Akční program roku 1968: Sonda do hlubin komunistické duše (1)

Kořeny pražského jara

Události pražského jara zapadaly do kontextu šedesátých let dvacátého století, jenž se vyznačoval několika specifiky. Na prvním místě stála změna v chování obou supervelmocí, které vystřídaly první období „horké části“ studené války, jež se vyznačovalo mohutným zbrojením, vyhrůžkami použití jaderných zbraní a lokálními konflikty v Evropě i mimoevropském světě, za období kooperace, dialogu a snahy řešit krize mírovými prostředky. Toto období détente sice nepřineslo dlouhodobou stabilitu, a především v mimoevropských oblastech se i nadále válčilo, ale v oblasti Evropy přineslo uklidnění, stabilitu a vzestup kvality života na obou stranách železné opony, i když s odlišnou intenzitou.

Na druhém místě stály změny uvnitř celého východního bloku. Všechny státy na východní straně železné opony procházely na počátku šedesátých let „vystřízlivěním“ z budovatelských padesátých let, které se vyznačovaly násilnou kolektivizací, industrializací, zinscenovanými politickými procesy a masivním využíváním bezpečnostních složek k prosazení dominance komunistických stran. Ovšem násilí nelze příliš dlouho používat jako hlavní motivaci k řízení společnosti, proto drtivá většina zemí přivítala výsledky XX. sjezdu KSSS z roku 1956, který měl mimo jiné představovat silnou čáru za „neblahou“ minulostí a odstartovat etapu pozitivního vývoje k socialismu.

Proto se ve všech státech východního bloku začalo otevřeně diskutovat o nutnosti ekonomické reformy centrálně plánované ekonomiky, ovšem velmi brzy se ukázalo, že ekonomická reforma neskončí pouze transformací hospodářství, ale bude pokračovat také v politické oblasti a mohla by se dotknout samotných základů komunistické totality. Z tohoto důvodu se nejen nový předseda KSSS Leonid Brežněv (1906–1982), ale i další vrcholní představitelé zemí východního bloku začali pomalu odklánět od podpory ekonomických reforem a spíše se soustředili na upevnění vlastního postavení a zachování stávající stability.

S výjimkou Československa se všechny pokusy o ekonomickou reformu ve východním bloku zastavily již před rokem 1968. Tato skutečnost také vytvářela pozadí pro velmi kritické hodnocení událostí v Československu od vrcholných představitelů zemí Varšavské smlouvy.

Poslední rovinu představovaly samotné události v Československu v první polovině šedesátých let, které se odvíjely od neúspěchu třetí pětiletky (1961–1965), což se vyznačovalo především pomalým růstem životní úrovně obyvatelstva, rostoucí nesoběstačností ve výrobě potravin, stále větší ztrátou konkurenceschopnosti průmyslových výrobků, nedostatkovostí ve spotřebním průmyslu, pomalou výstavbou bytových jednotek, malým růstem mezd a nedostatečnou paletou sociálních jistot.

Proto se velké naděje vkládaly do expertního týmu pod vedením Oty Šika (1919–2004), který sice nepředstavil žádnou ucelenou koncepci, ale otevřel řadu témat, která byla v dosavadním diskursu považována za tabu. Najednou se začalo diskutovat o možnosti tržního hospodářství, ukončení monopolu centrálního plánování či větší samostatnosti podniků. Ota Šik se však netajil ani tím, že ekonomická reforma přinese také řadu změn v politické oblasti, a to především ve stále větší demokratizaci československé společnosti. Otevření diskuse o ekonomických otázkách doprovázela také postupná aktivizace veřejného mínění, což prokázal před rokem 1968 IV. sjezd Svazu československých spisovatelů z června 1967, kde se otevřeně diskutovalo o názorové „propasti“ mezi vedením KSČ a zástupci kultury.

Rozpory nastaly i v samotném vedení KSČ, kdy se vytvořilo silné reformní křídlo, které dokázalo v lednu 1968 sesadit Antonína Novotného (1904–1975) z pozice prvního tajemníka ÚV KSČ a na jeho místo dosadit Alexandra Dubčeka (1921–1992), který se brzy stal politickým symbolem pražského jara. Dubčekova skupina ve vedení KSČ brzy začala připravovat kontury politického programu, který měl jasně deklarovat rozchod s bývalou „Novotného érou“ a ukázat nové směřování republiky. Výsledkem byl Akční program KSČ, který byl definitivně schválen 5. dubna 1968.

Obsah akčního programu

Akční program je velmi rozsáhlý text, který se však zabýval jen vybranými problémy tehdejšího Československa. Největší prostor byl věnován politickému zdůvodnění plánovaných reforem, v programu se objevila také pasáž věnující se plánovaným ústavním změnám ve vztahu mezi Čechy a Slováky, úpravy postavení Státní bezpečnosti, budoucnosti mládeže v socialistické společnosti, posílení ekonomického rozměru plánovaných změn a v závěru se text věnoval problematice zahraniční politiky.

Ovšem celým textem prostupovala jasná ideová a politická nejasnost o tom, jak má vlastně KSČ postupovat dále. Na jedné straně se tam objevily velmi kritické pasáže, ale na straně druhé byla velká část textu zahlcena komunistickými floskulemi o zářné budoucnosti socialismu a setrvání v pevném spojenectví s dalšími socialistickými zeměmi v čele se Sovětským svazem.

Již samotný úvod programu hovořil o tom, že Ústřední výbor KSČ sice vycházel ze zkušeností socialistických zemí a mezinárodního dělnického hnutí, ale reflektoval především specifické „československé podmínky“, což lze interpretovat jako snahu o jakousi vlastní, československou cestu socialismu, ale jen velmi jemně naznačenou. Dále následoval stručný historický vývoj socialismu v Československu, který opakoval tradiční obraz klíčové role SSSR při osvobozování republiky a budování komunismu po roce 1948.

Nelze opomenout jednu ze zásadních rovin interpretace obsahu Akčního programu, která spočívala v legitimizaci nového Dubčekova křídla v čele KSČ, které se ostře vymezovalo vůči předešlému vedení v čele s prezidentem Antonínem Novotným. Proto se velmi pozitivně kvitovaly výsledky XX. sjezdu KSSS z roku 1956, který přišel s kritikou kultu osobnosti a kritikou poválečného prosazení komunismu. Akční program se vymezoval především proti centralisticko-byrokratickému řízení země v padesátých a první polovině šedesátých let, jak nejlépe dokazovaly pasáže z úvodu programu:

„Centralistické a direktivně administrativní metody, použité v boji proti zbytkům buržoazie a při upevňování moci v podmínkách zostřeného mezinárodního napětí po únoru 1948, byly v této situaci neoprávněně přenášeny do dalšího vývojového období a postupně přerůstaly v byrokratický systém. Ve vnitřním životě republiky se objevilo sektářství, potlačování demokratických práv a svobod lidu, porušování zákonnosti, prvky zvůle a zneužívání moci, což vedlo k podlamování iniciativy lidí, a navíc těžce a nespravedlivě postihlo mnoho občanů, komunisty i nekomunisty.“

To se neodrazilo jen ve stagnaci politického a společenského života, ale především v ekonomickém úpadku, který se projevil především v klesající životní úrovni obyvatel republiky a systémových chybách v průmyslové a zemědělské výrobě. Novinka, se kterou přicházela Dubčekova skupina, spočívala v zavedení nového systému politického řízení společnosti, který se také v textu označoval jako „socialistická demokracie“. Ovšem nějaký detailnější rozbor tohoto pojmu v textu chybí a lze tam najít jen velmi obecnou definici:

„Soustava socialistické demokracie — stát, společenské organizace a strana jako vedoucí síla — cílevědomě usiluje o to, aby se rozdílné zájmy i přístupy pracujících ke společenským problémům demokraticky projevily a aby se uvnitř organizací socialistické společnosti správně, z hlediska celospolečenských potřeb a cílů, řešily. Rozvoj demokracie musí přitom postupovat ruku v ruce s posilováním vědeckosti a odbornosti společenského řízení.“