27.4.2019
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Závist je věčná!

Sdílejte článek:

FANTOMKA

Sociální síť vybízí k akci a vyjádření názoru své uživatele otázkou: Co se vám honí hlavou? Rychlá myšlenka se tak dá vypustit do světa a nechat žít svým vlastním životem.

Ale co si budeme nalhávat, rychlých myšlenek je málo. Většina z nich na sebe váže další a další, takže se z té jedné původní stává směsice názorů, zkušeností, úvah, poznatků, domněnek, hypotéz. Napsat to do jednoho statusu na sociální síti jde těžko. Ale v hlavě se to točí, míchá, kombinuje, takže z toho bývají bezesné noci, unavené dny…

Mně se honí hlavou v posledních týdnech obrovská směsice věcí, se kterými nejsem schopná se smířit, ale nemůžu s nimi ani pohnout. Odmítám se však tvářit, že se nedějí, že neexistují.

Přestáváme se slyšet

Trápí mě, že se přestáváme slyšet. A úplně nejvíc ve chvílích, kdy ten někdo potřebuje, aby ho někdo slyšel, bral vážně, zkusil chvíli vidět věci jeho očima.

Jenomže doba dnes přeje a vyžaduje všechny jen happy. Nechce, aby někdo kazil tu přetvářku a ukázal, že život prostě nemůže být pořád na šťastné vlně, poněvadž bychom ztratili rozpoznávací schopnost odlišit od sebe štěstí a nepohodu.

Bohužel k tomu neposlouchání se řadí ještě jeden fenomén. Když vycítím, že je někdo na dně, hlavu si s tím lámat nebudu, ale popřemýšlím nad tím, jak toho využít. Samozřejmě ve svůj prospěch. Přeloženo: jak toho, kdo má problémy, ještě zneužít a dorazit. Podaří-li se to pod rouškou přátelské pomoci nebo podané ruky, bude to ideální!

Říkáte si, že to je nesmysl? Do doby, než se vám něco podobného stane a prožijete to na vlastní kůži, je v rámci duševního zdraví asi lepší tomu nevěřit. Realita je ale krutější.

Dejme tomu, že nastoupíte do práce, kde se stanete terčem hrubé šikany. Když se to vyhrotí do neúnosné míry, odejdete ze dne na den, psychicky zcela zdeptáni. Potřebujete o tom s někým mluvit, ale nikoho to nezajímá anebo vše zlehčuje, případně jasně cítíte, že vůbec nevnímá, co říkáte a co vás trápí. A to přesto, že když měl problém kdokoli z těchto lidí, vždy jste ho vyslechli, probrali to s ním a kolikrát ještě doma přemýšleli, jak pomoci nebo co poradit. Škoda. Když se role obrátí, maximálně se vám dostane odměnou reakce, že vlastně ta druhá strana prožívá(-ala) taky něco podobného, ale že to je normální. Nepřímo mezi řádky tak dostáváte vzkaz, že jste nemožní, ufňukaní a nemáte si nač stěžovat.

Myslí to s vámi prý dobře..?

A tak spíš mlčíte, trápíte se s tím, a taky dost jistě o sobě začnete opravdu pochybovat. Vždyť o vás pochybují i blízcí známí, tak asi nejste v pořádku..? No a pak se objeví jiní známí a nabídnou vám pomoc – třeba nějakou spolupráci. Nechají si od vás zpracovat plán (firma by si za to fakturovala tisíce, ale vy jste známí, tak to uděláte zadarmo, z vděku, že pak budete moc spolupracovat), postupně od vás přebírají zpracované úkoly. Za ty už vám něco zaplatí, ale obnos neodpovídá ani v nejmenším realitě na trhu – je spíš urážející. Ale vy stále vycházíte z toho, že jste známí, že to s vámi myslí dobře. Čekáte tedy, že přechodné období pomine a vše se srovná. Navíc – nemáte žádnou smlouvu.

Ale týdny plynou, vy se snažíte už dostat spolupráci, která se začíná přibližovat práci na full time (plný úvazek), do nějakých mantinelů. Ale kdykoli navrhnete schůzku, nebo píšete email, v kterém žádáte o nějaké jasné vyjádření, dočkáte se jen ticha. Po několika dnech ho prořízne maximálně další pracovní úkol. A tak jedete dál, i když výdělek neodpovídá ani minimální mzdě, ale v danou chvíli je pro vás i tak důležitý, i když vás noří každým dnem do větších existenčních problémů. A druhá strana to zcela jasně musí vědět. Je jí to však jedno. Zneužít situace někoho v potížích se stává normou. V podnikatelských kruzích to bude mít asi i nějaký svůj pěkný název.

Těšit vás tak nemůže ani to, že výsledek vaší práce je úspěšný, dokonce viditelně. Když se to propojí s reklamou, tušíte, jak pěkné zisky svoji prací někomu přinášíte. Logicky vám ale to těšení dlouho nevydrží. V krátkém sledu událostí se cítíte opět sám a na dně. Zneužitý, bez podpory. (Ano, můžete jít k psychologovi a zaplatit si profesní zájem o vaše trable. Ale i kdybyste chtěli, nemáte na to).

Skutečné přátelství mizí. Funguje, jen když jste nahoře

Dřív fungovalo přátelství mezi lidmi tak nějak nezištněji a obávám se, že možná proto, že nebyly takové rozdíly v životní úrovni. Možná se pletu, nevím, ale dnes mám pocit, že se vytrácí solidarita. Když je člověk v pohodě, bez trablů a daří se mu, vše a všichni kolem něj jsou přátelé. Jakmile se něco zadrhne, přátelství končí. Problémy druhých prostě nikdo nechce slyšet. Maximálně o nich mluvit bez dotyčné osoby a dost možná s nádechem kritiky vůči ní. Detaily, co a proč se něco přihodilo ani ti „přátelé“ znát nechtějí, většinou za to moc dobře vědí, co udělal ten dotyčný špatně a co by se JIM stát nemohlo.

Dodat musím, že každému se někdy stává něco špatného, ale stále častěji s tím bude vlivem vývoje ve společnosti zůstávat naprosto sám. A to je špatně, protože pospolitost a sdílení věcí dobrých a zlých je prověřený model chování už dlouhá staletí. Přestat se o něj opírat, povede jen k frustraci. A ta nikdy nic dobrého nepřinesla.

Neslyší se ani dávní spolužáci

Zvláštní kapitolou celého tohoto povzdechu jsou i dávní spolužáci ze studií či školy. Kdysi jste vystudovali spolu a pak jste každý šli svým životem – včetně toho profesního. Jeden z vás se věnoval tomu, nač byla studia zaměřena a nikdy se neměl ambice dál rozvíjet. Druhý z vás velmi brzy po ukončení školy přešel do jiné profese, v které se našel. Neslo to s sebou různá úskalí, téměř denní rozšiřování obzorů, časem i další studia.

Když se po letech setkáte s tím druhým spolužákem, povídáte si o rozdílných světech svých povolání. Zůstáváte v kontaktu. Ale brzy si uvědomíte, ačkoli spolu můžete strávit hodiny povídáním nebo psaním přes různé komunikační kanály, že ta druhá strana neposlouchá, co ji říkáte. Nejen o odvrácené straně profese, kterou děláte a kterou vám patrně (i když si to nechcete přiznat) závidí, ale ani o osobních trablech. Posloucháte tedy jen jednu stranu a jakmile se zmíníte o čemkoli, co trápí vás, je to zlehčované.

Prostě nárok na to být nespokojený, má jen ten, kdo se zakuklil někde ve stádiu svého rozvoje po škole, ale už na několik desítek let. A taky ten, kdo NEBYDLÍ V PRAZE! Můžete mluvit horem dolem o tom, že v Praze je žití stále těžší, jasně cítíte, že vám protějšek nehodlá věřit a připadáte si jak lhář, když zmíníte, že v té Praze, o které si lidé zvenku myslí, jak tu všichni žijí v přepychu, lidičkové dělají někdy od nevidím do nevidím za 20 tisíc hrubého (a někteří i za míň).

Rozčiluje mě, že o životu v Praze, kde je všem blaze, takhle přemýšlejí lidé, které neznám, ale šíří to všude a nikdo je nepřesvědčí o opaku. Ale trápí mě, že to odmítají slyšet na názorných příkladech z mého života i lidi, které znám a pojí nás toho dost společného.

A ještě víc mě trápí to, že z nich cítím vedle absolutního nezájmu o pochopení i závist. Pěstovanou dlouho, ale plivanou a šířenou dál a dál. Nejen ke mně (navíc neprávem, kdyby mě skutečně poslouchali, zjistili by, že mně opravdu není co závidět a jen těžko by se mnou chtěli měnit), ale i k lidem, kteří berou v očích toho spolužáka stejné peníze někde ve fabrice. I když třeba nemají ani maturitu a z pohledu spolužáka mají menší zodpovědnost než on. Na podotknutí, že život je otázkou volby a samozřejmě je možnost se tedy o místo v té firmě taky ucházet, odpověď nepřijde. Ostatně – co já z Prahy, kde všichni berou nejméně dvojnásobně víc než v malém městě, asi můžu vědět, co?

Mimochodem – když jsme se dostali konečně ke konfrontaci s tím, kolik že tedy ten závistivý a v jeho vlastních očích asi navždy podhodnocený spolužák na malém městě bere, dozvěděla jsem se, že víc než 32 tisíc Kč. Ano, po 20 letech praxe.

Nájemné za byt 4+1 je u něj 7000 Kč…

Autor: Fantomka


 


Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (4 votes, average: 4,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky