Ropný kartel se ale pozvolna pohřbívá sám, a částečně jej pohřbívají i okolnosti.

Stojí za to připomenout, proč vůbec OPEC na začátku 60. let 20. století vznikl. Původně to nebyla vysloveně vyděračská organizace, ale spíše sebeobranný spolek několika tehdy rozvojových a převážně dost chudých zemí (Írán, Irák, Saúdská Arábie, Kuvajt a Venezuela).

Zakládající státy měly na svém území americké či nadnárodní koncese pro těžbu ropy, a nebyly příliš spokojeny s tím, že právě cizí koncesionáři jim předepisují cenu, za kterou budou ropu těžit a vyvážet. Vznik OPECu prý se datuje k okamžiku, kdy se kdesi setkali venezuelští a saúdští politici – v oněch časech, před masovým rozšířením proudových letadel, byla taková setkání výrazně vzácnější než dnes – a zjistili, že jak Venezuele, tak Saúdské Arábii nedávno Američané snížili výkupní sazby o 10%. To vypadalo jako problém, který se dá s trochou vzájemné koordinace řešit, a jméno toho koordinačního nástroje znělo OPEC.

(Mimochodem, tou osobou, která machistické Araby a Jihoameričany seznámila, prý byla československá rodačka Wanda Jablonski, asi nejvlivnější “ropná novinářka” a opět jeden příklad člověka, na kterého jsme doma neprávem zapomněli, protože našel více štěstí v cizině.)

OPEC je kartel par excellence, přímo učebnicový vzor kartelu, jehož hlavním smyslem je ovlivňovat trh ve prospěch svých členů. Základním problémem kartelů je ovšem soudržnost tváří v tvář pokušení. Úplně nejlepšího zisku totiž jako jednotlivý člen dosáhnete, když se s ostatními dohodnete na snížení těžby (a zvýšení cen), a všichni ostatní to poctivě dodrží, kdežto vy sám potají ten svůj limit obcházíte a těžíte trochu víc, než byste měli. Nešvindlujete-li zcela masivně, je téměř nemožné to dokázat, ale podezření stejně visí ve vzduchu – a právě všudypřítomné a permanentní podezření, že dohodnuté limity se ve skutečnosti pokoutně obcházejí, bylo pro OPEC vždycky jeho Achillovou patou.

Pomineme-li tiché rozežírání vzájemnou nedůvěrou, čelí každý velký politický kartel dvěma fundamentálním problémům, a OPEC jim čelil také.

Prvním z těch problémů je, že málokterému zákazníkovi vyhovuje mít dlouhodobě nůž na krku. Normální státy a firmy hledají alternativy, a jelikož trh s ropou je globální, obvykle si nějakou alternativu najdou. Producentů ropy tedy začalo přibývat a váha OPECu na světové scéně úměrně tomu klesala. Mezi alternativy musíme počítat i zavedení či obnovení ne-ropných technologií: v poslední čtvrtině dvacátého století si například řada světových velkoměst postavila vesměs elektrizované sítě metra.

Druhým problémem je chování vlastních členů, a to jak na globální politické scéně, tak “vevnitř klubu navzájem”.

Když se při jomkipurské válce roku 1973 dohodli arabští členové OPECu, že zavedou embargo vůči zemím podporujícím Izrael, způsobili celoplanetární ropný šok. Jenže ten šok zároveň připoutal pozornost všech vyspělých zemí k tomu, že jacísi pánové s ručníky na hlavách teď dirigují světovou ekonomiku, a vedl k intenzivnímu přemýšlení na téma “jak jim tu taktovku zase sebrat”. Francie tehdy reagovala rozsáhlou výstavbou jaderných elektráren, jiné země zavedly restrikce na maximální spotřebu aut atd. atd. Některé zbraně zkrátka použijete jenom jednou.

Zároveň měli a mají jednotliví členové OPECu sklon k jednání, které je oslabovalo samo o sobě, a které se leckdy dá označit za přímo stupidní.

Na ropu mimořádně bohatá Venezuela se systematickým rozvíjením své bolívarovské revoluce dostala do stavu, kdy máte na ulici problém rozeznat žebráka od lékaře. Írán prodělal pro změnu islámskou revoluci, jejímž systematickým rozvíjením se dostal do stavu, kdy … no, nebudeme opakovat to s tím žebrákem, ale podle aktuálního kurzu potřebujete na nákup jednoho amerického dolaru asi 1,8 milionu íránských tomanů a cena nejlevnějšího ojetého auta na íránském trhu se vyjadřuje v miliardách. Irák vedl osmiletou válku s Íránem, následně s Kuvajtem a Saúdskou Arábií. Írán si kultivuje svoje milice v jiných arabských státech a před pár týdny, v rámci bojů s Izraelem a Spojenými státy, obšťastňoval sousední arabská království svými Šahídy a jinými drony, přičemž naprosto disproporční množství jich spadlo na Dubaj a další města Spojených arabských emirátů.

To není zrovna recept na vzájemnou soudržnost, která je pro provozování obchodního kartelu nezbytná, a příliš se nedivím tomu, že zrovna Emiráty za sebou nyní hlasitě práskly dveřmi. Mimochodem, nejsou v tom Zálivu prvním dezertérem, protože už roku 2018 opustil OPEC ostrovní stát Katar.

Musím říci, že těm emirátským šejkům nezávidím jejich situaci, a to i přesto, že k tomu jejich pozlacenému islámskému samoděržaví žádnou velkou lásku nechovám.

Oni totiž přece jen dělali něco, co většina našich vlastních demokratických politiků nedělá, a snažili se myslet na budoucnost svých zemí. Místo stylu “dokud ropa teče, dotud si užijeme, a pak ať nastane průser”, podporovali jiné části ekonomiky s tím, že až ta ropa dojde, musí se Dubaj a další velkoměsta udržet v lize vyspělých národů jinými prostředky. A tak se zde rozvíjelo bankovnictví, turismus, letecká doprava a dokonce i některé technologie. (Kéž by takhle dopředu byla schopná uvažovat třeba Merkelová.)

Jenže to jsou všechno obory, k jejichž provozování potřebujete stabilitu a bezpečí, a v tak šíleném sousedství, jako je Perský záliv, byla veškerá stabilita a bezpečí pouhou iluzí. Teď tedy iluze splaskla. Odkopnutí OPECu coby neperspektivní zombie, která nedokáže ochránit zájmy vlastních členů, je asi logickým krokem. Ale co dál?

Nu což, oni si nějak poradí, ale možná se nám ty jejich postupy nebudou úplně líbit. Umím si představit i budoucnost, ve které bude ten Perský záliv jaderných zbraní plný. Většina těch ropných států na to má peníze a od realizace podobných záměrů je dříve zdržovala hlavně myšlenka, že to nebude potřeba.