26.3.2019
Redakce
0
Kategorie: Společnost

5 nejčastějších mýtů o zbraních a jejich regulaci

Sdílejte článek:

TRW

Tragédie, ke které došlo v mešitách ve městě Christchurch na Novém Zélandu znovu otevřela debatu o regulaci střelných zbraní, a to nejen na Novém Zélandu, kde premiérka Jacinda Ardernová v reakci na masakr oznámila záměr zpřísnit regulace zbraní a zakázat veškeré poloautomatické zbraně, ale i v USA, kde je diskuse o tamní legislativě letitým známým fenoménem, nebo u nás v České republice, zejména na sociálních sítích. 

 
Otřesné události jako ta v Christchurch vždy rozvíří diskusi mezi zastánci liberálního přístupu ke zbraním a zastánci striktnějších omezení, přičemž s sebou vždy přinese i spoustu zavádějících argumentů a mýtů, majících podpořit tvrzení o potřebě přísné regulace zbraní.
 
Zde je 5 nejčastějších mýtů, které kolem zbraní panují.
 
Mýtus č. 1: Více zbraní znamená více zločinnosti
 
Zřejmě nejrozšířenější a nejčastěji užívaný argument příznivců větších regulací. Vychází z premisy, že čím více zbraní se v dané zemi nachází v rukou civilních osob, tím se také logicky musí zvětšit riziko jejich užití k trestné činnosti. Toto tvrzení však není podporováno žádnými statistickými údaji a daty. Pokud porovnáme státy s liberálnější zbraňovou legislativou s těmi, v nichž je držení zbraní výrazněji omezeno, zjistíme, že se nevyskytuje žádná korelace ani kauzalita mezi počtem zbraní a počtem trestných činů s použitím zbraně či úrovní kriminality obecně.
 
V Japonsku, jehož legislativa je velmi tvrdá, počet zabití postupně klesá od konce padesátých let minulého století a v roce 2014 byl počet zabití na 100 000 obyvatel v Japonsku jen 0.4, což bylo druhé nejnižší číslo na světě. Počet zabitých střelnou zbraní činil pouhých 6. Naproti tomu v Brazílii, kde je legislativa obdobně přísná-k získání zbraně je podle zákona z roku 2003 nutné splnit množství zákonných požadavků, zákon navíc zakazuje nošení zbraní mimo obydlí pro všechny s výjimkou policistů, příslušníků armády, apod., došlo v roce 2015 k téměř 60 000 zabití, což bylo více než v celé Evropě, Severní Americe, Austrálii, Rusku, Číně, Indonésii a části Afriky dohromady. V roce 2017 se počet zvýšil o další přibližně 3 tisíce, přičemž odhadovaný počet zbraní, držených civilisty činil kolem 17 000.
 
Na druhé straně ve Švýcarsku, považovaném za jednu z nejliberálnějších zemí z hlediska regulace zbraní, připadalo v roce 2016 na 100 000 obyvatel pouze 0.54 zabití, navzdory tomu, že odhadovaný počet zbraní mezi civilisty se pohybuje kolem 2 milionů. Ve Spojených státech, zdaleka nejpříznivější zemi pro vlastníky zbraní, se počet zbraní od konce šedesátých let zdvojnásobil, přesto se počet zabití konkrétně střelnou zbraní mezi lety 1993-2010 snížil o 49%, tedy téměř na polovinu, ze 7 zabití na 100 000 obyvatel v roce 1993 na 3.6 v roce 2010. Stejně tak klesla v USA od devadesátých let velmi výrazně celková míra kriminality včetně násilných zločinů, u nichž došlo v letech 1993-2017 k poklesu rovněž o 49%.
 
Jak lze pozorovat na uvedených číslech, nelze říci, že méně zbraní znamená automaticky také méně kriminality. Data se liší stát od státu a žádný univerzálně platný vzorec, který by bylo možné vysledovat, zkrátka neexistuje.
 
Mýtus č. 2: Spojené státy jsou nejhorší zemí z hlediska “mass shootings”
 
S tradicí, jakou mají zbraně ve Spojených státech, se nemůže rovnat žádná jiná země. Počet zbraní mezi civilisty je téměř 400 milionů, což je více, než činí celková populace. Právo držet zbraň jak známo garantuje druhý dodatek Ústavy, díky čemuž je extrémně obtížné přijmout zákon, který by držení zbraní reguloval signifikantním způsobem. Právě kvůli tomu jsou Spojené státy permanentním terčem kritiky ze strany odpůrců zbraní, kteří poukazují na frekvenci “masových střelb” (mass shootings) a masakrů ve školách, jaké se staly kupříkladu v roce 2012 v Sandy Hook nebo v roce 2018 v Parklandu na Floridě. Tvrzení, že USA jsou z hlediska mass shootings jednoznačně nejhorší zemí na světě je argumentačním evergreenem u politiků, aktivistů či novinářů, bojujících za omezení či kompletní zákaz střelných zbraní. Sám Barack Obama po střelbě v Charlestonu v roce 2015 prohlásil, že “tento typ násilí se neděje v jiných vyspělých zemích”. Koneckonců, když si vzpomeneme na zprávy o střelbách z USA, máme pocit, že je to cosi jednoznačného a ptáme se: “Proč se vždy podobné zvěrstvo stane právě ve Americe?”
 
Avšak zjištěné číselné údaje obraz USA jako zemi, vévodící statistikám o masových střelbách, nepodporují.
 
Prvním problémem je již samotný pojem “mass shooting”. Jde totiž o termín, který nemá svou legální definici. Jedna definice pochází od FBI, která definuje “mass shooting” jako incident, při němž střelec zabije čtyři nebo více lidí (vyjma sebe samého), na jednom veřejném místě. Nejde však o vymezení pojmu, které by bylo univerzálně akceptováno. Pokud tedy máme takto vágní termín, je o to obtížnější s tímto termínem pracovat při vypracovávání statistik a vyvozování závěrů.
 
Často bývá při hodnocení “mass shootings” v USA opomíjen faktor, že USA mají v porovnání s jinými zeměmi mnohem větší počet obyvatel. Jaclyn Schildkraut a H. Jaymi Elsass vypracovali studii, která toto bere v potaz. Jejich studie ukazuje, že USA mají sice v součtu nejvíce obětí ve srovnání s ostatními zkoumanými zeměmi, ale v počtu obětí na 100 000 obyvatel jich mají méně než Finsko, Norsko i Švýcarsko. Další studie ekonoma Johna Lotta z Crime Prevention Research Center zase ukazuje, že Spojené státy nejsou nejhorší zemí co do frekvence “mass shootings”, dokonce nejsou ani v první desítce. V letech 2009-2015 je totiž frekvence “mass shootings” na jeden milion obyvatel v USA 0.078, což je méně, než kupříkladu v České republice (0.096) i Slovensku (0.185). Rozdíl mezi frekvencí v USA a průměrum v EU je pak zanedbatelný, přičemž “mass shootings” v EU mají dokonce o 27% více obětí per capita. Lott také uvádí, že podíl amerických “mass shootings” na celkovém počtu z celého světa v letech 1998-2015 činí okolo 1.5%, méně než je podíl americké populace (4.27%).
 
A co střelby ve školách? Navzdory zdání, že jsou na vzestupu, oproti devadesátým letůmnaopak jejich počet klesl, jak zjistil profesor James Fox z Northeastern University. Jde dle něho o extrémně vzácné události, kterým je bohužel nemožné zcela předejít.
 
Mýtus č. 3: Spojené státy jsou nejhorší zemí z hlediska úmrtí, způsobených střelnou zbraní
 
V roce 2017 si zbraně v USA vyžádaly bezmála 40 000 obětí. Od roku 1999 jde o nárůst o více než 10 000. Nicméně u těchto čísel je také zapotřebí říci, že 60 %  z tohoto počtu jsou sebevraždy. Spojené státy i přesto ani zdaleka nevévodí tabulkám v počtu sebevražd, naopak, na 100 000 lidí připadalo v USA v roce 2016 13.7 sebevražd, méně než v 33 jiných zemích, včetně Finska, Japonska, Ruska, Jižní Koreje nebo Belgie. Vlivem počtu sebevražd počet úmrtí v USA dosáhl v roce 2017 zmíněných takřka 40 000, avšak jen těžko můžeme toto číslo dávat za vinu zbraním a americké legislativě. Fakt, že se někdo rozhodne vzít si život, je vždy smutný. Ale není to důvod pro to, aby zákon dodržující vlastníci zbraní byli omezováni. Tím spíše když se podíváme na data, dle nichž počet úmrtí, způsobených střelnou zbraní (jak zabití tak sebevražd), klesl od roku 1993 do roku 2015 o 31%. Samotná zabití střelnou zbraní poklesla ve stejném časovém úseku takřka o polovinu, jak je zmíněno výše a v roce 2018 oproti roku 2017 také. Průzkumy pak ukazují, že USA nejsou mezi předními zeměmi na světě v počtu úmrtí, způsobených zbraněmi a nejsou ani mezi prvními 90 zeměmi co do počtu vražd. Je také důležité zmínit, že 80% všech zabití souvisí s činností gangů, tedy skupin, u nichž nelegální držení zbraní není žádnou výjimkou.
 
Mýtus č. 4: Většina pachatelů mass shootings v USA používá ke spáchání zločinů poloautomatické zbraně
 
Poloautomatické zbraně, k jejichž kompletnímu zákazu se nyní chystá premiérka Ardernová na Novém Zélandu, bývají označovány jako velké zlo, jako něco, co je zodpovědné za většinu mass shootings, něco, co by přitom běžné civilní osoby ani neměly ve svém vlastnictví mít. Klasickým příkladem poloautomatické zbraně, která je silně démonizována, je AR-15, někdy nesprávně nazývaná “útočnou puškou”. Útočné pušky jsou ale schopné střílet v dávkách, poloautomatické zbraně nikoli, ty jsou naopak schopny střílet pouze jednotlivými ranami. Navzdory tomu, že u nejsmrtelnějších mass shootings v USA byly střelcem použity poloautomatické zbraně, u většiny mass shootings v USA byla užita pistole, konkrétně v 87 případech, oproti 42 případům, kdy byla užita zbraň poloautomatická. Studie z roku 2018 dále ukazuje, že pistole mají u mass shootings vyšší míru úmrtnosti než pušky. I přesto, že v Americe je možné zakoupit i zbraně nebezpečnější, jako jsou např. poloautomatické brokovnice, užívané k lovu, největší míře nenávisti se “těší” v USA právě AR-15. Ale je to pochopitelné, protože koneckonců nikdo takovou zbraň vlastnit nepotřebuje, že?
 
Mýtus č. 5: Nikdo nepotřebuje vlastnit poloautomatickou zbraň
 
Argument, používaný snad stejně často, jako ten o souvislosti počtu zbraní s kriminalitou. “K čemu potřebuje běžný občan poloautomatickou (samonabíjecí) zbraň? Pokud rád loví, či má v oblibě sportovní střelbu, na to mu mají stačit zbraně krátké. A pokud se obává o svůj život, majetek či bezpečnost, nemusí se bát, od toho je zde přece policie, aby zajistila prevenci trestné činnosti. S lidmi, disponujícími samonabíjecími zbraněmi zde budeme jako na divokém Západě.”
 
Pokud tato tvrzení znějí povědomě, není to náhoda. Ale pokusme se zeptat obráceně: “Proč by lidé poloautomatické zbraně mít neměli?” Právo držet zbraň patří k nejzákladnějším. Znamená pro běžné občany možnost ochrany sebe sama i své rodiny, protože státní bezpečnostní složky jednoduše nemohou být vždy všude. Je nesporné, že ti, kdo hodlají zbraň užít k trestné činnosti, si způsob jak si ji opatřit najdou. Proč bychom tedy měli bránit poctivým lidem, dodržujícím zákon v jejich vlastní ochraně?  Existuje zajímavá statistika, zaměřená na vloupání, podle které je procento vloupání, při nichž se oběti nachází během vloupání doma (tzv. hot burglaries) v USA 13%, naproti tomu ve Velké Británii (s přísnou regulací zbraní) jde o číslo zhruba 45%. Vědomí pachatele, že domácnost, jíž se chystá vyloupit, může být velmi pravděpodobně chráněna vlastníkem se zbraní, je nezanedbatelným faktorem. Případů, kdy zákon dodržující člověk zastavil pachatele se zbraní je nespočet. Bylo tomu tak i v Christchurch, kde civilista Abdul Aziz Wahabzadah zastavil útočníka od zranění většího počtu lidí v druhé z mešit-nejprve po něm hodil čtečku kreditních karet a poté se pokusil po něm vystřelit z jedné z pachatelových zbraní, ta byla však již prázdná. Dobří lidé se zbraněmi vskutku dokáží zastavit ty zlé, a není náhoda, že92% mass shootings v USA se děje v tzv. gun free zones, tedy místech, kde je nošení zbraní zakázáno.
 
Je zde ale ještě jeden podstatný argument pro to, aby civilní osoby měly právo nosit zbraň, včetně zbraně poloautomatické. Tím je potenciální riziko tyranie ze strany samotného státu, jehož úkolem je jinak své občany chránit. Ve střední Evropě máme s tyranií dlouholetou zkušenost. A navzdory platnému mezinárodnímu právu i ústavním garancím, nemůžeme si být zcela jisti, že nedojde v budoucnu k pokusům o její obnovení. Toto může znít jako paranoia, jako něco nereálného, jako spíše teoretická filozofická úvaha, avšak příchod despotické vlády nebývá ohlašován dopředu. Pokud stát ví, že jeho občané disponují prostředky na svou ochranu, jeho případná touha po jejich podvolení poklesne. Jistě, že obyčejní lidé se zbraněmi by se nemohli rovnat síle státní armády. Ale vidina toho, že k zavedení despocie by bylo zapotřebí prolít velké množství krve vlastních občanů má působit jako dostatečný odrazovací prostředek pro to, aby k němu vůbec nedošlo.
 
Debata o regulaci zbraní a jejich samotné úloze ve společnosti bude bez nejmenších pochyb přetrvávat i nadále. Obě strany mají své důvody a obavy a z nich plynoucí postoje. Je však třeba dát stranou emoce a nepodlehnout voláním po zdánlivě snadných řešeních. Postihli bychom totiž nejvíce právě ty, kteří je vlastní v dobré víře a v souladu se zákonem. Jsou to oni, kdo by na takové opatření doplatili a jsou to také oni, kteří by v budoucnu mohli být těmi, kdo předejdou střelbám, jakou byla ta na Novém Zélandu.
 
 
ZDROJ

 


Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (19 votes, average: 4,58 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky