11.9.2013
Redakce
0
Kategorie: Historie

Země, která ztratila svoji duši

Sdílejte článek:

OD: RADKA DENEMARKOVÁ 11|09|2013

Česká společnost je nemocná. A nejen to. Odmítá se nechat léčit. Po desetiletí žijeme s falšovanými dějinami a dokud toto matení nebude napraveno, nejsme skutečně svobodní. Žijeme v tragické zemi, ve které lidé touží po zapomnění a jejichž tužby jsou podporovány současným uměním. Sklon jít proti pravdě máme společný s Rusy. Pokud se mám zamyslet nad dvěma desetiletími po roce 1989, musím se nutně zamyslet nad tím, proč přestože máme svobodu, cítím i chlad. Logicky mne tyto úvahy přivádějí do minulosti, neboť dnešek je jejich výsledek. Je to česká kronika ze které pramení malichernost, ostrý jazyk a pomstychtivost, nekonečné schůze, hromadné dopisování, vyplňování dotazníků, slepé přizpůsobování se sovětskému vzoru a autokratickému rozhodování neschopných, anální, permanentní řečnická ekvilibristika, demoralizující postoj k práci a separátní choutky ze strany Slováků.

 

[ad#hornisiroka]

 

Nálada v naší zemi se vytváří z přesvědčení, že bychom měli být jakýmsi nárazníkem mezi Západem a Východem. K tomu přispěla také naše první masová hysterie: Vyhnání Němců v roce 1945. Ve škole mi nikdy nebylo vyprávěno, že zde kdysi žili Češi a Němci po dlouhá staletí, v pokoji vedle sebe.

 

Mnichovská dohoda, návrat sudetských Němců do Říše, použití Norimberských zákonů v Protektorátu Čechy a Morava, okupace, holocaust a zničení židovské kultury a také důsledek národního socialismu a vyhnání v poválečné době, ukončilo násilně německo-českou koexistenci.

 

Před II. světovou válkou, žili v Čechách a na Moravě takřka 3.000.000 Němců. Po II. světové válce převážily nerozlišitelné, nenávistné, protiněmecké nálady. Vycházeje z principu kolektivní viny, rozmnožily se absurdním způsobem, spolu s tradičním českým antisemitismem a vyvrcholily vyhnáním Němců. Židovský a německý element v dějinách zemí Koruny české byl tak buď s pomocí nacionalistických argumentů pokřiven, nebo zcela ignorován. Někdy byl tento odmítavý postoj podložen třídním bojem. Tento způsob deklarované – beztak víceméně utajované averze, byl typický pro vztah k německé kultuře celkově. Organizované vyhnání většiny německého obyvatelstva z Čech a Moravy (prosinec 1945 až prosinec 1946), které se uskutečnilo v rámci uvažované národní jednoty a jež jí dodávala legitimitu, bylo provedeno se souhlasem vítězných mocností. Už v létě 1945, ale docházelo k tzv. divokým odsunům, které byly prováděny místními orgány státní moci a které bylo doprovázeno terorem, masovými vraždami na Němcích, kolaborantech a nevinných a doprovázeno ponižovaním občanů. Tyto revoluční excesy připravovaly cestu politickým čistkám po roce 1948.

 

Až do 90. let dvacátého století představovaly v Československu německo-české vztahy hluboce tabuizované téma. Z vyhnání Němců se vytvořil silný revanšismus a revizionistické tendence, určující pohled na Německo. Němci byli vyhnáni, Židé mrtví, nebo v exilu. Na dlouhá desetiletí byly německé a židovské snahy o přispění k českým kulturním dějinám, prakticky zamlčeny.

 

Doktrína zamlčení

 

Atmosféra zamlčování dějin je dodnes českými populistickými politiky využívaná (Prezident Václav Klaus zdůvodnil svůj odpor podepsat Lisabonskou smlouvu s odkazem na „revanšismus“). Mimoto připravilo divoké vyhnání půdu i jiným strašlivým událostem. V americkém exilu zemřelý novinář Ferdinand Peroutka, napsal v roce 1956 příspěvek pro Rádio Svobodná Evropa: „Skrze vyhnání Němců vyvstala atmosféra, ve které bylo možné, svého politického soupeře v tichosti zlikvidovat. Atmosféra, která umožnila život bez práva a mimo zákon … To jsou morální důsledky masového vyhnání, které už dnes začínáme tušit: Pokud je možné, potrestat člověka jen za to, že patří k jednomu určitému národu, potom je také možné ho potrestat za to, že patří k jedné určité společenské třídě či politické straně.“

 

Po komunistickém převzetí moci v roce 1948 a sovětské okupaci v roce 1968, přestal platit zákonný status prostatisíce.

 

Stalinismus vzkvétal bez ohledu na to, co se ve stejném čase dělo v SSSR. Stalin platil u nás za vzor – přitom už se vědělo, že byl masový vrah. Ona generace, která se na něho tehdy odvolávala, smyla v roce 1968 své činy jednou jedinou větou ze stolu, vysvětlila: „Během našeho mládí jsme se dopustili několika chyb a omylů.“ z plurálem „my“ našlo mnoho obličejů své místo. „Chybám a omylům“ mohlo ale také být zabráněno. Člověk může vždy nic nedělat. Československo v 50. letech bylo zkorumpovaný, teroristický režim se zálibou v masových vraždách. Stát, kde vláda práva byla zesměšněna. Jako by mladé SS-šarže s větou „Během našeho mládí jsme se dopustili několika chyb a omylů“ mohli svět uklidnit, jako by tím svoji podporu Hitlerova režimu mohli zapomenout. Zatímco tito lidé byli v Německu označeni jako váleční zločinci u nás nebyl za podobné činy žádný člověk vyřazen z veřejného života, ani za zločiny z 50. let (zatčení, monstrprocesy, poprava dr. Milady Horákové, násilné odebírání dětí rodičům, vyvlastnění soukromého majetku, násilná, sexuální matrikulace celých ročníků nekomunistických studentů, přesídlení rodin, rabování kostelů, zničení knihoven) ani za ty z 60. let, 70.let, 80.let (nepřipuštění dětí třídních nepřátel ke studiu, beztrestné šíření anonymních pomluv a lží. Vrazi zůstali u moci, protože jim kryly záda sovětské tanky).

 

Po roce 1989 se zločinci ukryli v Parlamentu a podnikatelských kruzích. A co se stalo s nežitým, zmrzačeným životem? Oběti museli mlčet. Dodnes nechce nikdo svědectví přeživších slyšet. Během dvaceti let po roce 1989 nebylo ani jednou zmíněno, že hodnota člověka se měří podle jeho činů a ne podle jeho slov. Slova může člověk změnit, podle toho zda právě píšeme rok 1953, případně rok 1968, nebo rok 2010. Kdo jednou stál na straně režimu, který vraždil, ten se musí ke svým činům přiznat. Mlčení uráží mrtvé. A s nimi i ty, kteří po mnohaletém věznění sice fyzicky přežili, ale psychicky jsou zruinovaní.

 

Procesy proti komunistickým zločincům, se táhnou do nekonečna. Žádný nebyl potrestán a pravda k tomu asi nikdy už nedojde, neboť my náš díl viny nechceme přijmout. Tím naší mladé generaci předáváme jasné poselství: V životě je vše dovoleno, neboť zrůdnost se nechá zamést pod stůl jednou větou: „Během našeho mládí jsme se dopustili několika chyb a omylů“.

 

V naší mládeži není naděje, vyrůstá v atmosféře, kde se po generace šíří polopravdy a předsudky. Nevěděl Václav Havel v roce 1989, že jeho představa začít od nuly a za minulostí udělat tlustou čáru znamená to samé, jako zamést minulost pod stůl, kde může dále dodnes kvasit? Vstup tanků z roku 1968 posloužil těm bývalým členům partaje, ze kterých mnoho v 50.letech, ve jménu Stalina, doufalo uplést provaz a zakroutit krkem. Byli zklamáni, když se někteří distancovali od Pražského jara, ti, kteří předchozí léta strávili v kriminále, zatímco oni své životy žili, své knihy psali – aby potom konečně poznali pravdu, ovšem právě v okamžiku, když oni sami byli zbaveni moci.

 

 

To vše bylo v roce 1989 smeteno pod stůl, jako by se to nikdy nestalo. Trapným způsobem je neustále přežvýkávána kauza Milana Kundery, ale původci, kteří společnost do podobných situací dostali, o těch nikdo neztratí ani slovo. Neustále jsou připomínány „stejné“ vzpomínky, které v kontextu tehdejší doby a v kontextu přístupných informací jsou různě vnímány: tím jen posilují naši slepotu. Naše osobní paměť je tak skrze kolektivní paměť ucelena. Ale není tímto způsobem věrohodnost našich vzpomínek oslabena?

 

Kdo žil jako ruský vazal v socialistické zemi okupované Ruskem a okupované vládě, ten zdá se nemůže žít v žádném jiném světě. Bývalí „straničtí přátelé“ zkoušejí dnes zavést v Čechách kapitalismus se „socialistickou tváří“. Vyvolení dosahují svého vítězství bez konkurence, svobodná soutěž neexistuje (tak jako to bylo běžné za socialismu, nepřítele pomocí politického pronásledování vyřadit ze hry). Také stará mentalita byla umlčena: nejsou vyžadováni nadaní a schopní, ale ti, kteří jsou méně schopní, neboť se vyznačují loajalitou a bezohledností. Obecně možno říci, že Češi sice fyzicky přežili vězení – šest let národního socialismu a čtyřicet let komunistického panství – ale psychicky se navrátili do svobodného světa jako vrak, se schopností výlučné uspokojovat jen svá přání.

 

Bacil Východu

 

U moci jsou ti, kteří nemuseli odolávat žádnému tlaku a vrhli se nyní ze svých mocenských pozic na lidi, kteří seděli ve vězení, nesměli publikovat, nebo odešli do exilu, aby bránili právo na svobodu projevu. Význam takovéhoto postoje je zlehčován a prohlašován za nedůležitý. Kdo má strach svůj tučně obložený chlebíček ztratit, ten vyžaduje vše, ale vnitřně zůstává neúčasten. Dobu plánovaného, řízeného zhloupnutí národa před rokem 1989, překonali v klidu na svých „dačách“, se sklenicí dobře chlazeného piva v ruce. S nimi přežila i naše záliba pro stranické výhody, postavení prezidenta je postavení monarchy, cara, je to bacil Východu, který v nás zůstal viset, strach před občanskou společností, vrozený sklon využívat druhé.

 

….

 

Česká skutečnost působí podivně, strašidelně, bizarně. Ale jinak než je tomu v hororových filmech, nebo na expresionistických obrazech. Zde lidé neztrácejí nejen své obličejové rysy, ale ani svůj vztah k realitě. Situace si uchovala své „normální“ obrysy.

 

[ad#velkadolni]

 

Celý článek:  http://www.welt.de/die-welt/kultur/literatur/article6375255/Das-seelenlose-Land.html

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (9 votes, average: 4,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky