12.9.2013
Redakce
0
Kategorie: Historie

Z knihy Milo Komínka „I pod oblohou je peklo“ (II. – Praha dvou světů)

Sdílejte článek:

REDAKCE PP 12|09|2013

Je časně ráno. Probouzím se, rozhlížím se po cele a vidím, že jeden kavalec je prázdný. Vzpomínám si, že před půlnocí odvedli k výslechu Oldřicha Procházku. Za chvíli je slyšet hluk na chodbě, přibližuje se, rachocení zámku a do cely padá člověk. Dveře se opět zavírají, hluk umlká. Vyskakuji z kavalce, skláním se nad mužem a s hrůzou zjišťuji, že tohle byl včera Oldřich Procházka. Byl, protože tohle už není Oldřich, to je jen jeho troska. Z člověka středního věku, energického, silného, se stal přes noc zničený stařec. Spolu s ostatními jej odnáším na kavalec, svlékám a obnažuji rozbité tělo, na němž snad není místa bez hlubokých ran, podlitin a krve. Marně při tom myslím na to, že Oldřich před třemi léty, také jako politický vězeň, zázrakem unikl sekeře na Pankráci…

 

[ad#hornisiroka]

 

Dnes je zde Oldřich zase jako před třemi léty, hrozí mu tentýž trest, prožívá stejná utrpení. Proč? Že měl rád svůj národ, že věřil v demokracii? Že nevěřil nesmyslné slátanině o šťastné budoucnosti pod vládou nedouků, dobrodruhů a zločinců z povolání? Je prý vinen, že chtěl spáchat atentát na místopředsedu vlády Antonína Zápotockého. Proč jsou zde ti ostatní, kteří si lízají své rány, aby zítra dostávali další? Vždyť jsou to lidé, kteří aktivně bojovali za republiku, kteří za ni nasazovali životy v ilegalitě, v horách a na bojištích první a druhé světové války.

* * *

Jednoho rána nás vyhánějí všechny z naší cely na chodbu a potom dolů do malých betonových cel. V našich celách se provádí generální prohlídka a úklid, na který přivedli prostitutky, pochytané po pražských ulicích a v pražských podnicích.

Rozhlížím se po té malé kobce a moji pozornost upoutává nápis na zdi, psaný zřejmě krvi – už vím z vlastní zkušenosti, jak vypadá zaschlá krev na zdi. Je to výkřik umírajícího člověka, prosícího další, aby nebyl zapomenut ani on, ani myšlenka, které zasvětil svůj život, život vůdce lužických Srbů.

“Já, lužický Srb Czyž, poslanec polského Sejmu, zde dobitý umírám …!”

Ano, byl to poslanec polského Sejmu (parlamentu) Czyž, kterého estébáci na této cele umlátili k smrti.

Úterý 20. dubna 1948

Na oddělení je zvýšený ruch. Čtou se jména, otvírají a zavírají se zámky cel. I v naší cele č. 18 se objevuje bachař a čte dvě jména. Jedno z nich je moje. Musím sebrat své osobní věci, nastupuji na chodbu a potom na dvůr. Opět vyvolávání jmen a pak – zelený anton. Je to moje první seznámení s tímto smutně populárním vozidlem a nikdy v minulosti mně nenapadlo, že bylo postaveno také pro mne.

Namačkaní jako slanečci vyjíždíme z Bartolomějské do neznáma. Je to zvláštní pocit pro vězně při transportu, protože skoro nikdy neví kam jede, zda to bude ještě horší, nebo zda se na něj relativně v těch bídných podmínkách usmálo “kriminální štěstí”. Režimy v různých věznicích byly rozdílné a s lidmi, které jsme opouštěli, jsme už navázali přátelské vztahy a teď – zase do neznáma. Snažíme se podle vnějšího hluku a křižovatek rozeznat směr jízdy, ale je to marné .

Naše jízda však netrvá dlouho, motor umlká, otevírají se dveře antonu a my vystupujeme na nádvoří nějaké veliké věznice. Všude kolem ponuré budovy. Uplakané, mlhavé ráno vyvolává skličující pocit, který se stupňuje poznáním, že jsme na Pankráci.

PANKRÁC, kdo by neznal to jméno spojené s tolika utrpením .

PANKRÁC, která je spojena s podvědomým odporem všech slušných lidí. Člověk při vstupu do těchto míst nějak ztrácí vědomí vlastní osobnosti, všechno jakoby úmyslně k tomuto cíli pracovalo a tomuto záměru se to daří, ať se člověk brání, jak chce.

Znovu čtení jmen a rozdělení na jednotlivá oddělení. Jsem přidělen na samovazbu “C” na první oddíl. Musím se svléknout do naha a strážmistr Růžička u mne dělá prohlídku. Celá ta procedura je úplně zbytečná, prohlíželi nás už stokrát, ale její účel je stejný: ponížit, pošlapat lidskou důstojnost, dokázat, že ti nepatří vůbec nic. Ani tvé nahé tělo neuniká pozornosti a urážlivým poznámkám. To vše spolu s dlouhými chodbami, katry, schodišti a ochrannými sítěmi pod ochozy působí na člověka, který se sem dostává prvně v životě, strašným dojmem. Skoro bezhlučné bachařské stráže občas kukátkem nahlížejí do cel, vzápětí rozpoutávají peklo, nelíbí-li se jim něco, nebo někdo.

Strážmistr Růžička mne odvádí na celu číslo 329 a já už mám jen jedinou obavu, abych se nedostal do společnosti “vlčáků”. To jsou profesionální zločinci, s nimiž jsme později léta sdleli společný osud vězňů, ale k nimž jsme měli odpor a nedůvěru od samého počátku a zvláště po zkušenosti draze placené jinými spoluvězni. Většina chodbařů a vězňů, kteří se v různých funkcích pohybovali v blízkosti bachařů, velitelství věznic a táborů jako starší tábora (táborák) se rekrutovali z řad lidí, pro něž byl zločin povoláním. Ve věznicích a táborech to byli udavači – “bomzáci”, pro které byl kriminál nutným následkem jejich profese a proto neměli žádné mravní zábrany, když se jednalo o jejich vlastní prospěch. Vězeňské správy znaly dobře mentalitu těchto lidí a používaly je za různé “výhodičky” k té nejšpinavější práci v kriminále, “ke shazování” – udávání spoluvězňů.

V cele 329 jsou dva lidé: Jeden je starší, šedivější, menší muž s brýlemi a představuje se jako major SNB František Bořický z policejního ředitelství. Ten druhý, mladší, obtloustlejší jako tajemník ústředního sekretariátu Čs. strany národně socialistické, František Černohlávek. Oba byli z Prahy. Jako vždy je mezi námi z počátku nedůvěra. Nemohu vědět, zda mezi ně nepřichází nějaký udavač. Ve vězení je jedno pravidlo, které všichni zachovávají. Nikdo se na nic nevyptává. Co chceš o sobě a svých věcech říci sám, řekneš, co ne, je tvoje tajemství a nikdo se nesnaží tě přimět ke sdílnosti.

Postupně k sobě nabýváme důvěry a tak se dovídám, že ten starší se zúčastnil 18. ledna 1948 schůzky příslušníků SNB u “Šenfloků” v Praze, vyplývající z jeho funkce tajemníka závodní organizace Čs. strany národně socialistické a byl zatčen 25 . února 1948. Druhý, mladší muž byl zatčen v noci z 25. na 26. února 1948, protože jeho rukama údajně procházely důležité dokumenty vedení Čs. národně socialistické strany ve věci škpt. SNB Bláhy, kterého komunisté před únorovým pučem propustili ze služby ministerstva vnitra. Vyprávíme si své osudy, spoluvězni mne zasvěcují do Pankráckých tajů a hlavně mají zájem, zda ovládám dobře morseovku. Přisvědčím a dodám, že jsem letec. Brzy se dovídám, proč. Večer co večer se rozezvučí pankrácký telegraf a přes všechno běsnění bachařů se šíří zprávy všeho druhu vyťukáváním z cely na celu, z oddělení na oddělení – politická situace venku, zprávy o nově příchozích, o výsledcích soudních přelíčení a prostě vše, co není možno sdělit pro úplnou izolovanost. Večerní telegraf vyklepává morseovkou (říkáme jí morčata) naše naděje a jejich ztráty na zdi cel, na potrubí vodovodu a ústředního topení. Tak se dovídám o svých přátelích a domlouváme se svými společníky, proto jsme biti a chodíme do korekce .

* * *

KOREKCE, samovazba v podzemí, kobka malých rozměrů, stálá tma, mnoho bití, rány a neuvěřitelná zhovadilost bachařů, konajících tam službu. Typickým představitelem pankrácké korekce je bachař (strážný) Svoboda, jehož pověstné: “Trestníče, máte hlad?”

“Ano pane veliteli!”

“Chodbaři, trestník má hlad, doneste mu vodu, má na ni plné právo!”, zná každý, kdo prošel Pankrácí. Nejznámější rčení bylo na vycházkách, kde velel:

“Chodem vchod, kolena výše, až do oblak trestníče!”

Brzy po svém příchodu jsem nabyl další zkušenost. Ve dveřích cely bylo malé sklápěcí okénko, aby dozorce nemusel vždy otevirat dveře při styku s vězni. Jednou večer, kdy s přáteli probíráme vsecko možné i nemožné , se okénko prudce otevírá a v otvoru se objevuje obličej kvalifikovaného šibeničníka – bachaře, jménem Kocourek. Rozhlíží se po cele a jeho pohled padá na mne .

“Vy ste kouřil!” “Nekouřil, pane veliteli!”

“Kouřil, nežvaňte , viděl sem vás! Pote sem a dejchněte na mě!”

Klidně jdu ke dveřím, nic netuše, protože náhodou na cele nikdo nekouřil. Nebylo co a já osobně jsem neměl v životě cigaretu v ústech. Stejně klidně jsem vystrčil hlavu z okénka a to jsem neměl. V tu chvíli jsem dostal tak strašnou facku, že moje hlava ještě několikrát udeřila sem a tam na rám okénka. Kocourek byl notorický opilec a tohle byla jeho obvyklá zábava, při které se křečovitě smál. Už nikdy jsem na Pankráci hlavu ven z okénka nevystrčil.

* * *

Koncem května se dovídám od známého dozorce Pokorného, bývalého filmového scénáristy, že byl 27. května 1948 ve svém bytě v Praze zastřelen major Gustav Schramm, původem německý Žid z Oděsy ze SSSR. Tato záhadná postava čs. bezpečnosti a sovětské NKVD je dávána do souvislosti s neobjasněnou smrtí ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. Pověsti tvrdí, že Gustav Schramm v noci na 10. března 1948 zavraždil na vyšší rozkaz ministra zahraničních věcí Jana Masaryka a nyní sám neunikl osudu. Všechno kolem této události je velmi nejasné, bezpečnost kalí vodu na všechny strany, takže je pravděpodobné, že byly ohroženy nějaké vyšší zájmy, pro něž byl Gustav Schramm jen nástrojem a figurkou. Už předem litujeme toho, komu tohle St8 přišije na tělo, protože je jasné, že pachatel vraždy musí být rychle odhalen, aby se předešlo pověstem, že Schramm byl odstraněn jako nepohodlný svědek vlastními chlebodárci. Brzy sé dovídáme, že skutečně byli zatčeni: student filosofické fakulty Milan Choc a úředník Slavoj Šádek, kteří jsou obviněni z této vraždy, dále tajemník parlamentního klubu Čs. strany lidové Václav Obadálek, poslanec Čs. stran lidové Ing. Josef Herl a několik dalších. Milan Choc a Slavoj Šádek – přes všechna mučení – se k tomuto činu nikdy nepřiznali a až do své smrti na pankráckém dvoře tvrdili, že jsou nevinní. S těmito chlapci a po nich byla pozatýkána velká skupina osob, obviněných ze spoluúčasti.

* * *

Všichni režimu nepohodlní lidé se snadno mohli stát obviněnými v nějaké skupině; důkazy už nejsou v Československu pro soud potřebné, stačí, že soud nabude přesvědčení, že obviněný by byl schopen údajnou činnost spáchat. Je to neuvěřitelné, ale je to pravda a tisíce lidí to poznávají na své vlastní kůži. Stejným způsobem byla 12. května 1948 odsouzena tak zvaná “Mostecká skupina”. Dověděl jsem se o tom jednou večer při předstírané osobní prohlídce od dozorce Pokorného, který patřil mezi těch několik slušných lidí, kteří na Pankráci ještě zbyli. Okamžitě se mi vybavuje celý případ, protože jsem byl s jedním z obviněných na cele Státní bezpečnosti a zde na Pankráci vedle mé cely byl Ing. Jan Jakub Šálek z Mostu, jeden z nich, se kterým jsem několikrát mluvil na vycházce.

Komunisté tajně soustředili v listopadu 1947 značné množství zbraní a ukryli je v Mostě-Záluží, aby mohli za několik dnů toto skladiště vydávat za objevenou zbrojnici kontrarevoluce, vedenou poručíkem Pravomilem Rajchlem a poručíkem Pavlem Babcem, bývalými příslušníky Svobodovy armády v SSSR. Nyní, po šesti měsících, tato skupina mosteckých občanů byla odsouzena – Pravoslav Rajchl dostal trest smrti, později změněn na doživotí, Pavel Babec doživotí, kpt. Josef Kraka šestnáct let, poručík Pavel Ohnisko, Ing. Šálek a další – různě vysoké tresty za použití důkazů předem ministerstvem vnitra připravených. Z celého případu je jasné, že se jednalo o vyšší státní zájmy. Oběti se musely vymyslet, najít a odsoudit. Celý tento cirkus předcházela veliká propaganda.

* * *

Atmosféra na Pankráci houstne. Strava je tak mizerná, že už se nedá jíst. Krmí nás suchou, připálenou zeleninou bez omastku, chodbař, filmový komik Vlasta Burian jí říká salakvarda. Domlouváme se na vycházkách a pak při pravidelné vězeňské kontrole prokurátorským dozorcem si všichni stěžujeme na stravu, hrubé zacházení, týrání a zesměšňování. Ještě téhož dne odpoledne nás vyvádějí na dvůr, obstupují náš samopaly ozbrojení dozorci a inspektor vězeňské stráže na nás řve, že jsme se dopustili vzpoury hromadnou stížností. Na přímý rozkaz ředitele krajské věznice jsou nám s okamžitou platností zastaveny zásilky balíčků z domova a zpřísněn režim ve věznici. Co chtějí ještě zpřísnit, to nám není jasné.

Červen 1948

Praha začíná žít předsletovou náladou a v nás se vzmáhá víra, že tohle přece nemůže trvat věčně. Do toho přichází zpráva, že prezident Dr. Eduard Beneš 19. června 1948 abdikoval ze své funkce a poslušné Národní shromáždění zvolilo nového prezidenta republiky – ultrakomunistu Klementa Gottwalda, který byl členem Kominterny a poslušným nástrojem generalissima Stalina. Všichni si uvědomujeme, že s Dr. Benešem padla, byť už jen formálně, poslední skutečná osobnost, spojená s parlamentně demokratickými tradicemi této země. Teď už komunistům nic nechybí k úplnému ovládnutí státního aparátu a nastolení absolutní diktatury. Na druhé straně vysvitla jiskřička naděje na možnost amnestie, kterou každý prezident při svém zvolení uděluje.

To slovo amnestie je pouhý slovníkový význam, ale co všechno znamená pro lidi za mřížemi? Kolik nadějí se v ní vkládá, když už všechno ostatní zklamalo? Pro každou skupinu vězňů znamená něco jiného ve svém důsledku, ačkoliv pro všechny stejně je to konec mříží, bachařů, ponižování a týrání. Pro jedny je to návrat k rodinám s opatrností do budoucna pro druhé možnost nového pokusu změnit politický chod událostí a pro třetí možnost krást znova, ale tak, aby je už nechytili.

Pověsti o amnestii nabývají na síle, kde se berou nikdo neví, ale jsou zde. Ruší náš pracně získávaný klid. Naděje, které jsme ukrývali hluboko ve svém nitru se derou na povrch a nenechávají spát. Věznice žije v horečném očekávání, stupňovaném každou hodinou. Telegraf vyťukává zasvěcené zprávy, napětí dosahuje psychicky neúnosné výše. S uplývajícím časem, ve kterém se stále oficiálně nepotvrzují všechny pověsti, mnozí spoluvězni propadávají zoufalství. Správa věznice snad úmyslné pověsti o amnestii nepotírá, spíš je prostřednictvím bachařů a ti zase přes chodbaře – rozšiřuje. Nikdo nemluví o ničem jiném a když končí týden a stále se nic neděje, nálada u mnohých spoluvězňů je zoufalá.

Neděle 20. června 1948

Je večer. Mám dvacet dva let a jsou to mé první narozeniny ve vězení. Všichni kolem mne jsou vyčerpáni napětím a poznáním, že naděje na amnestii se neuskuteční. Z okna vedlejší cely je slyšet smutný zpěv mladého chlapce. Banální slova, ale jaký zde nabývají význam, za skutečnými mřížemi a v našich myslích, vybičovaných představami domova, který se zase vzdaluje všem, kteří čekají. I já, který jsem mnohokrát zápasil se smrtí – a viděl ji zblízka jsem nějak naměkko a slova na mne působí dvojnásob teskně:

“Už se mi ten bílý šátek ztrácí,

smutek v duši mám,

já se pro Tě na Pankráci

asi ustýskám .

A to proto jen, že jsem měl svou zemi tak rád,

dělí nás ostnatý drát.

Chtěl jsem s Tebou v malé chatě žít,

chtěl jsem Tě mít rád,

dnes však musím tady na Pankráci

za vlast život dát.

A to proto jen, … “

Nikdo z nás netušil, že ten mladý chlapec z vedlejší cely, student karlínské obchodní akademie, zazpíval ve svém životě naposledy.

V noci z neděle na pondělí jsme byli probuzeni šíleným křikem. Mladý student nevydržel napětí z hroutící se naděje na amnestii a oběsil se . Jeho spoluvězeň se k smrti vylekal, když našel kamaráda již mrtvého a jeho křik, znějící nelidsky příšerně v nočním tichu, probudil celou věznici.

Tragédie umocněná tím, že ráno byla skutečně vyhlášena amnestie, vztahující se i na nešťastného chlapce, který měl být propuštěn.

 

 

Pondělí 21. června 1948

I já jsem předveden do kanceláře vyšetřující prokuratury. Za stolem sedí hezká a sympatická blondýna středních let, symbol opravdové spravedlnosti. Prohlíží si mne a pak se důvěrně ptá:

“Štábní kapitán Karel Martínek z Místku je váš příbuzný?”

Trhl jsem sebou.

“Ano,” odpověděl jsem, “jeho manželka Květa je moje sestřenice”. Podívala se do spisu, znovu se obrátila ke mně a pokračuje:

“Znám vás jako malého školáka, když jsme se často potkávali u vašeho strýce Kusáka, kde Martínkovi bydleli. Pamatujete si na 14.březen 1939 v Místku? – Tehdy manžel vaší sestřenice, poručík Martínek, vykonával službu posádkového dozorčího důstojníka všech tehdejších kasáren 8. pěšího pluku slezského v Místku. V ten osudný den byl právě na inspekci v kasárnách technické roty, kterým se přezdívkou říkalo “Čajankova kasárna”. Velitelem těchto kasáren byl kapitán Pavlík. Najednou z ulice začla palba do brány kasáren a pokřik, že jsou zde Němci. Poručík Martínek jako dozorčí důstojník a v tom případě jako velitel všech kasáren v Místku dal rozkaz k palbě a obraně kasáren. – Byl~. to jediná vojenská posádka v celé Československé republice, která se postavila na odpor nacistům. Neměli dostatek nábojů, veškeré spojení na Zemské velitelství v Brně a generální štáb v Praze bylo přerušeno a všechno už bylo předem zaprodáno velezrádci národa. Aby nedošlo ke zbytečnému krveprolití, skončilo to nuceným vzdáním se. Pak byli poručík Martínek a velitel těchto kasáren kpt. Pavlík odvlečeni gestapem. Pavlík se už nikdy nevrátil zpět. Zabili ho ! …. Já jsem vdova Pavlíková.”

Nastalo ticho. Nevěděl jsem, co mám říci, jak jsem jí byl ohromen a dojat. Oznámila mi, že ještě dnes budu propuštěn, ale nesmím se dlouho zdržovat, že má k tomu své vážné důvody. Podala mi ruku a soucitně se na mne podívala. Vypadnul jsem na chodbu rozčarován. Nevím, zda tomu mám věřit, tolik ran, při zatčení v aktovce jsem měl pistoli, dva ruční granáty, dynamit, ekrasit, rozbušky a zápalnou šňůru, vztahuje se na mne přece paragraf nedovoleného ozbrojování s paletou jednoho roku trestu a teď mi nějaká, i když sympatická a důvěryhodná blondýna z prokuratury řekne, že mohu jít domů. To snad není ani možné!

Vracím se na celu úplně zmatený, říkám to kamarádům spoluvězňům – Bořickému a Černohlávkovi a přijímám od nich narychlo vzkazy pro jejich rodiny. Duchem zde už nejsem, to jen mé tělo čeká až bude moci odejít; já už jsem venku, doma, mezi svými. Vím, že moje radost není na místě, vždyť moji přátelé zde zůstávají. Moje utěšování, že určitě i na ně dojde řada, zní hluše a nepřesvědčivě, vždyť víme všichni, že je to amnestie velmi omezená, vztahující se prakticky na pokusy o přechod státních hranic, na “kopečkáře”, bez dalších přívlastků.

Loučím se s oběma spoluvězni a za chvíli jsem odváděn na hlavní dvůr. Po cestě naposled potkávám novináře Michala Mareše, jehož články ve “Svobodném zítřku” jsem tolik obdivoval pro odvahu a břitké pero. Loučím se pohledem se Standou Honzejkem, továrníkem Ing. Hodkem, ppluk. Františkem Poustkou a dalšími. Oni zde zůstávají, jako stovky jiných, které se režim neodvažuje pustit.

Na dvoře je již několik desítek lidí, stoly, u kterých sedí příslušníci vězeňské stráže a nastává nekonečné odbavování a formality. Přitom vytahuje propaganda oponu a na scénu přicházejí filmaři, aby světu podali důkaz, že jediný spravedlivý režim světa odpouští svým viníkům a že na československých věznicích zavlají bílé vlajky. Jaký je to bohapustý podvod, kolik se nás z toho počtu uvězněných dostalo na tento dvůr a kolik až domů? Jedněmi vraty jsme propouštěni, venku zatýkáni a druhými přiváděni zpět. Je to neuvěřitelné divadlo.

Zatím stojím na nádvoří již několik hodin a odbavování nemá pro neschopnost bachařů konce. Přibližuje se ke mně můj zpravodaj – dozorce Pokorný a nenápadně mi předává do ruky zmuchlaný lístek papíru. Moták! Vím, že pomohl mnohým vězňům a takových jako on, je ve sboru vězeňské stráže (SVS) poskrovnu a v budoucnu je čeká neradostný osud.

Pomalu odcházím do rohu nádvoří a když zjišťuji, že mi nikdo nevěnuje pozornost, čtu krátkou zprávu:

“MILO, PO PROPUŠTĚNÍ SE NIKDE NEZDRŽUJ! OKAMŽITĚ PŘIJĎ NA SPODNÍ NÁMĚSTÍ, ČEKÁME.”

Přátelé nezapomněli, čekají na mne! Netrpělivě přecházím po nádvoří, až konečně asi v 18,30 hod. večer se přede mnou otevírá poslední brána.

Vycházím ven a nemohu uvěřit svým očím. Před věznicí davy lidí, hlavně ženy v sokolských a národních krojích; čekají tu na vězně, objímají nás, líbají. Jdeme z náruče do náruče a jejich radost je tak opravdová, bezprostřední, že jsme si náhle strašně blízcí, ačkoliv jsme se ještě před hodinou neznali. Brečím jako ty ženy a vůbec se za to nestydím. Teprve po hezké chvíli si vzpomínám na moták, který jsem dostal na dvoře věznice a nerad, strašně nerad se vymaňuji z toho davu neznámých, ale přece tak blízkých lidí.

Pospíchám na místo schůzky a už z dálky poznávám Rudu Staňka, Mirka Chalupníčka a plukovníka generálního štábu Karla Vondráčka. Jdou mi naproti, vítají mne, ale nějak spěšně mne usazují do vozu a jedeme pryč. Ptám se, proč ten spěch a dovídám se, že celá amnestie je z poloviny podvod a Státní bezpečnost okamžitě propuštěné v nejbližším okolí věznice zatýká znovu. Ty davy žen, způsobeným zmatkem před věznicí, trochu zašmodrchaly plány Státní bezpečnosti, která nemohla v té radostné atmosféře a mezi tolika svědky tenhle podvod uskutečnit na sto procent. Musela propuštěné honit po celé Praze, čímž se mnohým podařilo unikout. Proto to nabádání té blondýny z prokuratury, proto ten moták a ten spěch mých přátel.

Zajíždíme nejdříve do bytu majora Bořického na Žižkov, do Sudoměříčské č. 2, potěšit jeho manželku a šest dětí. Potom jsme jeli na Břevnov, Nad Závěrkou č. 4, potěšit rodiče a manželku Franty Černohlávka.

Jak dva rozdílné světy jsou v tu chvíli ve mně. Dívám se po svátečně vyzdobené Praze, proudy rozjásaného mládí zaplňují ulice. Všem září oči nadšením, všichni jsou šťastní, že se celý národ schází u příležitosti Všesokolského sletu, aby společně manifestoval svoji věrnost Tyršovým ideálům, aby si uvědomil svoji sílu a jednotu, svoji víru ve spravedlnost a dokázal celému světu, že tento národ nezradil ideály demokracie. Praha jásavě opětuje pozdravy mládeže celé republiky a hlavní město burácí ve dne v noci příbojem mladé síly a radostné víry, že to, co se stalo v únoru není ještě konec, ten konec, že bude psát národ a ne hrstka dobrodruhů. Včera neznámí lidé, dnes se objímají a bratří, důvěřují si, nemají tajnosti – vždyť tahle Praha je naše, tohle jsou naše dny .

Praha je krásná, ale já vím, že v té Praze jsou místa, kde se mučí a vraždí i teď, kdy lidé na ulicích demonstrují věrnost docela jiným ideám. Vím, že v téhle chvíli aparát Státní bezpečnosti horečně pracuje, že kriminály se plní rychleji než předtím, vím, že ministerstvo vnitra od února nevyvíjelo tak horečnou činnost. Ti lidé na ulicích neví, že je to naposledy, co se takto svobodně sjeli a krytí anonymitou statisícového davu mohou naposled manifestovat svoji vůli žít jako lidé. Na mnohých místech Prahy, v temnu komunistických sekretariátů a velitelství bezpečnosti; se už tká rudá pavučina, aby z – těchto troufalých lidiček bylo uděláno stádo, slepě poslušné a ti, kterým by se snad poslouchat nechtělo, aby byli přesvědčeni osvědčenými prostředky. Náš “ochránce” Sovětský svaz poslal již dost bezpečnostních poradců a odborníků a nebudou-li stačit, pošle další.

Ty milenecké dvojice v sokolských krojích na Petříně a ve Stromovce, ti otcové u Tomáše a u Šenfloků, ti všichni netuší, že tento slet je poslední masový odpor proti nastupujícímu rudému barbarství a teroru.

Večer se scházíme s přáteli a dovídáme se velmi závažné věci. Jsem postaven před rozhodnutí, které bez váhání přijímám. Na noc musím ke svému příteli Ing. Jaroslavu Cuhrovi do Vlašské ulice na Malou Stranu, který byl před třemi týdny propuštěn z Bartolomějské 4 a kde už na mne čekal další starý spolupracovník dr. Vojtěch Jandečka z Ústředí lidové strany. Moji přátelé se dověděli, z důvěryhodných pramenů, že jsem na seznamu propuštěných, kteří mají být okamžitě zatčeni.

Ráno opět schůzka s plukovníkem Vondráčkem, na níž přicházím jako Milo Komínek a odcházím jako kapitán Miko, vybaven doklady na toto jméno a přesným úkolem. Musím zajet do blízkosti domova a pomocí své babičky se alespoň ukázat matce a vzít s sebou věci, které budu nutně ke své další práci potřebovat. Vím, že je to riskantní, sám jsem včera na vlastní uši slyšel hlášení bezpečnostního rozhlasu se zatykačem na mne. V Praze moji přátelé pustili bublinu, že znovu utíkám z Československa, tentokrát přes Železnou Rudu.

V noci se mi podaří nepozorovaně dostat do domu svých rodičů. Matka mne objímá a pláče radostí, že jsem zde – neví chudák, že jen na několik minut. Ve spěchu balím věci, které potřebuji a ještě před úsvitem opouštím domov a jedu směrem k horám, do Moravskoslezských Beskyd, které mají být pro budoucno mým dalším domovem. K horám, které tak dobře znám, a jež vévodí mému rodnému kraji. Musím vyhledat všechny mé přátele, vyřídit příkazy a zahájit činnost “Třetího odboje”, pro který jsem do těchto míst vyslán.

 

[ad#velkadolni]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky