22.8.2017
Redakce
0
Kategorie: Historie

Židovský exodus z arabských zemí

Sdílejte článek:

HANA LUKEŠOVÁ

Židovský exodus z arabských zemí se týká emigrace Židů ve 20. století, především sefardských a orientálních (mizrachi) Židů. Tato emigrace nastala po prokazatelné diskriminaci, obtěžování, perzekuci a finančních konfiskacích ze strany většinové arabské populace nebo vládních úřadů. Přibližně dvě třetiny Židů (asi 600 000) z arabských států emigrovalo do Izraele, zbývající Židé (asi 300 000) odešli do Spojených států, Kanady, Francie, Jižní Ameriky. Původně sporadická emigrace z arabských států se zrychlila po založení Izraele roku 1948. Proces se urychlil, když arabské národy pod francouzskou, britskou, italskou koloniální vládou nebo ochranou získaly nezávislost. Během dalších arabsko-izraelských válek pociťovali Židé ze strany Arabů nenávist. Židovští uprchlíci byli nuceni opustit všechen svůj majetek, obzvláště když prchali z nejnepřátelštějších zemí jako byli Egypt, Sýrie, Libye, Irák. Židé z arabských zemí byli zbavováni občanství. Statisíce židovských uprchlíků z arabských zemí bylo dočasně ubytováno v četných stanových táborech nazývaných Maabarot. Jejich populace byla postupně absorbována a integrována do izraelské společnosti, což byl značný logistický úspěch bez pomoci různých uprchlických organizací Spojených národů.Maabarot existoval do roku 1958. Dnes je asi polovina izraelských Židů sefardského a orientálního (mizrachi) původu.

[ad#clanek-respo]

Historie Židů v arabských zemí před rokem 1948

S výjimkou oblasti historické Země Izrael žili Židé na území arabských států od babylonského zajetí (597 př. Kr.), tedy 2600 let. Po dobytí těchto zemí arabskými muslimy měli Židé spolu s křesťany a zaroastriány právní postavení dhimi. Jako takoví měli omezená práva, toleranci a ochranu za podmínky, že zaplatí zvláštní daň z hlavy (džizja), která je osvobozovala od vojenské služby i od platby Zakátu, dobročinné daně požadované od muslimů.Jako dhimi byli Židé vystaveni několika omezením, jejichž aplikace a krutost se lišila podle doby a místa: bydleli v oddělených ubikacích, museli nosit výrazné oblečení, museli se veřejně podřizovat muslimům, měli zákaz obracení na víru i zákaz sňatků s muslimy a měli omezený přístup k právním systémům. Někteří Židé občas získali vysoké funkce ve vládě, zejména jako vezíři a lékaři. Židovská společenství, stejně jako křesťanská, byla obvykle ustanovena jako poloautonomní subjekty, řízené svými vlastními právy a vedením, které neslo zodpovědnost za společenství vzhledem k muslimské vládě. V roce 1945 žilo v arabském světě až 900 000 Židů, V současnosti zůstalo v arabských zemí méně než 8000 Židů.

Útěk Židů z arabských zemí po roce 1948

Na konci 19. století vedlo sionistické hnutí k imigraci Židů do Palestiny ovládané Osmanskou říší. Je třeba zdůraznit, že stát Palestina nikdy neexistoval, neměl vymezené hranice, neexistuje palestinský jazyk, palestinská kultura ani palestinský národ, hranice získala Palestina až za britského mandátu. Palestinci, občany Palestiny byli Židé i Arabové. Mezi Židy a Araby začalo propukat napětí. Po roce 1948, po arabsko-izraelské válce, při které Arabové napadli stát Izrael s cílem zničit židovský stát, zahnat do moře, po palestinském exodu, dobrovolném či nedobrovolném, řada palestinských Arabů však odešla na výzvy okolních arabských zemí s vidinou vítězství arabských států nad Izraelem a zahnání Židů do moře, po vytvoření státu Izrael a nezávislosti arabských zemí na Evropě se zhoršily podmínky Židů v arabském světě. Během několika příštích dekád většina Židů opustila arabský svět.

Irák

V roce 1948 žilo v Iráku přibližně 150 000 Židů, dnes dožívá v Iráku posledních 28 Židů. Ve čtyřicátých letech 20. století se v Iráku dostal k moci Rashid Ali. Rashid Ali se snažil odstranit britský vliv. Roku 1941 propukly v Bagdádu obrovské protižidovské nepokoje známé jako Farhud, při kterých bylo zabito 200 Židů a asi 2000 Židů bylo zraněno, věcná škoda byla vyčíslena na 3 miliony dolarů. Pogromy propukaly v mnoha dalších iráckých městech Jako většina států Roku 1948 začalo platit v Iráku stanné právo a sionismus se stal v Iráku hrdelním zločinem.Arabské ligy Irák zakázal na několik let po válce emigraci Židů do Izraele s odůvodněním, že by to tento stát posílilo. Intenzivní diplomatický tlak přinesl změnu názoru. Rostoucí vládní útisk Židů současně posiloval antiizraelské cítění spolu s veřejnými projevy antisemitismu vytvořil atmosféru strachu a nejistoty. V březnu 1950 schválil Irák jednoroční zákon dovolující emigrovat Židům pokud se vzdají iráckého občanství. Židé mohli odejít, jestliže odevzdali všechno zlato, klenoty, cenné papíry. Zákon nabyl účinnosti v 9.března 1950. Irák věřil, že se zbaví těch Židů, které pokládal za nejobtížnější (sionistů), ale chtěl si udržet bohatou menšinu, která hrála důležitou roli v irácké ekonomice. Izrael zahájil záchrannou akci „Ezra a Nehemiah“ , která měla za cíl dostat co nejvíce iráckých Židů do Izraele a posílal agenty do Iráku, aby pobídli Židy co nejdříve se zaregistrovat na imigraci.

Počáteční rychlost emigrace se zrychlila poté, co bomba zranila tři Židy v kavárně.Antisemitské ovzduší se stávalo pro irácké Židy nesnesitelné. Během prvního dne platnosti zákona se zaregistrovalo k emigraci 3400 Židů, dalšího dne se přihlásilo k emigraci dalších 5700 osob, během dalších týdnů se kvůli nesnesitelným podmínkám vystěhovalo dalších 50 000 Židů, dva měsíce před skončení platnosti zákona, kdy už se zaregistrovalo 85 000 Židů k emigraci do Izraele, po třech měsících toto číslo vzrostlo na 90 000. Bomba u synagogy Masuda Shemtov zabila pět Židů a mnoho jich zranila. Platnost zákona vypršela v březnu 1951, ale později byl prodloužen poté, co irácká vláda zmrazila jmění odcházejících Židů (včetně těch, co už odešli). Během následujících měsíců se všichni kromě několika tisíc Židů registrovali na emigraci, pobídnuti řadou bombových útoků, které měly málo obětí, ale velký psychologický vliv. Stát Izrael během jediného roku přestěhoval 104 000 iráckých Židů pomocí leteckého mostu.Dalších 24.000 Židů Izrael přepašoval přes Írán. Vystěhovalci se museli vzdát svých domovů i veškerého majetku. Jejich počet byl tak velký, že izraelský vrchní rabinát dovolil létat i o šabatu. Tito Židé sice mluvili arabsky, ale ve své většině Iráku pociťovali nepřátelství, a odcizení od arabské kultury. Většina z nich si uvědomovala, že v Iráku jsou považováni za občany druhé kategorie.

Ti Židé, kteří zůstali v Iráku, později hořce litovali.Roku 1952 vyvrcholila nenávistná protižidovská kampaň, která začala veřejnou popravou dvou Židů Šaloma Salacha Šaloma a Josefa Abrahama Basriho v Bagdádu 19. ledna 1952. Zatčeni byli také dva izraelští emisaři-Jehuda Tadžir a Mordechaj Ben Porat. Jehuda Tadžir byl odsouzen na 10 let odnětí svobody a Mordechaji Ben Poratovi se podařilo utéct a dostat se zpět do Izraele, kde se později stal členem Knesetu. S postupem sílící pozice Saddámovy strany Baas se množila protižidovská nařízení, která se nápadně podobala nacistickým antisemitským zákonům. Lidé nesměli prodávat svůj majetek a museli nosit žluté identifikační karty. Po šestidenní válce se protižidovská opatření znásobila, Židům byl vyvlastněn veškerý majetek, stát zmrazil jejich bankovní konta. Židé byli propuštěni ze všech vládních institucí, stát uzavřel Židům jejich soukromé podniky a odpojil jim telefony. Židé se nesměli vzdálit z místa svého bydliště a někdy měli i domácí vězení. Nejhorší perzekuce nastala roku 1968, kdy Irák odhalil neexistující tzv. síť židovských obchodníků a při procesech, které se nápadně podobaly stalinským procesům ze třicátých let 20. století, při těchto procesech bylo 14 Židů odsouzeno k trestu smrti a veřejně popraveno. Mnozí další jedinci zemřeli následkem mučení. V lednu 1969 přišlo na výzvu veřejného rozhlasu půl miliónů muslimů zatančit a zazpívat k šibenici popravených. V sedmdesátých letech po silném mezinárodním tlaku Saddám Husajn situaci Židů částečně zmírnil a dovolil zbylým jedincům vystěhovat se potichu do Izraele. Zůstali pouze ti, kteří se cítili příliš staří. Ještě roku 2000 hovořila irácká státní média o Židech jako „o potomcích opic a prasat“. V srpnu 2003 odešlo jedni z posledních Židů (6) do Izraele. V současnosti v Iráku dožívá posledních 28 Židů, kteří odejít nechtějí.

Jemen

V roce 1948 žilo v Jemenu, včetně Adenu, 63 000 Židů. Dnes zůstalo v Jemenu 200 Židů. Při nepokojích v roce 1947 bylo v Adenu zabito 80 Židů. Kvůli drakonickým protižidovským opatření provedla izraelská vláda záchranou operaci „Kouzelný koberec“, kdy v letech 1949-1950 evakuovala 50 359 Židů z Jemenu do Izraele. Emigrace do Izraele pokračovala do roku 1962, kdy v Jemenu propukla občanská válka.

Židé byli v Jemenu dlouhodobě vystaveni různým omezením, počínající přes účes, vlastnictví domů, manželství atd. Díky „Sirotčímu výnosu“ bylo mnoho předpubertálních židovských sirotků vychováváno jako muslimové. Tato praxe začala koncem 18. století, byla pozastavena za osmanské vlády a znovu oživena roku 1918. Většina případů se vyskytovala ve dvacátých letech, ale sporadické případy se vyskytovaly až do čtyřicátých let.

Sýrie

V roce 1948 žilo v Sýrii 30 000 Židů, dnes zůstalo v Sýrii méně než 100 Židů. Syrská vláda uplatňovala na židovskou komunitu tvrdá omezení zahrnující i emigraci. V následujících desetiletích se podařilo mnoha Židům uprchnout. Práce Judy Feld Carr, která pašovala Židy ze Sýrie a upozorňovala svět na jejich zoufalou situaci, zlepšilo povědomí o jejich postavení. Po madridské konferenci roku 1991 tlačily Spojené státy americké na syrskou vládu, aby uvolnila zákazy pro Židy.Roku 1992 začala Sýrie udělovat Židům výjezdní víza, pokud neemigrovali do Izraele. V té době žilo v Sýrii několik tisíc Židů. Od Války za nezávislost do konce roku 1967 emigrovalo 4500 syrských Židů do Izraele. V 90. letech odešli zbylí Židé do Izraele a USA.

Maroko

Židovské společenství v Maroku, které v islámských časech (ne vždy) často žilo v ghettech známých jako melláh, existovalo v Maroku přinejmenším 2000 let. Občasné velké masakry Židů (6000 Židů ve Fezu roku 1033, přes 100 000 ve Fezu a Marrakeshi roku 1146 a znovu v Marrakeshi 1232) byly doprovázeny systematickou diskriminací. Od 13. do 15. století získali Židé určité postavení ve vládě.Mnoho Židů uprchlých ze Španělska a Portugalska se v 15. století usadilo v Maroku, později přešli do Osmanské říše. Uvalení francouzského protektorátu v roce 1912 na Maroko diskriminaci Židů výrazně zmírnilo. Zatímco vichistický režim během druhé světové války odhlasoval diskriminační zákony proti Židům, ačkoliv král Muhammad předešel deportaci Židů do táborů smrti, ale Židé s francouzským občanství byli podřízeni vichistickému právu a byli deportováni.

V roce 1948 žilo v Maroku 325 642 Židů, dnes žije v Maroku 5000-8000 Židů, většinou v Casablance, ale také ve Fezu a ostatních městech. V červnu 1948, brzy po založení Izraele, během první arabsko-izraelské války, vypukly proti Židům ve městech Oujda a Djerada vzpoury,ve kterých bylo zabito 44 Židů. V letech 1948-1949 odešlo do Izraele 18 000 Židů. Židovská emigrace z Maroka pokračovala do Izraele a do Francie, ale zpomalila se na několik tisíc za rok. Počátkem 50. let povzbuzovaly sionistické organizace emigraci zvláště na chudším jihu země. Roku 1955 dosáhlo Maroko nezávislosti. Židé zastávali několik politických pozic, včetně tří členů parlamentu a ministra pošt a telegrafu. Emigrace do Izraele poskočila z 8171 Židů z roku 1954 na 24 994 Židů v roce 1955 a dále se zvyšovala roku 1955. Počínaje rokem 1956 byla emigrace do Izraele zakázaná a to až do roku 1963, kdy znovu mohla pokračovat.

V roce 1961 marocká vláda zmírnila zákony o emigraci do Izraele, během tří následujících let emigrovalo do Izraele více než 80 000 marockých Židů. Od války za nezávislost do konce roku 1967 odešlo do Izraele odešlo více než 252 642 marockých Židů. Do roku 1967 zůstalo v Maroku jen 60 000 Židů. Šestidenní válka vedla ke zvýšení arabsko-židovského napětí, včetně Maroka. Do roku 1971 klesla židovská populace na 35 000, nicméně většina této vlny odešla do Francie a Severní Ameriky. Do Francie odešlo 65 000 marockých Židů. Přes současné velmi nízký počet Židů hrají v Maroku Židé významnou úlohu, král si ponechává židovského hlavního poradce Andrého Azoulayho a židovské školy a synagogy dostávají vládní podporu. Na židovské cíle ovšem útočí islámští teroristé (bombový útok Al Kaidy na židovské kulturní středisko v Casablance a někdy je slyšet antisemitská rétorika radikálních islámských skupin.

Egypt

V roce 1948 žilo v Egyptě 75 000 Židů, dnes zůstalo v Egyptě 100 Židů, většinou v Káhiře. Roku 1948 utrpěly židovské oblasti bombovými útoky, které zabily přinejmenším 70 Židů. Stovky Židů bylo zatčeno a jejich majetek byl zabaven. V roce 1954 propukla aféra Lavon, kdy byli izraelští a egyptští Židé zatčeni za bombardování egyptských a amerických cílů. Tato událost sloužila jako záminka k perzekuci zbývající židovské komunity v Egyptě. Po suezské krizi v roce 1956 vyhnal Egypt 25 000 Židů, zabral jejich majetek a asi 3000 Židů uvěznil. Dalších 1000 Židů bylo uvězněno nebo zadrženo. Jak emigrace pokračovala, byli v roce 1967 další Židé zadržováni a mučeni a židovské domovy byly zkonfiskovány. Do Izraele odešlo do koce roku 1967 37 867 egyptských Židů, do Francie odešlo 25 000 Židů, další Židé odešli do Severní Ameriky.

Egypt byl kdysi domovem jednoho z nejdynamičtějších židovských společenstvích v diaspoře. Kalífové v devátém, desátém, jedenáctém století prováděli represivní politiku, která vyvrcholila v ničení a masové vraždy v židovské čtvrti v Káhiře roku 1012. Podmínky se postupně měnily, s příchodem Osmanské říše se znovu zhoršily. Mezi léty1870-1892 došlo ve městech nejméně šestkrát ke krvavému pronásledování Židů. V nedávné době byly v Egyptě publikovány Protokoly sionských mudrců, jejichž cílem bylo vyvolat antisemitské nálady v egyptském veřejném mínění.

Tunis

Židé žili v Tunisu přinejmenším 2300 let. Ve 13. století byli Židé vyhnáni ze svých domovů v Kairouan a nakonec byli omezeni na ghetta známá jako hara. Ačkoliv byli Židé nuceni nosit odlišné oblečení, získali někteří Židé vysoká postavení v tuniské vládě. Někteří prominentní mezinárodní obchodníci byli tuniští Židé. V letech 1855-1864 Mohamed Bey zmírnil dhimi zákony, ale znovu je zavedl, když čelil antižidovským nepokojům, které pokračovaly až do roku 1869.

Tunis, jako jediná země Středního východu, byla přímo ovládaná nacisty za druhé světové války. Tunis se stal místem antisemitských aktivit, jako jsou zajatecké tábory, deportace a jiná perzekuce. V roce 1948 žilo v Tunisu 127 725 Židů, dnes zůstalo v Tunisu 1500 Židů, většinou v Djerba a Zarzis. Jako následek nezávislosti Tuniska v roce 1956 přinutila antižidovská opatření k emigraci Židů do Izraele a Francie.Do konce roku 1967 odešlo 46 225 tuniských Židů do Izraele, 80 000 Židů do Francie.

Alžírsko

Téměř všichni Židé odešli po vyhlášení nezávislosti v roce 1962. 140 000 alžírských Židů mělo francouzské občanství. 120 000 alžírských Židů emigrovalo do Francie, 13 118 odešlo do Izraele.

Libanon

V roce 1948 žilo v Libanonu 5000 Židů, s komunitami v Bejrútu a na vesnicích blízko Mount Libanon, Der al Qamar, Barouk a Hasbayah. Zatímco za francouzského mandátu se podmínky Židů zlepšily, vichistický režim je zpřísnil. Židovská komunita aktivně podporovala nezávislost Libanonu, po druhé světové válce měla smíšené postoje k sionismu. Negativní postoje k Židům se zhoršily po roce 1948 a 1967. Mezi těmito roky odešlo 4000 Židů do Izraele, zbývající Židé odešli do USA, Kanady, Francie. Zbývající židovská komunita byla tvrdě postižena občanskými válkami v Libanonu a zbývající Židé emigrovali. V 80. letech unesl Hizballah několik libanonských židovských obchodníků a ve volbách roku 2004 hlasoval v komunálních volbách jen jeden Žid. Dnes zůstalo v Libanonu méně než 100 Židů.

Libye

Oblast nyní známá jako Libye byla domovem jednoho z nejstarších židovských společenství na světě, datovaného do 300 př. Kr. V roce 1948 žilo v Libyi asi 38 000 Židů. Série pogromů začala v listopadu 1945, kdy bylo v Tripolisu zabito více než 140 Židů a většina synagog ve městě byla vypleněna.Pogromy pokračovaly v červnu 1948, kdy bylo zabito 15 Židů a zničeno 280 židovských domů. Po vyhlášení nezávislosti roku 1951 většina židovské komunity z Libye emigrovala. Po suezské krizi v roce 1956 další série pogromů přinutila všechny, kromě 100 Židů uprchnout. Mezi léty 1948-1967 odešlo 34 265 libyjských Židů do Izraele.Když se v roce 1969 dostal k moci Muammar al-Qaddafi, bylo zkonfiskováno celé zbývající židovské vlastnictví a všechny dluhy u Židů byly zrušeny. Zbývající Židé emigrovali do Izraele. Ačkoliv hlavní synagoga v Tripolisu byla zrenovována roku 1999, nebyla otevřena pro bohoslužby. Poslední Židovka v Libyi, Esmeralda Megnhnagi, zemřela v únoru 2002. Izrael je domovem asi 4000 Židů libyjského původu, kteří udržují jedinečné tradice.

Bahrajn

V Bahrajnu žila malá židovská komunita, většinou potomci přistěhovalců, kteří přišli do země počátku 20. století. Roku 1948 obývalo 600 Židů Bahrajn, během několika dekád většina Židů odešla do jiných zemí, většinou do Spojených států amerických a Velké Británie.Roku 2000 žilo v Bahrajnu 30 Židů. V Bahrajnu byly vztahy mezi Židy a muslimy dobré, členové malé bahrajsnké židovské komunity hrají významnou roli v občanské společnosti. Ebrajim Daoud Nonoo, stejně jako jeho příbuzná Houda Ezra Nonoo, byl v roce 2002 jmenován členem bahrajsnké horní komory parlamentu, Ezra Daoud Nonoo navíc předsedou výboru pro lidská práva, bahrajské společnosti sledování lidských práv.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (13 votes, average: 4,92 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky