Ať jedí koláče – a jezdí Teslou

Aneb jak nám v Evropě opět posilují třídní konflikty,  tentokrát na poli ekologickém.

Nejprve k titulku, slušelo by se totiž uvést jedny historické fake news na pravou míru.

„Že chudí nemají chleba? Tak ať jedí koláče!“

Tenhle výrok, který má ilustrovat odtrženost předrevolučního Ancien Régime od strádání vlastních obyvatel, se dnes často připisuje Marii Antoinettě, ženě Ludvíka XVI.

Jenže za prvé je to nepřesný překlad, v originále nefigurovaly žádné zemité české koláče, ale briošky, bílé pečivo mimo Francii nepříliš známé. Někdo z toho kreativně udělal koláče (v angličtině pro změnu dortíky: let them eat cake) a tak s tím holt žijeme dodnes.

Za druhé není nikde doloženo, že by Marie Antoinetta něco takového kdy vůbec řekla. Příslušný výrok se objevuje jako anonymní citace nějaké princezny v Rousseauově díle, které jeho autor sepsal v době, kdy bylo budoucí královně sedm let. (Rousseau měl občas bujnou fantazii a je možné, že si tento bonmot vymyslel.) Teprve v roce 1843, půl století po smrti Marie Antoinetty, přišel někdo na to, že popravené královně lze tímhle způsobem nasadit novou hlavu – psí. To se mrtvým dělá nejsnáze; bránit se nemůžou.

To ale neznamená, že ten jev, popsatelný třeba slovy „být naprosto mimo, až to bučí“, neexistuje. Dnes je moderní tomu říkat sociální bublina, ale nejde o žádnou novou věc pod sluncem. Určité světy se vždycky míjely a společenská prostupnost nikdy nebývá stoprocentní.

(Některé státy se snaží své obyvatelstvo promíchávat – tuto roli hraje třeba v Izraeli povinná vojenská služba, ze které je těžké se vykroutit a která přivádí na tytéž kavalce děti z bohatých i chudých rodin. Ale i tam jsou skupiny, které stojí mimo, třeba Arabové (kromě Drúzů) a ultraortodoxní Haredim.)

Příkladem z našich luhů a hájů mohou být argumenty bývalého předsedy strany Zelených, Matěje Stropnického, v debatě se senátorem Václavem Láskou, zvoleným do Senátu s podporou téže strany. Aspoň, jak je líčí ten později jmenovaný.

(Kritickou velemyšlenku jsem červeně podtrhl já.)

Tahle debata by se klidně mohla odehrávat mezi zástupcem francouzských žlutých vest a příslušníkem nějaké ekologické iniciativy z Paříže nebo Berlína.

Václav Láska je bývalý kriminalista. Nejspíš zná život z úplně jiného úhlu než Matěj Stropnický, příslušník střední třídy, který má tři další žijící sourozence, Annu, Františku a Kordulu, takže jeho rodiče jim museli na byty šetřit ostošest. Podle mé aritmetiky to vychází na šestnáct milionů Kč, inu v pohodě.

Ekologické otázky nám pěkně štěpí kontinent. Nejde jen o pár aktivistů, ve spoustě zemí EU je hnutí bojující za osekání spotřeby fosilních paliv ve jménu ochrany klimatu docela početné. Nedělní (2.12.) pochod v Bruselu na toto téma přitáhl odhadem 65 tisíc lidí.

Menší, ale stále početné davy se sešly o den předtím v Berlíně a Kolíně nad Rýnem, aby volaly po ukončení těžby a spalování uhlí. Což v zemi, která by aktuálně dala Zeleným kolem 20 % hlasů, není zas tak překvapivé.

No dobrá, očividně v tom volání po energetické změně není Emmanuel Macron sám. Není to čistý případ „elita vs. plebs“.

Stojí ale za to si povšimnout, jak jsou voličské hlasy rozloženy ve společnosti. Už v roce 2013 ukázala německá studie, že nejbohatší Němci disproporčně volí Zelené, dokonce více než liberální FDP, která by jim přitom snížila daně. Totéž tvrdí – a skoro přesně v tom samém poměru – australské statistiky z roku 2015. A u nás v ČR platí to samé. Zelení, v celostátní politice zcela bezvýznamní, nejlépe skórují v bohatých čtvrtích Prahy.

(Vybrané hodnoty z voleb do PSP ČR, 2017: Praha 1 – 3,66 %, Praha 2 – 3,30 %, Praha 6 – 2,94 %; naproti tomu ekologicky zatížená průmyslová města: Ostrava – 1,24 %, Karviná – 0,78 %, Ústí nad Labem – 1,74 %, Mladá Boleslav– 1,38 %, Kolín – 0,89 %).

Žijete-li ve velkém městě nebo na jeho okraji (jako já v Řeži), může se vám zdát, že auto je luxusní zboží a ve jménu záchrany planety by se mělo tvrdě zdanit. To je ovšem pozice člověka, který má na výběr z dostatečného množství alternativ. Může jezdit autobusem, metrem nebo vlakem, dokonce je to leckdy i výhodnější, ve srovnání s poskakováním od semaforu k semaforu v dopravní špičce. A dostane-li chuť na koláč – nebo briošku – zajde si do nejbližšího pekařství vzdáleného 150 metrů. Potraviny vám doveze Tesco nebo Rohlík až pod nos… zkrátka vše OK.

Pak máte ale lidi, kteří žijí úplně jiným způsobem života, a to i u nás.

Můj dobrý kamarád O. bydlí v malé obci asi čtyřicet kilometrů od Plzně. Dědina má asi dvacet stálých obyvatel, projedou tamtudy tři autobusy ráno a tři odpoledne. (O víkendu ani to ne.) Není tam tzv. nic, ani hospoda, jediným zvukem je mečení koz, které se u souseda popásají na trávě. Před těmi je nutno pečlivě zavírat dveře, jinak drze vlezou do cizího baráku a slídí po dobrotách.

A vůbec, dáme si sem nějaké kozy, jsou docela roztomilé. Zvlášť kůzlata.

Zpátky k venkovu. Nejbližší město s nějakou infrastrukturou je v tomto případě Nepomuk, vzdálený po silnici osm kilometrů. Jste-li jakžtakž fit, můžete tam po úzkých silničkách dojet na kole a doufat, že vás v zatáčce někdo nepřehlédne a nesmete – je to reálné nebezpečí, zvlášť v sešeřelém lese, kterých je tam dost.

Jenže můj kamarád O. zrovna fit není, trpí několika nemocemi, které sice nese statečně, ale ve větší námaze mu zabraňují. Takže do toho Nepomuku musí autem. Mohl by se tam teoreticky přestěhovat úplně. Prakticky mu ale vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a na to navázaným výpadkům v příjmech nikde nedají hypotéku ani na pár set tisíc – příliš rizikový klient.

A to je Česká republika, kde máme poměrně husté osídlení. Francie, kde vypukly nepokoje žlutých vest, je na tom o dost hůře. Francouzský venkov je rozlehlý a městečka jsou roztahána daleko od sebe. (Kdo kdy bloudil autem někde kolem  Clermont-Ferrandu, ten ví). Takový „Nepomuk“ by ve Francii mohl klidně ležet čtyřicet kilometrů daleko, a ne osm.

Ve Francii jsou velké regionální rozdíly, větší než v ČR. I v případě, že vynecháme největší extrém, totiž Paříž a okolí, má třetí nejbohatší department, Rhône, více než dvakrát větší HDP na hlavu než nejchudší Gers (zdroj). U nás, vynecháme-li opět extrémní Prahu, je rozdíl mezi nejbohatším Jihomoravským a nejchudším Karlovarským krajem zhruba 1,45 ku 1 (zdroj).

Rozsáhlý článek v Die Welt, který se tomuto tématu věnuje, obsahuje i rozhovory s jednotlivými členy hnutí na venkově. Pár bych jich ocitoval:

„Popereme se, budeme rozdávat údery, přijdeme s holemi a vytáhneme Macrona z jeho zatraceného zámku. Rozumí jenom řeči násilí.“

Valentin, 29, město Bourg-en-Bresse. Čtvrtina obyvatel města žije pod hranicí chudoby.

Nebo, trochu méně radikálně, ale názorněji.

„Když jsem se sem před 24 lety nastěhovala, měli jsme tu obchod, bar, restauraci, hotel, trafiku, pekaře, řezníka, poštu, lékaře, holiče a jednou týdně trh. Schválně hádejte, co z toho všeho zbylo? Už se drží jenom ten holič. Bez auta si nekoupím ani chleba.“

Dominique, vesnice Dompierre-sur-Veyle

Nebo příběh čtyřčlenné rodiny:

„Ve čtyřech potřebujeme 3000 eur měsíčně. Ale já i můj muž dostáváme jenom minimální mzdu, ze které po zdanění máme 1153 eur každý. Chováme slepice, pěstujeme si zeleninu, já pletu oblečení, ale stejně jsme na konci měsíce taky v koncích.“

Anabelle, sociální pracovnice.

Mno. Já docela věřím, že pro tyto lidi je zvýšení daně z dieselového paliva tou pověstnou kapkou, po které džbán netrpělivosti přetekl. Spotřební daně obvykle disproporčně dopadají na nízkopříjmové vrstvy, zvláště jedná-li se o zdanění aktivit, které nejsou volitelné – cesta do práce, do školy, za nákupy. A zvláště, je-li hromadná doprava osekána na kost. (Francouzský sociolog Christophe Guilluy nedávno zjistil, že ochota hodit hlas Front National roste se vzdáleností od nejbližšího nádraží. Byly z toho palcové titulky, ale spojů nepřibylo.)

Leč jiní to vidí jinak, a stejně emocionálně.

Co myslíte, jak by si asi tento uživatel Redditu rozuměl s žlutými vestami? Dokázali by spolu vůbec mluvit, nebo by došlo na ty hole, o kterých mluví výše citovaný Valentin z Bourg-en-Bresse?

Někde jsem četl větu, kterou už nemohu najít znova. Asi to bylo v nějakém placeném článku. Škoda, rád bych tady toho chytrého člověka ocitoval jménem, protože vystihl současnou situaci ve Francii výborně a stručně. Ta věta říkala:

„Současný konflikt je v podstatě boj mezi těmi, kdo se bojí konce světa, a těmi, kdo se bojí konce každého měsíce.“

Touché.