21.4.2019
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Útlum ekonomiky eurozóny je daleko horší než globální zvolnění

Sdílejte článek:

REFORMY.CZ

Jedním z nejopakovanějších poselství evropských finančních analytiků je v tomto týdnu: „Postihlo nás globální zvolnění.“

Tato věta však zakrývá velice důležitou nuanci a velice významný rozdíl. Evropská unie trpí těžkým útlumem. Zbytek světa postihlo pouze mírné snížení tempa hospodářského růstu.


Data ze Spojených států nám říkají něco velice odlišného od toho, co dostáváme z Eurozóny.

Maloobchodní prodeje v USA v březnu vzrostly o 1,6% přepočtené roční tempo růstu za první čtvrtletí se drží nad 2,1%. Podíváme-li se na data o nezaměstnanosti, tak Spojené státy zažívají jen mírný nárůst nezaměstnanosti. Mluvíme přitom ale o vytvoření 196 000 pracovních míst, což je číslo ukazující, že s růstem jsou na tom daleko lépe než podobné ekonomiky. To samé platí o posledních ukazatelích výroby a služeb. Zbývá přes 50 (v rozvoji). Ukazatel tržních služeb byl 56,3 v porovnání s očekáváním 54,8% a složený ukazuje číslo 54,6 v porovnání s předchozími 54,3.

Index ekonomických překvapení na trhu také vykazuje zlepšení. Silný ale stabilní dolar (DXY Index) neohrozil makroekonomická čísla hlavních vynořujících se ekonomik. Což je pravda, která je „obvykle podezřelá“, kdy Argentině a Turecku se jejich měny vůči dolaru propadly, kdy ty měny se vůči dolaru propadly proto, že pokračují v kontraproduktivní monetární politice financování veřejných výdajů přímým tiskem peněz. Avšak makroekonomická data většiny zemí vynořujících se trhů jako celek se ukazují jako lepší, než se čekalo, a to se musí uznat. Naposledy to byla Brazílie, u které se v únoru ukázalo zlepšení ukazatele ekonomické aktivity. Pomohly tomu sice i ceny komodit, ale vítr v zádech toho nebyl hlavním tahounem. Nemůžeme podléhat sebeuspokojení, ale poslední odtoky kapitálu z března jsou mírné oproti přílivům kapitálu v únoru.

Také Čína v posledních ukazatelích výroby vykázala poněkud lepší data. Jejich ohromná nerovnováha zůstává a neměla by budit uspokojení nebo optimismus, jelikož tento asijský gigant vykazuje sice zlepšení makroekonomických ukazatelů v dlouhodobém trendu, ale od roku 2016 je pořád ve zpomalení. Měli bychom si nadále dávat pozor na čínský model předluženosti, ale pořád je tam trend k jakémusi růstu, ač relativně slabšímu, a není to žádná stagnace.

Takže kde vlastně máme doloženou stagnaci? Je to v Evropě a v Japonsku.

Japonské PMI výrobců vyšlo na 49,5 a produkt na 47,9. V obojím to je už třetí měsíc útlumu.

Japonský útlum už nikoho dávno nepřekvapuje, protože je to u nich už třetí desetiletí stagnace, kdy během celé té doby opakují ty samé chyby, kdy se staví přezíravě výzvám modelu demografie a produktivity a řídí se zavádějícím Keynesiánským modelem politiky vládních výdajů s růstem zadlužení.

Nejvíce znepokojivé problémy jsou však v Evropě. Evropská unie naprosto opustila svoji agendu reformy a vsadila vše na přelud monetární politiky, přičemž rostou rizika pro ekonomiku, demografii a stát a politické prostředí. Data z Německa zůstávají ubohá, ale tato země se zatím těší pěkně malé nezaměstnanosti, obchodnímu přebytku a značné fiskální síle. Avšak zbytek Eurozóny jsou samé křehké ekonomiky, což je spojeno jak s fiskální nerovnováhou, tak s přehnaným intervencionismem, což je při změně hospodářského cyklu činí nesmírně zranitelnými. Přinejmenším ve Francii, odkud píši tento článek, neustále vře televizní a mediální debata. Celá země si uvědomuje, že ten útlum je už drsný, a tak už bylo ohlášení snížení daní a opatření k posílení ekonomiky. Slovo „krize“ se objevuje na úvodních stranách novin a probírají se v nich ekonomické programy představující reálnou možnost. Země na periferii si také musí uvědomit, že přehnaly fiskální tempo a uznat svoji zranitelnost byť i mírnou změnou v hospodářském cyklu. Ani Španělsko není k těmto rizikům imunní. Index OECD z hlavních ukazatelů už ukazuje negativní čísla a hlavní ukazatele vydané ministerstvem hospodářství odráží už více než deset negativních oblastí. Takže Eurozóna by se měla začít více připravovat na to, co přijde. Protože většina zemí nemá kapacitu, jako některé jiné, aby se s tím zvolněním vyrovnaly.

Spojené státy a Velká Británie mají nárazníky, aby se se zpomalením ekonomiky vyrovnávaly. Většina zemí Eurozóny to ale nebezpečně ignorovala, a co je horší, navrhuje jen velké vládní výdaje a vysoké daně, jako že „řešení“.

Už jste všichni četli, že to hospodářské zpomalení je kvůli dočasným faktorům. To ale není pravda. Ten propad hroutícího se složeného PMI z 51,6 v březnu na 51,3 v dubnu je daleko horší, než byl konsensus odhadu na 51,8.

Jsou takoví, co se dožadují, aby Německo k řešení problémů Eurozóny přistoupilo k ohromným stimulům. Aby tedy provedlo ty samé chyby jako ostatní země, což není politika růstu, to je sebevražedný čin. To by nefungovalo. Neexistují žádné doklady o tom, že by Německo importovalo méně, než potřebuje, spíše naopak. Jeho využití průmyslových kapacit vzrostlo ze 71% v roce 2009 na dnešních 86%. Mezitím jsou soukromé investice na před-krizové výši. Nemůžeme od Německa žádat, aby dělalo chyby jako ostatní a nedbalo na nerovnováhu u jeho partnerů v Eurozóně.

Problém Evropy tvoří triáda: sebezničující demografie, přehnané státní a fiskální intervence a už dávno žádné vedení v technologiích.

Můžeme k tomu přidat ekonomická rizika různých vlád, které chtějí trestat sektory s vysokou produktivitou, aby dotovaly ty s nízkou produktivitou, přičemž před námi stojí ekonomické problémy, které nepůjde vyřešit injekcemi likvidity a nízkými úrokovými sazbami.

Při sazbách na nule a s 1,8 biliony eur nadměrné likvidity, není problém Evropské unie to mírné globální zvolnění. Problémem je ten zkostnatělý, intervencí plný a produktivně odírající model.

Autor: Tyler Durden

 


 


Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (12 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky