Buran ve Vídni

V té původní příručce byly kromě rad, jak jezdit po eskalátorech, jak si štípnou lístek v autobuse či jak se chovat v restauraci také určité základy etikety s důrazem na to, že host by neměl hostitele urážet, a to zvláště ne nějakými hloupými a nepravdivými výroky.

Pan doktor Špaček už na Pražském hradě nepůsobí mnoho let (ani by nemohl, dávno by se oběsil na Bráně gigantů) a z prezidentova okolí mě nenapadá nikdo, kdo by nějakou laskavou formou prezidentovy mravy šlechtil.

Tímto způsobem se Miloš Zeman ztrapnil už mnohokrát, byť to on sám a jeho věrní asi takto necítí. Léta se táhne kauza skandálních Zemanových výroků o Ferdinandu Peroutkovi a ještě skandálnější bylo jeho chování poté, co byl usvědčen ze lží. Už mnohokrát hlava sátu okomentovala to, co hlavě státu komentovat vůbec nepřísluší způsobem, za který by se nemusel stydět ošetřovatel skotu. Nechápu, proč to dělá, ale asi už si také nějak zvykám.

Marně si však hlavu lámu, co nutí prezidenta České republiky na oficiální návštěvě sousední země vyčítat bývalému starostovi jejího hlavního města, že nezafinancoval tamější českou školu. Byl by to buranský výrok, i kdyby to byla pravda, ale ono je to jako s tím Peroutkou, jen v obráceném gardu. Peroutkův článek se nenašel a ve Vídni se naopak našel „šek“ na v přepočtu 26 miliónů, které škola jednorázově dostala.

Může si dovolit svéprávný prezident žvanit na veřejnosti o zcela konkrétních záležitostech na základě nějakých svých pocitů a hnutí mysli? Asi může. Doma je to vnímáno jen jako jeho ostuda, ale v zahraničí dělá ostudu zemi, ve které se, byť zcela regulérně, stal nějakým nedopatřením prezidentem.

Možná, kdyby měl pan prezident u sebe určitou příručku, jak se má chovat, kterou se mu jeho blízcí patrně stydí nebo bojí dát, tak by se do ní před nějakým projevem mrknul, a hned by věděl, co nemá dělat, a co nemá říkat. Jsem připraven ji na Pražský hrad dodat, a to bez nároku na honorář, kterýžto by mi několikanásobně vynahradil pocit, že mám prezidenta, za kterého se nemusím stydět.