28.1.2018
Kategorie: Společnost

Boj proti fake news po italsku

Sdílejte článek:

PETR ROBEJŠEK

Italská policie spustila pár týdnů před parlamentními volbami web, kde mohou občané nahlásit podezření na „fake news,” tedy záměrně šířené nepravdivé informace. Podle agentury AFP si italská úřední místa vymyslela opravdu impozantní systém, který by si po drobných zlepšeních zasloužil plošného uplatnění.

[ad#textova1]

Při vyšetřování podezřelé informace prý „identifikuje policie zdroje zprávy a pokusí se dohledat takové informace, které by ji vyvrátily.“ Prokáže-li se, že zpráva je skutečně lživá, policie to zveřejní na svém webu a na sociálních sítích. Pokud falešná zpráva bude pomlouvačná, anebo z jiného důvodu trestně postižitelná, policie bude moci přistoupit k trestnímu stíhání.

Moc se mi líbí, že rozpoznání prohřešku a potrestání je v jedněch rukou. V tom se italská policie poučila od velkých vzorů hledačů pravdy jako byla inkvizice nebo KGB. Tento přístup významně urychlí prosazení úřední pravdy.

Doslova unesen jsem byl, když jsem si uvědomil, jak omezeně myslel David Hume, můj oblíbený Karl Popper a celé generace filozofů, kteří se mořili s prokazováním pravdy. Jak je možné, že nikoho z nich nenapadlo, že stačí pověřit policejní úředníky.

Ano, v historii existovaly některé úspěšné pokusy, jak určovat pravdu; právě v době inkvizice nebo za francouzské a hlavně po ruské revoluci. Ale tyto slibné počiny bohužel nedosáhly žádoucího globálního rozšíření. Museli jsme čekat až dodneška, kdy v EU máme ideální nástroj k zajištění plošného zmoudření společnosti. A tak teprve teď chápu hluboký význam hesla „více Evropy“.
Evropská komisařka pro digitální ekonomiku a společnost Mariya Gabrieliová také nelenila a vyzvala k jednotnému “celoevropskému přístupu k fake news” a přičinlivě ustavila skupinu odborníků, jež se bude tímto problémem zabývat.

Ale přesto bych měl pár zlepšovacích návrhů. Jako zakladatele politické strany Realistů mě samozřejmě zajímá otázka pravdivosti volebních programů. Není většina z nich typickými příklady “záměrného šíření nepravdivé informace”? Mnozí čtenáři by se mnou asi souhlasili, že si o drtivé většině volebních slibů můžeme být předem jisti, že splněny nebudou. Ale když na to půjdeme po italsku, tak by se také měly okamžitě smazat. Mělo by to jenom výhody. Občané by si ušetřili čtení a zklamání z volebních programů a strany peníze na jejich tisk a propagaci.

Radikální zastánci italské metody by mohli dokonce říci, že lživé volební programy jsou trestným činem. Mnohdy by mohly být celé kandidátky politických stran obžalovány z šíření poplašných zpráv. A v důsledku toho by se ani nemohli ujmout vlády. Ostatně, jak právě můžeme sledovat v Německu, tak země může klidně fungovat jen s provizorními a k nečinnosti odsouzenými ministry.

No a teď vážně. Tažení proti „fake news“ není nic jiného než strach před jiným názorem. Jak intelektuálně slabí musí být ti, kteří nedokáží vyvrátit to, s čím nesouhlasí a potřebují k tomu policii a soudy. A jak omezení jsou ti, kteří si myslí, že názor, který je policejně zakázán, zmizí. Mám zkušenosti se životem v totalitě a mohu tvrdit toto: Zakázaná myšlenka se odebere do podzemí a vzkvétá tam více než předtím.

Proti nepřijatelnému názoru nebo prostě hlouposti musíme postavit svůj vlastní výklad skutečnosti a nechat na občanech, aby posoudili, co je z jejich hlediska pravdivější. Ale právě toho jak dopadne soud poddaných o jejich schopnostech se špatní vládci vždycky báli. A proto jim zakazovali mluvit.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Petr Robejšek

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (25 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...