Proč „musí být inflace“?

[ad#clanek-respo]

Česká národní banka v listopadu 2013 zahájila intervenci k oslabení koruny vůči euru s cílem vyprovokovat inflaci (zvýšení cen) a zabránit deflaci (poklesu cen). Znehodnocení peněz mělo občany vystrašit a donutit k větším útratám, které by zrychlily růst hrubého domácího produktu (HDP). Ve stíhání Západu jsme se vrátili o několik let zpět a upevnila se hospodářská struktura levných montoven, jejichž úspěch je založen, v důsledku kursových machinací, na levné pracovní síle.

Dosud si tento experiment vyžádal „natištění“ 520 miliard korun. Místo aby Česká národní banka usilovala v zájmu občanů alespoň o zachování hodnoty peněz, dala si „závazek“ ničit je tempem minimálně 2 procenta za rok. A nikdo si kupodivu neťuká na čelo, nevolá doktora. Chocholouška. Jsme tolik indoktrinováni propagandou režimních „ekonomů“, jejichž mantry media, prostá kritického myšlení, bez rozmyslu opakují, že se nám nezdají bláznivé ani slova centrálních bankéřů o možném rozhazování peněz mezi lidi „z vrtulníků“. Nechci prezentovat nějaké spiklenecké teorie, ale zde je článek o nositeli Nobelovi ceny za ekonomii, který navrhuje znehodnotit peníze (zde). Měnové manipulace centrálních bank nevedou nikdy k prosperitě (zde).

V souvislosti s perverzními touhami po zdražování si položme otázku, zda opravdu žijeme v prostředí nulové inflace? Kvalita výrobků se snižuje jako za válečného stavu, podíl levných náhražek roste, životnost zboží klesá těsně k hranici záručních lhůt. Za chvíli budeme jíst jako „plniva“ i otruby, kopřivy a lebedu.

Tvrdit, že deflace způsobuje pokles hospodářství a inflace jeho růst, to může jenom ekonomický šarlatán. V roce 1900 dosáhl index spotřebitelských cen ve Velké Británii 63 procent úrovně roku 1800 a přitom v období let 1860–1913 se její hrubý domácí produkt zvýšil o 204 procent. A příklad z třeskuté současnosti. V roce 2015 vzrostl v prostředí nulové inflace český HDP o 4,3 procenta. Proč tedy „musí být inflace“? Podle mě se jedná o opakování módní mantry, kterou centrální bankéři pochytili na školení “Jak předstírat, že jsem ekonom” pořádané agenturou Lojza & Tonda z Dolní Lhoty.

Vysvětlení lze hledat v marnivosti intelektuálů. Pokud by se rozpoutáním inflace podařilo centrální bance stlačit kurs až k 29-30 korun za euro, dosud nashromážděná eura by mohla prodat se ziskem. Nikoliv se ztrátou, jak tomu napovídá současná situace. Nastalo by ono toužebné „hladké přistání“. Co špatně začne, to zpravidla špatně končí. Jinak než dalším poškozením českého hospodářství se z režimu kursových deformací vyvázat nelze. Miroslav Singer možná obdrží další cenu Evropský centrální bankéř roku, ale deset milionů občanů Česka žije a bude žít hůře než by odpovídalo reálné kondici hospodářství.

Jak pravil britský politik lord Acton, moc korumpuje, absolutní moc korumpuje absolutně. Udržitelnost demokracie a svobody je založena na klopotně hledané ústavní rovnováze moci zákonodárné, výkonné a soudní. Centrální banka však stojí úplně mimo systém vah a protivah, disponuje absolutní mocí nad našimi penězi a nese nulovou odpovědnost. Přitom peníze a s nimi spojený konzum, ať chceme nebo ne, představují srdce naší civilizace, jsou vším, jde za ně koupit štěstí i strach, nahradily ideje, víru, čest a rodinné vazby, prostřednictvím peněz uplatňuje svoji moc stát. Ostatně není právě tohle důvod, proč manipulace s penězi nemají žádná pravidla?

Nejde o to, že zásahy centrální banky by měl schvalovat parlament. To co provádí centrální banka, ale i vláda, a zde mám na mysli neustálé zadlužováním, nesmí mít možnost dělat naprosto nikdo. Stejně jako je nepřípustné trestat smrtí nebo zbavit někoho občanství. Ano, vyžadovalo by to opustit současný model dluhoekonomiky, plně zestátněných, nekrytých peněz, jejichž množství nemá žádné omezení. Před rokem 1989 bylo ale pro komunisty také nemyslitelné, aby hospodářství fungovalo bez Státní plánovací komise a Federálního cenového úřadu. Dnes si vůdci Severní Koreje nedovedou představit, jak bez centrálního řízení stanovit v obchodech cenu tuřínu a kořínků.

Opravdu necítíme, že je něco špatně, když by současný ekonomický systém nepřežil::

• snížení osobní spotřeby,
• výběr peněz z bank,
• splacení dluhů.

Diskutovat můžeme pouze o tom, kde se nachází hranice jeho smrti. Zda se jedná o 5 rohlíků a 1 litr mléka denně, o 10 procent u výběru hotovosti, o 30 procent v případě vrácení dluhů. Neschopnost dluhoekonomiky přežít jakýkoliv z těchto dějů je ale holým faktem.

Současné peníze jsou kryty pouze vírou v nadlidské schopnosti sedmi členů bankovní rady, v jejich vševědoucnost a mravní čistotu. Je to ale správné? Informace o měnové intervenci má například cenu znalosti výherních čísel loterie před vlastním losováním. Centrální bankéři selhali v minulosti mnohokrát. Přeměnili peníze v bezcennou sběratelskou kuriozitu ve Výmarském Německu, Maďarku, Zimbabwe, Jugoslávii… Bankovní dohled ČNB se spolupodílel na bankovní krizi v letech 1996-2000, která české daňové poplatníky přišla na 500 miliard korun.

Počínání centrální banky připomíná hru trestně neodpovědných dětí s ovládacími prvky atomového reaktoru. Nevědí co se uvnitř děje, mačkají knoflíky a tváří se strašně důležitě. Až se rozjede hyperinflace nebo další finanční krize, jenom budou čučet a blekotat nesmysly. Spíše o nich ale vůbec neuslyšíme. Nebo si snad někdo myslí, že potom zazvoní u dveří Miroslava Singra a řekne: „Mám 20.000 korun, na které jsem nedávno měsíc dělal a teď si za to koupím nádrž benzínu. Jak mě odškodníte?“.

[ad#clanek-respo]

Nikdo nesmí mít nad penězi takovou moc, jako mají v současnosti centrální banky. Změna myšlenkového konceptu, na kterém stojí existence a fungování těchto finančně plánovacích úřadů, patří mezi nejvýznamnější intelektuální výzvy 21. století.

Žádná inflace být nemusí.

ZDROJ: Vilém Barák