? To se úplně nečekalo, ne?

To, že se nakonec otázkou konání sudetoněmeckého sněmu na půdě České republiky bude zabývat Poslanecká sněmovna, je i pro mě do jisté míry překvapením. Musím říct – překvapením příjemným!

Za prvé jsem rád, že se k té věci vyjádřil předseda vlády Babiš tak, jak se vyjádřil, a za druhé, že vládní koalice předložila v Poslanecké sněmovně návrh usnesení, který jasně říká, že to není šťastné, aby se sudetoněmecký sjezd v Brně konal. Konstatuje tam samozřejmě i další fakta, mimo jiné nedotknutelnost Benešových dekretů. A to je dobře! Čím více vidím vzteklé reakce některých opozičních politiků, tak si začínám připomínat slova o pověstné páté koloně. Mě osobně zklamal například současný jihomoravský hejtman Jan Grolich. A zase řeknu, proč. Víte, ono smíření jižní Moravy s Bavorskem už dávno nastalo a je tu jeden paradox, a možná teď překvapím vaše čtenáře, doufám, že ne negativně. Za Haška, když jsem byl hejtmanem Jihomoravského kraje, konkrétně od roku 2015, má Jihomoravský kraj partnerské vztahy s bavorským vládním okresem Střední Franky. Jasně jsme řekli na začátku spolupráce, že se budeme zaměřovat na přítomnost a budoucnost. Že se nebudeme vracet k minulosti. A tak by to podle mě mělo být i v česko-německých vztazích obecně. Já nejsem žádný nepřítel individuálně nikoho z těch, kdo chtějí přijet do Brna jako občané Spolkové republiky. Ať klidně dorazí jako turisté, ať navštíví Jižní Moravu, ať navštíví Českou republiku, ať navštíví Lidice, Ležáky, ať se jedou podívat do Terezína, ať navštíví jakákoliv další místa spojená s tou naší společnou historií- třeba tábory v Hodoníně u Kunštátu nebo ve Svatobořicích. Ale vadí mně, čímž se opakuji, že celá akce, která je vydávána za kulturní, je výsostně politickou akcí, a mrzí mě o to víc, že na její organizaci se podílí ona pověstná domácí pátá kolona.

Mluvíte o tom, že se jedná o téma pro historiky. Na nedávném semináři ve Sněmovně, který organizoval poslanec SPD Tomáš Doležal, vystoupilo právě několik historiků a padly tam dva názory, na než se vás zeptám. První – nebýt aktivizace Němců v českém pohraničí, nemohla vzniknout II. světová válka, protože Hitler by nezískal československé zbraně a nemohl napadnout Polsko. Souhlasí Michal Hašek?

Jsem milovníkem historie, samozřejmě amatérským, a musím říct, že jsem četl rádu zajímavých studií na tohle téma a popíšu následující scénář. Choutky Adolfa Hitlera k tomu, aby postupně anektoval různá území a likvidoval samostatné státy, vycházely z několika věcí. Tím, že se rozhodl porušovat Versailleské dohody, začal zbrojit, tajně vystavěl Luftwaffe, uzavřel dohodu s Velkou Británií, která mu umožnila budovat Kriegsmarine čili válečné loďstvo atd., musel na všechno tohle najít peníze. A pokud jsem četl historickou literaturu správně, tak někdy po roce 1936 přestal být zveřejňován německý státní rozpočet. Důvod? Německu reálně hrozil bankrot. Neměli to zkrátka z čeho financovat, a tak vždycky bylo potřeba uloupnout nějaké území se vším všudy. V případě Československa to samozřejmě znamenalo, že se dostal k velmi kvalitním zbraním, protože v tomto směru jsme patřili k velmocem nejen tím, že jsme ty zbraně měli, ale uměli jsme je i vyrábět. Byly tady také významné zbrojní kapacity, které se následně zapojily do vyzbrojování Hitlerova Wehrmachtu, a zdejší zbrojovky chrlily zbraně prakticky až do konce války, až do dubna 1945. To za prvé.

A za druhé – vždycky zároveň s čelními jednotkami Wehrmachtu jeli úředníci říšského ministerstva financí a říšské banky, protože okamžitě obsazovali centrální banky a zabavovali zlato. Takže i v případě Protektorátu Čechy a Morava, vyhlášeného 16. března, se samozřejmě už o den dříve dostali do centrály naší cedulové banky, tedy Národní banky republiky československé, a zabavili československé zlato a devizové zásoby. A bylo to ještě horší! Část našeho zlata totiž byla v zahraničí a Němci donutili tehdejší vedení Národní banky, aby vydalo příkaz ke stažení zlata z Londýna. A představte si, že i když už bylo jasné, že došlo k porušení i Mnichovské dohody a byl obsazen zbytek Československa, tak tehdy ještě za Chamberlaina Británie to zlato vrátila do Prahy, a tudíž ho dala do chřtánu Němcům. Druhá zrada Československa v průběhu půl roku… To jenom, abychom si připomněli historická fakta…

A co se týká československé výzbroje, četl jsem, že nebýt našich zbraní, nemohlo dojít nejenom k vyzbrojení jednotek útočících na Polsko, ale dokonce ani jednotek, které pak v roce 1940 zaútočily na západ směrem na Francii.

Druhá myšlenka, která na semináři zazněla, a já ji budu volně parafrázovat, spočívá v tom, že co se Hitlerovi nepodařilo před osmi desítkami let, to se daří německým představitelům nyní v Evropské unii. A do toho spadají výroky prezidenta Petra Pavla o »Spojených státech evropských«, ale i právě brněnský sjezd. Skutečně se Němci snaží, jak tam padlo, už po dvě století ovládat druhé, a teď toho mají šanci docílit? Nebo je to zjednodušené uvažování?

Je to hodně zjednodušený argument v tom, že současná Evropa je takovou Čtvrtou říší, která navazuje volně na Třetí říši. Já s tím úplně nesouhlasím. Připomenu, že úplné prajádro současného evropského projektu bylo Evropské sdružení uhlí a oceli, které v 50. letech zakládaly primárně Francie a Německo. Následně ten projekt pokračoval, až vznikla Evropská unie, do které jsme vstupovali v roce 2004. Hlasovalo se o tom v referendu a schvalovala to Poslanecká sněmovna a mimo jiné i já jsem svým hlasem přispěl ke vstupu České republiky do Evropské unie. Tehdy jsem to považoval za správné, ale to ještě nebyla tak zkostnatělá a zbyrokratizovaná Evropská unie. Myšlenka nějaké integrace (ovšem nikoli v podobě federace, tam jsem zásadním odpůrcem!) není v dnešním globálním světě špatná. To, co je dneska špatné, je, že v čele Evropské unie stojí třetí nebo čtvrtá liga (čest výjimkám). Je to odkladiště politiků, jichž se z nejrůznějších důvodů zbavují národní politické reprezentace. A koneckonců je to i případ současné předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen, která musela odejít z Německa z pozice spolkové ministryně obrany, když jí hrozilo vyšetřování. A už tehdy – a zažili jsme to teď znovu při jejím evropském angažmá – byl její mobil vymazán a nebylo tedy co vyšetřovat… Jistě víte, na co narážím. Pro vaše čtenáře – podobný »trouble« se teď stal Ursule von der Leyen po covidové krizi, kdy začalo vyšetřování obřího kontraktu na dodávku vakcín a mimo jiné měl být prozkoumán její mobilní telefon jako předsedkyně Evropské komise. A náhle se zjistilo, že už není co zkoumat. Holt, starého psa novým kouskům nenaučíš…

 

IP24

Redakce

Sdílejte článek:
626 přečtení
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (8 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
5 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)