26.2.2014
Redakce
0
Kategorie: Politika

Proč se stále více necháváme státní mocí ponižovat a okrádat?

Sdílejte článek:

KAREL KŘÍŽ 27|02|2014

Proč mi poslední dobou připadá, že při procházce městem potkávám lidi zase více zamračené, zase více bez života, bez radosti, bez elánu? Jako bychom se nějakou časovou smyčkou vraceli do šedivých normalizačních let Husákovského režimu, uzavírali se do sebe a doma jen potajmu nadávali na zkurvenej svět, režim a papaláše. Máme historická centra sice poopravená jásavými barvami fasád, vývěsní štíty cizokrajných firem, přeplněná parkoviště u nákupních center a stovky reklamních lákadel na každém kroku. Při bližším pohledu však celek dělá spíše dojem navoněné zdechliny přivezené od soudruhů z Potěmkinovy vesnice.

 

[ad#hornisiroka]

 

Populistická politická garda, za vydatné pomoci uplácených či ustrašených médií, se sice snaží vytvářet virtuální realitu prosperující společnosti, fungujícího státu, sociální spravedlnosti, racionálního právního prostředí a demokraticky většinově spokojených svobodných občanů, pro které oni do roztrhání těla řeší všechny jejich problémy a životaboly, ale toto přeplacené mlácení prázdné slámy jim snad už opravdu věří jenom největší prosťáček či vychytralý parazit, který je pevně přisátý na erárním penězovodu mocenskou famiglií ovládaném.

 

Možná by už bylo opravdu na čase se vážně, politicky nekorektně zamyslet nad tím v jakém systému to vlastně žijeme, jak jej pojmenovat a definovat. Opravdu současný stav společnosti splňuje atributy svobodného soužití, s rovnými možnostmi a právy pro všechny, jak v oblasti běžného života, tak i ve sféře ekonomické? Nebo je to ve své podstatě loupeživý systém s neomarxistickými prvky socialistického okrádání a buzerace produktivního obyvatelstva, který z přerozdělování jimi vytvořených hodnot pak živící tisíce kontraproduktivních partajních či úřednických reklamních manekýnů a kurtizán, zneužívajících k tomu jak moc zákonodárnou, tak i výkonnou?

 

Uvědomuje si vůbec někdo, že stát jej v konečném důsledku všech předepsaných otevřených i skrytých plateb stojí téměř tři čtvrtiny příjmů, které navždy zmizí pod rukama “šikovných” přerozdělovačů? Že mu po erárním okradení zůstane z tísícovky jen dvěstěpadesát korun? Že přispívá novodobým slibovačům utopistických budoucích zářných zítřků většinou svých těžce vydělaných peněz na upevnění jejich moci, na čas na vymýšlení dalšího utažení finančních šroubů, na sepisování dalších nesmyslných zákonů, které jen prohlubují míru společenského otroctví, či na ještě hlásnější formy mediální propagandy zacílené na zakrytí reálného stavu?

 

Uvědomuje si vůbec někdo, že všechny ty kecy o sociální solidaritě, bezpečnosti, pomoci potřebným, pořádku a “klidu na práci” jsou v podstatě jen zástěrkou pro totální vyždímání nepohodlné, jinak by soběstačné, a samostatně uvažující skupiny populace, které nestačí ke spokojenosti drobky z panských stolů? Že postupná ekonomická genocida produktivní části národa musí nutně znamenat neodvratitelný totální krach celé společnosti, které jaksi dojdou ony pověstné zdroje?

 

Uvědomuje si vůbec někdo, že společnost na stejných principech tady už vlastně byla před rokem 1989 jen s rudou nálepkou budovatelských hesel, bolševickými kolaborantskými ikonami na tribunách a drátěným oplocením? Že se ve své podstatě toho moc nezměnilo?

 

 

Státem uzákoněné okrádání obyvatelstva zůstalo, nyní v podobě zrůdné daňové džungle. Mocenských fíglů a prostředků na regulaci a ovládání života poddaných naopak snad ještě přibylo, byť jsou poněkud sofistikovanější než primitivní komunistický systém placených či zaslepených udavačů, nahrazovaných dnes často vyspělou technikou kamer nebo odposlechů. Snad jen mafiánský spolek jedné rudé bandy, která tahala vystrašenými figurkami po šachovnici je v současnosti nahrazen “demokratickým” spektrem pestrých barev různých větví politické Cosa nostry, navzájem se sice na oko šlehajících, ale vyrůstajících z jednoho kmene živeného penězi daňových poplatníků.

 

Za bolševika prý bylo právo na práci, životní jistoty a všechno skoro nebo úplně zadarmo. Takový malý ráj na Zemi, skoro jako jej slibují před volbami všichni nastrčení panáci i dnes. Politruci se prostě v tomto režimu shlédli, protože jej chtějí znovu naordinovat i svému elektorátu, a protože jim nejlépe vyhovuje. Bohužel drtivá většina voličů nechápe souvislosti.

 

Právo na práci dnes nahradily proklamace o zvyšování minimální mzdy či o boji s nezaměstnaností. Taková berlička k ohlupování proletářů všech zemí, kteří nedomyslí, že konečným důsledkem může být jen ztráta pracovního místa v důsledku krachu přeregulované firmy, popřípadě celého národního hospodářství jako se to stalo komoušům v roce osmdesátých letech minulého století. Sociální inženýrství prostě do volného trhu nepatří, neboť mu vždy jen ublíží, byť se vždy zaštiťuje rozsévaným “dobrem”.

 

Stejně jako do slušné společnosti nepatří neustálá nadprodukce zákonných smrští, byrokratických nesmyslů či úřednických pašalíků. Neboť svobodný člověk přeci nemůže být dojná kráva vedená na porážku, která ještě cestou pod policejním dohledem musí plnit koryta svých chovatelů.

 

Nejsmutnější na celé dnešní situaci je fakt, že jsme dopustili, aby většina lidí, stejně jako za komunistické vlády, znovu měla strach. Strach o svoji budoucnost, strach o normální přežití rodiny, strach z pánů nahoře. Bolševiky praktikovaný totalitní systém s gulagy, justičními vraždami či fízlem na každém rohu pravda už přeci jen nemáme, ale svobodní nejsme.

 

Systém nám nastavil takové podmínky, které se od těch socialisticko-komunistických velmi neliší. Ekonomickou nejistotu až samotné dno mnoha domácností, které byť i poctivě a tvrdě pracují, má na svědomí hrubě přestřelené daňové výpalné, “zelené” ceny energií i třeba dotační politika vůči producentům potravin. Jeden eurosocialistický výmysl za druhým na ohlupování a nakupování voličů se na nás valí v takové míře, že se naše životy opět dostaly na “kvalitu” poníženého a okradeného socialistického otroka, který má oproti totalitním časům jen jedinou výhodu, spočívající v tom, že jej při opouštění tohoto skanzenu na hranicích nikdo nestřelí do zad.

 

Pokud si tedy uvědomíme svoji skutečnou situaci, sundáme z očí různě barevné stranické brýle, zjistíme, že všichni tady dole opět ryjeme držkou v zemi. Nestojí sice při tom nad námi estébák s pistolí, ale režim postavený na vyvolávání strachu a životní nejistoty, aby se poslušné ovce lépe ovládaly, makaly a platily, zůstal. Proč se tedy stále více necháváme státní mocí ponižovat a okrádat?

 

[ad#velkadolni]

 

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (15 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky