9.10.2014
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Zdeněk Pohlreich, ministr s vařečkou

Sdílejte článek:

ANDREJ FANDÁK 09|10|2014

Znáte ten typ lidí. Celý život se pohybují v jedné problematice a po určitém čase jsou v ní machři. Ale i když jsou ve svém oboru doma, chybí jim pochopení širších souvislostí. Objekt svého zájmu považují za střed vesmíru, při kterém bledne všechno kolem. Časem nabudou představu, že se stejnou lehkostí, s jakou se orientují v problematice morčat chovaných v zajetí, dokáží intelektuálně zvládnout i ostatní obory lidské činnosti. Tehdy jim třeba zabránit vstupu do kabiny Boeingu 747, neboť to může mít nedozírné následky. Němci mají pro takový typ lidí přiléhavý název Fachidiot.

 

[ad#hornisiroka]

 

Fachidioti bývají většinou neškodní. Když se jim tedy zabrání dělat škodu mimo zorného úhlu jejich úzce specifikované odbornosti. Ale umí být velmi otravní. Tím, že považují svůj obor za nejdůležitější činnost na světě, měří každého člověka metrem znalosti v jejich vysněném odvětví.

 

Pokud se ale abstrahujeme od jejich úletů, jsou fachidioti docela úspěšní a společnosti velmi prospěšní. Dnešní doba už ani jiným než vyprofilovaným expertům patřit nemůže. Poznání je tak široké, že pojem polyhistor je jen ironická poznámka.

 

Problém nastane v případě, že fachidiot dostane moc prosazoval svůj koníček formou zákonů a nařízení. Fachidiot ve funkci pak zahltí společnost zákazy a příkazy, které mají zavést v jeho milovaném odvětví pomyslnou nirvánu. Ve svém úzce vymezeném pohledu na svět si neuvědomuje, že tím poskytuje svým kolegům medvědí službu. Zabíjí kreativitu a volnost, přičemž mu ucházejí nezamýšlené důsledky jeho činů.

 

Dalším cílem fachidiota v úřadě je vysát všechny dostupné zdroje a nasměrovat je do vlastního odvětví. Jak fungují úředničtí fachidioti je dobře vidět každý rok během schvalování státního rozpočtu. Fachidiot učitel, fachidiot policista a fachidiot umělec se v parlamentu do krve rvou o prostředky pro svůj resort. S nulovým stupněm empatie k potřebám druhých a schopnosti pochopit šířku a komplikovanost lidské společnosti.

 

Naprostou pohromou pro občany je fachidiot voják na čele ministerstva obrany. Proto jsme si už zvykli alespoň na tento post nedávat odborníka z fochu, ale někoho nestranného, ​​kdo bude mít od organizovaného ničení určitý odstup.

 

[ad#hornisiroka]

 

Na problematiku fachidiotizmu jsem si vzpomněl, když jsem četl rozhovor s populárním českým kuchařem Zdeňka Pohlreichem.Pohlreich je úspěšný člověk, který se ve světě prosadil svou šikovností. A i když jsem jeho jídlo nikdy nejedl, je výborný kuchař (ani s Usainem Boltem nemusím závodit, abych věděl, že je to pan atlet).

 

Jeho postřehy jsou velmi trefné, když se jedná o témata související s předmětem jeho odbornosti. Tradiční omyl začínajícího podnikatele v oblasti gastronomie charakterizuje slovy, že v lidech se zakořenila představa, že v hospodě a v restauracích se snadno vydělává. Což je zcela falešná představa. Z čeho podle Pohlreicha vyplývá suchý fakt, že většina restaurací po roce ukončí svůj provoz.

 

Zde poprvé zabřednul mimo kuchyň, když uvedený fakt komentuje větou: “Je to výsledek slavné myšlenky ruky volného trhu, podle níž trh vše vyřeší sám.” Jak si ale Zdeněk představuje funkční tržní mechanismus? Nic jiného než bankrot nekvalitní restaurace mě nenapadá. Namísto nadávání na neviditelnou ruku, by si s ní měl spíše dát high five.

 

Přínosné je jeho oponování tuzemskému spotřebitelskému nacionalismu, když se za kvalitní považuje vše s visačkou made ​​in “Doma”. Nikdo mi neumí dodat “blbé” kuře v kvalitě, jakou si koupím ve Francii. Kuře, které mi domácí nabídnou, sice stojí polovinu, ale nemá standard, jaký potřebuji. A lapidárně dodává. Kdybychom měli dělat z domácích surovin, kvalita našich jídel by klesla a do pár týdnů bychom mohli zavřít. To jen margo těch, kteří by chtěli chránit domácí producenty potravin omezením dovozu. V dobrých restauracích by neměli z čeho vařit.

 

Co ale Zdeněk Pohlereich nikdy nepochopí, jsou spotřebitelské preference lidí mimo jeho odborné ghetto. Že se někdo stravuje ne kvůli gastronomickému zážitku, ale čistě z přízemní potřeby zahnat hlad, je zcela mimo jeho chápání. A takovým lidem pak jako jediné kritérium při výběru stravovacího zařízení zůstává cena. Ačkoliv jako správnému synovi svého národa, by mu fenomén koupit “levnějc” neměl být cizí.

 

Pohlreich se asi nechal splést verbálními vyjádřeními zdejších spotřebitelů, kteří do každého nastrčeného mikrofonu zdůrazňují, že co se týče stravování, tak bazírují na kvalitě. Pokud by měl ale i trochu interdisciplinárního přehledu (behaviorální ekonomie), tak by věděl, že to, co spotřebitelé verbálně deklarují, je častokrát v rozporu s jejich reálnými činy. Dobře to je vidět, když do české obce dorazí dodávka s polskou drůbeží a lidé “preferující kvalitní potraviny” si jdou nohy, ruce zlámat.

 

Mistr kuchař samozřejmě tuší, že existuje relevantní procento obyvatelstva, které si ani těch směšných deset euro za oběd nemůže dovolit. A tady je jeho verdikt nemilosrdný. Kdybych neměl peníze, přece nebudu chodit do restaurace. Ty, vole! A do potravin mohu, pokud chci jen rohlík a gothaj?

 

A pokud by nastal ten katastrofický scénář z úvodu a fachidiot by dostal legislativní pravomoc, tak Sodoma Gomora. Regulace je jediný správný nástroj. Systém licencí, zákazů a pokut je lékem na všechny neduhy. Abychom si jednou smažák nemuseli kupovat u dealera!

 

Trochu mě mrazí, když si čtu Pohlreichovy názory na celospolečenské téma. Všichni si myslí, že mají svaté právo na podnikání. Nemají! Pokud už tedy nemáme právo pokoušet se o své štěstí vlastními silami (a selhat), co nám zbývá? Pouze sklonit poslušně hlavu a s pokorou sníst všechno, co nám tety ve školní kantýně plácnou naběračkou na talíř ?! I když se to od sporáku nezdá, ale svoboda založit si dobrou restauraci je jediný poctivý a funkční způsob jak tuzemskou gastronomii pozvednout.

 

pohlreich

 

A při tom, kde je v dnešní době problém? Gurmáni si najdou svůj gastronomický ráj (například v některém z Pohlreichových podniků). My normální zase restauraci, která kombinuje cenu a chuť ve správném poměru. A ti, co hledí pouze na cenu, se realizují v čínském bistru. Riziko, že vám špatně navaří, je součástí dnešního nejistého světa. Jistotu jsme měli v jídelně před 1989 a všichni si pamatujeme jaké to bylo.

 

Fanjšmekri se dnes mohou dostat do té nepříjemné situace, že na blízku nebude žádná restaurace dostatečně šik pro jejich žaludky. A oni budou muset navštívit zařízení pod jejich úroveň. Je třeba si ale uvědomit, že ve světě podle ministra Pohlreicha, tam nebude jiná, ale žádná restaurace.

 

ZDROJ: Andrej Fandák

 

[ad#velkadolni]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (16 votes, average: 4,75 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky