Zavře nám Prymula na Dušičky hřbitovy?

Počty nakažených nemocí covid19 se zvyšují, ministr zdravotnictví rezignoval a jeho místo nahradil Coronaplukovník Prymula. Který se do úřadu uvedl řadou omezení a zákazů. Včetně omezení počtu lidí na svartbách, provozní doby restaurací, návrh vyhlášení nouzového stavu A to je teprve před volbami. Co se bude dít po nich, to si nikdo odhadnout netroufne (budou li vůbec nějaké volby, že?).

Jediné, co je jisté, že nastanou ještě drakoničtější opatření, ještě větší restrickce, s reálnou možností opětovného uzavření ekonomiky. K čemu však dle mého soudu dojde určitě, je uzavření hřbitovů na Dušičky.

Svátek zesnulých, Památka zesnulých či lidově Dušičky V onen den se lidé vrací ke svým kořenům.Tam, kde to v duších a myslích nazývají DOMA. Do míst, kde leží pohřbeni jejich milovaní. Nad hroby blízkých se setkávají rodiny a přátelé, kteří se neviděli celý rok, aby symbolicky svýmí svícemi přinesli světlo do temnot hrobů, vzpomínku na ty, kteří zůstli v našich srdcích, ačkoliv již odešli.

Nastává veliký pohyb lidí, z míst svého bydliště, zpravidla měst do míst svého rodiště. Setkávání rodin. Hřbitovy jsou plné lidí. To vše ve studeném a sychravém vzduchu, ideálním pro respirační viry. A vsadil bych boty, že TUHLE příležitost naši architekti pandemie nepřehlédnou. Dávalo by to možná epidemiologický smysl.

Ale smysl LIDSKÝ ?

Před několika dny se objevil na sociálních sítích následující text. Tváří se, že se jedná o úryvek z knihy “Rady zkušeného ďábla ” autora C. S. Lewise, známého svými Letopisy Narnie. V knize poučuje starý protřelý ďábel Zmarchrob (Screwtape) svého mladého začínajícího synovce Tasemníka (Wormwood), jak má svádět lidi, aby získal jejich duše. Tento text však v dané knize nenajdeme, zdá se , že je knihou pouze volně inspirován.

Mladý ďábel: Jak jsi poslal tolik duší do pekla?
Starý ďábel: Skrze strach!
Mladý ďábel: Výborně! A čeho se báli? Války? Hladovění?
Starý ďábel: Ne… Nemoci!
Mladý ďábel: …Nebyli opravdu nemocní? Nezemřeli? Nebyl na to lék?
Starý ďábel: …Onemocněli. Zemřeli. Byl na to lék…
Mladý ďábel: Tomu nerozumím…
Starý ďábel: Náhodou věřili, že jediné, co by si měli nechat za každou cenu, je ŽIVOT!!! Přestali se navzájem objímat… Přestali se navzájem pozdravovat! Opustili všechny lidské kontakty. Nechali všechno, co z nich udělalo lidi! Zůstali bez peněz. Přišli o práci. Raději si zvolili strach o život, i když neměli chleba k jídlu. Věřili tomu, co slyšeli, četli v novinách a slepě věřili, že čtou pravdu. Vzdali se svobody. Už nikdy neopustili domov. Nikam nešli. Už nikdy nenavštívili přátele a rodinu. Celý svět se změnil v obrovské vězení s dobrovolnými vězni. Přijali všechno! To vše, aby prožili další mizerný den….
Nežili, umírali každý den znovu a znovu! Bylo příliš snadné vzít si jejich nešťastnou duši!…

Jak už jsem řekl, tohle krátké literární dílko není úryvkem s díla C. S Lewise, tím méně z knihy Rady zkušeného ďábla. Autor onoho textu zůstane zřejmě neznámý (i když se dá původ v Angličtině vystopovat k pár lidem někam do srpna ) a knihou Rady zkušeného ďábla se nechal pouze inspirovat, potažmo osobu S.C Lewise použil jako návnadu či přenašeč svých myšlenek.

Ostatně, nebylo by to ničím novým. Celá historie se hemží připsanými výroky. Dante nikdy netvrdil že “nejhlubší místa v pekle jsou rezervována těm, kteří zachovají nestrannost v čase morální krize“, ani umírající Goethe nechtěl “více světla“, Ludvík XIV nikdy neřekl, že “stát jsem já“. A Marie Antoannietta nikdy neprohlásila slavné “když nemají chleba, ať jedí koláče“ a už vůbec ne v souvislosti, ve které se jí to připisuje. Celá řada sporných citátů je také připisována i Cicerovi nebo Sokratovi atd.

Nám to teď nevadí. Protože tento obsah má svou hloubku a pokládá pár otázek k zamyšlení. Stojí nám pandemie koronaviru za to, abychom si díky STRACHU nechali – prý dočasně, očesat naše svobody ? Stojí nám tento strach za to, abychom se postupně zbavili lidských hodnot? Abychom ve strachu před nákazou uvrhli sami sebe do izolace dobrovolného koncentráku za roušky a sociální distanc? Na tyto otázky si musí v sobě odpovědět každý sám. Důležité však je už jen to, že BYLY POLOŽENY.

Dnešní doba je jednou z těch časů, kdy se podrývá kontinuita lidského bytí. Zpochybńujeme naše předky, relativizujeme hrdiny naší historie, víru a náboženství, počet styčných bodů mezi LIDMI navzájem kvapem ubývá a ne, instáče a facebooky je nenahradí.

Jakmile však začneme zapomínat i na své mrtvé blízké, a na své blízké žijící, abychom se objali a zapálili společně svíce, překročili jsme pomyslný Rubikon, a z této cesty není návratu. Ale nemyslím cestu od civilizace k barbarství. Myslím cestu z barbnarství zpět k opicím.