Balada o českých potravinách

Ve středu vyšel článek, resp. zamyšlení o snaze uzákonit podíl tuzemských potravin na pultech povětšinou zahraničních supermarketů na českém území.  Jak Vidlák správně uvádí, vůbec si nedokážeme vlastně definovat, co to vlastně český výrobek je. Bohužel uvedené cesty různých surovin jsou šílené (což se mimochodem projevuje i na kvalitě jednotlivých surovin). Mohl bych zde uvést spoustu dalších příkladů této mašinerie. Dnes je například problém prodat jatečné býky. Ne že by se jedlo méně hovězího masa, ale ona jaksi některá jatka zjistila, že je vlastně jednodušší a levnější dovézt hovězí půlky odkud jinud, třeba z Polské lidové republiky…Rusko je také pasé (děkujeme pane Novotný za Koněva).

Nechci ale opisovat již napsané, ale spíše bych rád Vidlákům článek rozvinul v trochu jiných rovinách. Do toho všeho slyším mluvit ostravskou vyžírku jménem Tomáš Prouza, který celý život „pracoval“ (ale nic nevytvořil), o jakýchsi agrobaronech a dotacích a v tu ránu se mi začíná vařit krev, protože pan Prouza vůbec neví, kdo v českém potravinářství drží všechna esa. 

V první řadě bych rád věděl, co je cílem tohoto zákona. Zvýšit podíl českých potravin, nebo zvýšit kvalitu nabízených potravin, nebo obojí najednou?? Protože pořád všude čtu, že jsme popelnicí Evropy a že sem Západ vozí všelijaký utrejch a drek. Není mi známo, kde je záruka toho, že potraviny vyrobené v Česku nebudou stejný nebo větší shit, než ten zahraniční. Víte proč? Protože o kvalitě produktu nerozhoduje V PŘÍPADĚ SUPERMARKETŮ dnes zákazník ani zpracovatel, ale … supermarket. Má na to docela silné nástroje, totiž určuje si cenu, kterou tlačí dolů. V podstatě zpracovatel na to zareaguje dvojím způsobem: „upraví“ recepturu ve smyslu costcuttingu, nebo…sníží výkupní cenu surovin (mléko, maso). Pokud jste teďka uronili slzu na utrpení zpracovatelského průmyslu, tak ji zase rychle zatlačte, protože ani jatky, masokombináty či mlékárny do červených čísel nepůjdou – ti si ty peníze vytáhnou od prvovýrobců. A jen díky dotacím tam nepadá ani zemědělská prvovýroba. Pokud to pane Prouza čtete, tak věřte, že ty dotace reálně skončí všude, jen ne u zemědělců.

V podstatě tvrdím, že stát je proti obchodním řetězcům prakticky bezzubý. Řetězce totiž nestanovují jen ceny svým dodavatelům, nýbrž určují cenu na regálu a nikde není řečeno, že české a možná i lokální produkty budou za stejnou, nebo snad nižší cenu. Například v Opavě koupíte jogurt z Madety levněji, než jogurt z 15 km vzdálené Hlavnice. Anebo šunkový salám z opavského Bivoje koupíte dráž, nebo šunkový salám z Plzně.  A s produktivitou práce na mě nechoďte.  Hezky si za tu lokální připlaťte. Touto cenovou politikou dle mého názoru supermarkety dokázaly potopit celou řadu věci – třeba biopotraviny. Když přišly na trh, vejce stálo 6 Kč – „kdo z vás na to má?“ Za poslední rok mléčné výrobky podstatně podražily. Někdo totiž vymyslel další level zmrdismu, který se konkrétně zde jmenuje GMO free produkty. Někdo totiž přišel s tím, že „trh“ žádá tyto výrobky. Zeptám se zdejších čtenářů: víte, co to znamená, kterých plodin se to týká, požadoval to někdo a je mi zde někdo schopen předložit věrohodnou studii, která prokazuje škodlivost GMO? V praxi to znamenalo to, že: ceny na regálu šly nahoru (prodáváme totiž produkt vyšší hodnoty), výkupní ceny mléka zůstaly stejné a náklady na GMO-free krmení šly zemědělcům nahoru. Pan domácí jistě ví, jaký je rozdíl v ceně klasického sojového extrahovaného šrotu a GMO-free. A když jde nahoru soja, překupníci s řepkovým šrotem, mlátem apod. nikdy se zdražováním nezůstanou pozadu.

Jediná možnost, jak omezit moc supermarketů, je přesunout zákazníky jinam, totiž k lokálním a menším prodejnám – což by znamenalo přelom v myšlení někoho, kdo si říká zákazník. Čímž se vlastně dostávám k další otázce.

V druhé řadě si vlastně nejsem jist, komu tím prospějete? Tvrdím, že kdyby český zákazník toužil po české kvalitě, už by dávno změnil své nákupní chování. Stojí český zákazník o to, kupovat české výrobky?? Nejsem o tom přesvědčen. Víte, facebook a internetové diskuze jsou plné vlastenců. Ovšem vlastenectví vyšumí v momentě, kdy e-vlastenec stojí například u regálu s botami a řeší dilema, jestli koupit české boty ze Zlína za 1200 nebo boty z Italie (vyrobený dělníky z Číny) za 1100 Kč. Asi tušíte, kdo vyhrál. Stejné je to s potravinami. Moje vlastenectví spočívá v tom, že v mém botníku najdete boty ze Slavičína, ve skříni visí košile z Jindřichova Hradce, spím v pyžamu ušitém v Jablonci, v kuchyni mám nože ze Sedlčan a v dílně nářadí z Jihlavy a České Lípy atd. Mám akorát jednu výjimku, a tou je automobil, který není z Boleslawi, ale byl vyroben v Gentu. Ona vlastně ta škodovka je v rukou Němců…

Jediný, kdo může zamíchat kartami, je bohužel český zákazník. Bohužel píši proto, protože česká nátura většiny obyvatelstva toto prakticky vylučuje. Nechci opisovat věty z mého předchozího článku, ale Čech Čechovi nepřeje. Přesně to vyjádřil v 90-tých létech Daniel Landa ze skupiny Orlík, když v jedné písni uvedl: „nezmohl je celý svět, sami se však zmohli hned. Proti Čechu šel zas Čech…“ Jednak snaha za každou cenu koupit to nejlevnější (ačkoliv poměr cena/výkon je horší) a za druhé nedat vydělat někomu od vedle. To jsou dle mého názoru hlavní pohnutky českého kupujícího. Český kupující stále nepochopil, že nejstabilnější a nejefektivnější jsou lokální ekonomiky. Soused truhlář si ode mne kupuje máslo, já si od něj nechám vyrobit třeba dveře. Ono s převážením zboží jsou spojeny také externality, které platíme skrytě. Když jsem pracoval ve Švýcarsku, farmář kupoval sýry a mléčné výrobky zásadně z mlékárničky asi 10 km vzdálené (kam současně vozil mléko). Půlka vesnice měla auto značky Renault, protože prodejce a servis téže značky byl asi 7 km vzdálen. 

Jak z toho ven? Asi chápeme, že já nebo Vidlák a vůbec tito mikrozemědělci to nevytrhneme – co do výroby surovin. V případě mléka a hovězího masa bychom to jako republika utáhli, ovšem vlastní produkce vepřového, drůbežího a vajec a vůbec zeleniny už se současně bez dovozu neobejde – čili bychom museli v těchto segmentech „oživit“ živočišnou výrobu a zelinářství. Pak tady máme zpracovatelský průmysl a nutnost vzniku malých jatek, mlékáren, masných výroben s vlastním prodejem. Obojí však narazí na administrativní složitost, nedostatek kvalifikovaných lidí, sílící aktivity různých ekospolků atd. Tím však nechci říct, že neexistují. Spoustu takových znám a raději si koupím jogurty přímo v Chocni, nebo salámy v Želechovicích u Uničova či ve Sloupnici než koupit „cosi“ z Kauflandu. Je mi samozřejmě jasné, že se 100 % Čechů hned neotočí a nevezmou útokem místní obchůdky (ono to totiž nefunguje takto nikde), ale věřím, že každé 1 % kupujících, které přestane kupovat navoněnou bídu ze supráčů a zkusí zase poctivé výrobky s jasným původem, bude posun kupředu. 

A možná by to také chtělo, aby různí kontroloři placeni „státem“ byli našimi partnery namísto bu.erantů, kteří chtějí za každou cenu „něco najít“.