Dívám-li se na současnou situaci, jeví se mi pravděpodobné, že nás tak po roce politických bojů a spacákových revolt nakonec čeká nějaký neuvěřitelný kočkopes „ze všeobecné únavy“, při kterém současná ČT a ČRo nebudou nějak zásadně osekány, ale určité redukci svého momentálně dost nafouklého stavu se nevyhnou.

I nadhodil bych pár myšlenek k tomuto budoucímu kočkopsu.

Celkem zásadní stížností soukromých médií vůči veřejnoprávním je, že jim de facto představují nekalou konkurenci, zejména na poli běžné tvorby a zábavy, a že je to nespravedlivé. Extrémní rozdíl je zejména mezi Českým rozhlasem a jeho konkurencí, kde ČRo má k dispozici více peněz než všichni jeho konkurenti dohromady, u televizí je situace přece jen vyrovnanější.

Nuže, tato situace by se dala trochu vylepšit dvěma pravidly:

a. Veřejnoprávní média by dostala povinnost sdílet svoji techniku a prostory (studia, střižny, přenosové vozy) pomocí veřejně dostupného rezervačního systému online, a to za zákonem předepsaný umírněný poplatek, který by šel do zvláštního fondu určeného pouze na spotřebu energií a na opravy a obnovu dané techniky, a nikoliv do obecného rozpočtu dané organizace. Rovněž časový rámec by měl být velkorysý, dejme tomu 5:00-24:00 každý den, beztak tyhle velké organizace nikdy nespí. Z toho dejme tomu po polovinu času by měla v rezervacích přednost sama ČT/ČRo, ale po zbytek té doby nikoliv. Toť jen hrubý nástřel, detaily by se časem vycizelovaly podle toho, jak moc by se to z té které strany zneužívalo.

Jde hlavně o princip: nechat podobnou techniku “chytat prach” je fundamentálně nehospodárné. V jiných odvětvích se infrastruktura od provozu oddělila ještě daleko radikálněji, například na železnici nebo ve výrobě a distribuci elektřiny. Když už si náš koncesionářský lid takové vybavení ne-vždy-dobrovolně zaplatil, tak ať se tedy využívá co nejvíce a ať jej může využívat kdekdo, třeba puberťácká kapela natáčející své první demo, nebo i soukromí konkurenti.

b. Z podobného soudku: všechna díla, která veřejnoprávní média kdy vyprodukovala nebo ještě vyprodukují, by měla mít vysoce permisivní licenci pro další použití, nebo ideálně být přímo volnými díly (public domain), a rovněž by měla existovat povinnost maximálně spolupracovat s Národním archivem při publikaci těchto děl, která už leckdy mají vysloveně historickou hodnotu (např. nedávno nalezený záznam procesu se Slánským). Tentýž princip by měl platit i pro různé databanky zvukových efektů, znělek atd.

Nejde jenom o konzumaci zadarmo, ale opět i o to, že když se taková věc pořídila z veřejných peněz, mohli by toho využít i další tvůrci při produkci svých vlastních děl. I toto se někde dělá, například finská veřejnoprávní média YLE poskytují aspoň část archivu pod licencí CC BY-SA 4.0.

Totéž dělala (nevím, jestli ještě dělá), ehm, ehm, íránská státní tisková agentura Fars, což uznávám, že není nejšťastnější příklad. Ale na Wikipedii narazíte na fotky od Farsu dost často, a i já jsem je na tomto blogu párkrát použil. Je paradoxní, že i ta příšerná islámská republika je v tomto konkrétním bodě svobodnější než většina světa včetně nás.

Důležité: ani jedno z těchto opatření by nevyvíjelo žádný tlak na politickou (ne)závislost daných médií, a přitom by v obou případech šlo o něco, co by běžnému občanovi mohlo jedině pomoci.

Co na to říkáte, bratři a sestry poplatníci?