Srpnová lamentace

[ad#textova1] 

Když pásy tanků Varšavského paktu začaly drtit asfalt československých silnic a štípat dlažební kostky ulic a náměstí vyděšených měst, když boty ruských výsadkářů dopadly na plochy československých letišť, když začala jedna z největších agresí proti území suverénního státu po roce 1945, hněv občanů Československa se logicky obrátil proti ruskému impériu, které se v tu chvíli shodou historických okolností jmenovalo Svaz sovětských socialistických republik.

Události léta a časného podzimu roku 1968 přinesly Československu a jeho občanům nesmírné utrpení, desítky mrtvých, stovky těžce raněných. Přinesly také vysoce nadstandardní chování okupační armády, tedy vraždy, nikdy nevyšetřené dopravní nehody s vojenskými vozidly, ozbrojené loupeže, krádeže, šikanování civilistů, domovní prohlídky a nahodilou střelbu do lidí.

Je vlastně s podivem, že ruské tanky nepřijely do Československa daleko dříve. Vděčíme za to paradoxně československým komunistům. Zatímco v zemích, obsazených Rudou armádou v letech 1944 a 1945, bezprostředně s Československem sousedících, bylo nutno tanky, nebo alespoň jednotky NKVD a vojenské rozvědky Smerš ponechat, nebo je zase velmi rychle povolat zpátky, v Československu se o všechno postarali domácí komunisté za laskavého dohledu ruských poradců, tedy zpravodajských důstojníků. V Polsku se odehrávala ještě několik let po válce krvavá bitva mezi demokratickým, původně protinacistickým odbojem a jednotkami Rudé armády, NKVD a domácími prokomunistickými kolaboranty, v Berlíně došlo v roce 1953 k dělnickým, tedy nikoliv nacistickým nepokojům, které se přelily do řady měst a obcí a které byly potlačeny ruskými tanky. Heroický průběh a apokalyptický konec mělo maďarské povstání, utopené v krvi a teroru Rudé armády, které velel maršál Koněv.

Díky politickému přešlapování třetí československé republiky, díky smlouvě o „přenechání“ jáchymovského uranu Sovětskému svazu, díky víře v Budovatelský program Gottwaldovy vlády z roku 1946, tedy vlády, vedené komunistou, který byl zcela podřízen Moskvě, zřejmě i díky propagandě, která vykreslovala Sovětský svaz jako běžný státní útvar, nikoliv jako zemi, kde mizí celé národy a profesní skupiny v koncentračních táborech, převzali českoslovenští komunisté v únoru 1948 moc sice násilně, ale bez střelby a potřeby ruských tanků v ulicích. Na zastrašení demokratů stačilo protiprávně vyzbrojit dělníky a poslat je pochodovat do ulic.

Po únoru 1948 rozpoutala Komunistická strana Československa teror, během kterého použila všechny instrumenty nacistického panství na okupovaných územích, počínaje brutálními výslechy politických oponentů a protikomunistických odbojářů, přes provozování koncentračních táborů až po vytváření takzvaných volavčích sítí, tedy fiktivních odbojových organizací, do kterých byli lákáni vlastenci agenty Státní bezpečnosti a po zpravodajském vytěžení likvidováni. Teror, který českoslovenští komunisté za občasného souhlasného jásotu davu páchali nejdříve na všech potenciálních nepřátelích, tedy na těch, koho za nepřítele sami označili, se v poměrně krátkém historickém čase přenesl i do řad komunistů samotných.

Pod taktovkou sovětských poradců byly připravovány politické procesy, tedy spíše divadelní představení, které měly za úkol především vyděsit, ale i semknout veřejnost proti vnitřnímu nepříteli. Procesy probíhaly podle sovětského scénáře, stejně tak jako v dalších porobených zemích. Když se českoslovenští komunisté rozhodli většinu obyvatel Československa připravit o celoživotní úspory a řadu zcela ožebračit, možná už přemýšleli o potřebě ruských tanků. Nakonec nebyly potřeba, na stávky a povstání v Plzni bohužel stačily vlastní bezpečnostní složky.

Československá společnost postupně směřovala, jistě i díky smrti masových vrahů Stalina a Gottwalda, k jisté liberalizaci a demokratizaci poměrů, na které se nemalou měrou podíleli i reformisté uvnitř komunistické strany. Zapomíná se bohužel na to, že až do začátku šedesátých let byly komunistické kriminály a koncentráky pořád plné politických vězňů a činnost církví a spolků byla, když ne zcela zlikvidována, tak alespoň utlumena. Jeden z jáchymovských uranových lágrů byl uzavřen až na přelomu let 1962 a 1963, tedy let, kdy bylo v provozu divadlo Semafor a kdy začaly být tolerovány první bigbeatové kapely. Občanům byla opatrně a po dávkách povolena i jiná kultura, než ta socialisticky realistická.

V dubnu 1968 schválil Ústřední výbor KSČ Akční program, který kromě zvýšení svobody tisku sliboval i větší orientaci socialistické ekonomiky na spotřební zboží. Komunistická strana připustila, že občané Československa mohou v tisku číst i něco jiného, než fráze a dokonce připustila, že si mohou koupit něco na sebe nebo vkusný televizní stolek. Ruské impérium cítilo ohrožení svých pevných pozic mezi československými komunisty, dosud nad míru loajálními. Zavrhlo reformisty a z kovaných soudruhů Vasila Bilaka, Aloise Indry, Oldřicha Švestky, Drahomíra Koldera a dalších vyrobilo vlastizrádce. Vlastně nevyrobilo, jenom přijalo jejich ochotu ke zradě vlastního národa. Tanky se nakonec ukázaly jako nezbytnost, velký bratr na východě přestal být s reprezentací vazalského státu spokojen.

Srpen 1968 byl hrdinským vzepětím obyčejných lidí, z nichž řada byla sovětskými vojáky zavražděna. Srpen 1968 byl chvílí, kdy Češi, Moravané a Slezané nosili při demonstracích nad hlavami státní vlajky, potřísněné krví zabitých spoluobčanů. Národy tehdejšího Československa měly najednou svoje hrdiny, měly martyrologii. Jenže mučedníci do roka a do dne zmizeli. Nebyly pomníčky, nebyly pietní akty, nebyla úcta k mrtvým. Byl jen normalizační sliz, který si řada spoluobčanů táhne na polobotkách dodnes. Za normalizaci, za duchovní pustinu, dusící schopné a dávající křídla všehoschopným, můžeme zase poděkovat jen sami sobě, ale především svým domácím vlastizrádcům. A také těm, kterým je to vždycky jedno.