23.2.2013
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Proč chudí nenávidí bohaté

Sdílejte článek:

REDAKCE PP 23/02/2013

 

Názory nejbohatší i nejnenáviděnější ženy v Austrálii Giny Rinehart se konečně dostaly i k českému čtenáři.  V našem mediálním prostoru koluje několik versí článku, kde se s nimi můžeme seznámit. Její pohled na svět je natolik vzdálen současnému politicky korektnímu balastu, že jsme považovali za svou povinnost to nejzajímavější zveřejnit i zde na našem portálu.

 

Gina Rinehart zaměstnává desetitisíce lidí, ale vlastní zaměstnanci jí nemohou přijít na jméno. Prořízlým jazykem si v celé zemi nadělala násobně více nepřátel. Chudé využívá, chudé uráží – tak zní nejčastější výtka.

 [ad#hornisiroka]

V roce 1992 závětí po manželovi Langu Hancockovi zdědila obří firmu. Jenže s obřími dluhy. Jako naprostý laik v oboru při výchově čtyř dětí (tehdy jim bylo 16, 13, 6 a 5 let) jednala se státem o povolení k vývozu uhlí a železné rudy na nové trhy. Orientací především na Čínu zažehla obchodní expanzi, vrcholící v květnu 2012, kdy stanula na trůnu nejbohatší ženy světa. Jen krátce. Pokles cen železné rudy, který nemohla nijak ovlivnit, jí ztenčil investiční majetek na dnešních 17,8 miliardy amerických dolarů (338 miliard Kč), výše nesplacených závazků činí 779 milionů dolarů. Snížení jejího jmění oproti stejnému datu před rokem činí 4,3 %. Nicméně již nestojí jen na jedné noze, pojistila se většinovými obchodními podíly ve dvou největších mediálních impériích Austrálie, Ten Network a Fairfax Media. Ne zcela slepě. Náklonnost tisku totiž při své hubatosti potřebuje.

 

Proč je vlastně tak nenáviděná? Nebere si s chudými servítky. „Neznám bohatého člověka, který by zpochybnil mé zásluhy na záchraně rodinného majetku. Bohatý si umí představit peklo, kterým jsem prošla a stále procházím. Australská vláda mě z jedné strany dusí, ze druhé žádá o větší pochopení. Na jedné straně mi zvyšuje daně, na druhé straně se diví, že jsem méně konkurenceschopná, snižuji mzdy a propouštím. Nikdo není tak schizofrenní a nesoudný jako politici. Už i na chodbě své firmy jsem vyslechla názor: Rinehart? Ta bohatá káča, která se narodila se stříbrnou lžičkou v ústech a podědila? Taky bych poučoval, kdybych měl miliardy jako ona,“ popisuje korpulentní dáma slova, která ji rozpálila doběla. Zaměstnanci učinila nabídku, která se (ne)odmítá:

A co vám brání, drahý pane? Na bohatství nemá nikdo monopol. Přestaňte pomlouvat a pracujte. On na to zpupně: Vážená paní, ani sebevětší dřina ze mě miliardáře neudělá. Musel bych řídit kapitál jako vy, abych se stal miliardářem. Říkám mu: OK, zítra v 6.30 v mé kanceláři. Jmenuji vás obchodním ředitelem. Budete odpovídat za odbyt a celkový příjem holdingu. On: A jaký je plat? Já: Obdržíte férově procenta ze zisku. On: Dobře, a kolik si vydělám? Já: To přece záleží na zisku. On: A jaký bude zisk? Já: To přece bude záležet jen a jen na vás. A on: Promiňte, to je nějaké nejisté, raději zůstanu na svém místě.

Kdo tedy odvádí nejistou práci? Kdo živí všechny hladové krky? Železné rudy, tak jako čehokoli jiného, mohou dělníci vytěžit, kolik chtějí. Jenomže když to neumíte prodat, nemají dělníci na chleba. Proč mi tedy dělníci závidějí a naopak neděkují?“

 

Gina Rinehart je sice žena, avšak ne třasořitka. Čtrnáct let se soudila s nevlastní matkou o otcův majetek. „Soudila jsem se paradoxně o dluhy. Nevlastní matka neměla k otcovu celoživotnímu dílu vztah, chtěla ho jen definitivně pohřbít. Já ho chtěla naopak vyhrabat z popela a očistit tak i otce.“Zažalovaly ji i tři ze čtyř dětí, požadovaly přístup ke svěřeneckému fondu a každé ke svému poměrnému podílu z aktuální výše dědictví 631,6 milionu dolarů. „Nejstaršímu Johnovi je 36, nejmladší Ginii je 25. Podíl jim náleží, ačkoli nárok na něj získaly před dvaceti lety, kdy tento podíl měl zápornou hodnotu. Nyní jsou milionáři, ale chci, aby se dle toho chovali. Oni jsou schopni firmu rozprodat, jen aby získali hotovost. Podříznout ovci, místo aby stříhali její vlnu. Věřím, že čas hraje pro mě. Časem mě pochopí, zmoudří.“

Gina tuší, že zadržováním toho, co dětem patří, porušuje zákon. Lituje jediného – že při růstu obchodu neměla tolik času na výchovu dětí. Sama za běhu vstřebala zákonitosti podnikání, ale děti držela od firmy dál. Nyní ji nenávidí, tak jako lidé. „Jeden zaměstnanec mi vmetl do obličeje, že by si přál, aby mě vláda znárodnila. Zeptala jsem se, co by z toho měl. Mě by zničil, dobrá. I kdyby celý majetek připadl jemu, jak by s ním naložil? Nakoupil by si jachty, domy, auta? A z čeho by je živil? Majetek není perpetuum mobile. Je jako ovocný sad. Když ho neumíte držet při životě, zajde. Když umíte, nese vám stále více ovoce. Ale já nikomu nebráním, aby se stal sadařem. Každý má alespoň jeden stromek a může si vytvořit sad, jak velký chce. Když ale mně můj sad zabaví a jablka sní, co dál? Kam pak natáhne dlaň?“

 

I proto je Gina Rinehart zásadní odpůrkyní milionářských daní. „Jestli chce jakákoli vláda prospět lidu, ať naopak sníží daně na minimum. Zbude-li mi více peněz, více zainvestuji a zajistím více práce. Nekoupím si více domů, jachet a aut. Nesním více obědů. Zaměstnám více lidí,“ argumentuje Australanka. „Já od státu neočekávám subvence, finanční pomoc. Jen, aby mi neházel klacky pod nohy. Více práce = více zaměstnaných = méně sociálních výdajů a tedy lépe prosperující stát, firmy i lidé.“

 

V Austrálii činí průměrný roční plat 69 992 australských dolarů (1 337 000 Kč). Manažer, ženatý otec 4 dětí s příjmem 750 000 australských dolarů, který ročně odvede 13 % z platu (100 000 AUD) na charitu, zaplatí roční daň 105 000 dolarů. Zaměstnanec s průměrným příjmem 70 000, svobodný, bezdětný a bez příspěvků na charitu, zaplatí na dani 10 500. Ačkoli manažer zaplatí desetkrát více na daních a podpoří charitu, vyvolává podle zkušeností Giny Rinehart u zaměstnanců závist, že odvádí jen 14 %, ne 15 % z příjmu. Tedy o 1 procento méně. „Každoročně se raduji, jak se zvedá počet miliardářů a tedy je stále více úspěšných a chytrých lidí. Chudí jim závidí, a když jim řeknu Zbohatněte také!, ťukají si na čelo. Je zvláštní, že nikdo nechce být chudý, ale jen velmi málo lidí se opravdu snaží zbohatnout.“

 

Gině bylo 36 let, když ovdověla, a 38, když zdědila firmu na pokraji bankrotu. Měla čtyři děti a minimální ekonomické povědomí. „S dluhy jsem na tom byla hůř než na nule. Zástupy zaměstnanců ode mě očekávaly zázrak. Neudělala jsem nic, než že jsem začala PŘEMÝŠLET. Vypustila jsem z hlavy vše, co jsem neuměla ovlivnit. Vzpomínám, jak jsme drbaly s kamarádkami, řešily příjem souseda, kdo drží jakou dietu, osudy postav v televizi. S odstupem času vidím, že jsem řešila vše, co se mě netýká, a neřešila jsem nic, co se mě mělo týkat. Firma se rozjela v okamžiku, kdy jsem mozek napřímila jedním směrem a začala se informovat, vzdělávat. Odvážila jsem se najít v sobě, laikovi, obchodní talent. Přemýšlení a činy, to je celý recept. Od té doby říkám: Jedině stav vašeho konta je ukazatelem toho, jak se opravdu zabýváte svými financemi. Vadí-li mi v zrcadle nevyčištěné zuby, jdu si je vyčistit. Vadí-li mi nedostatek peněz, musím přemýšlet, co s tím, a také podle toho konat. Pouhým přemýšlením o nevyčištěných zubech stav chrupu nezměním.“

 

„Chudí vyhlížejí boháče, který je spasí, a přitom pomluví každého.“

 

Dříve chudá, dnes bohatá dědička připouští, že by možná nikdy nezbohatla, kdyby začátkem 90. let nebyla v krizi. Kdyby nemusela. Jejím nejoblíbenějším citátem je věta boxera Maxe Schmellinga. Novinář se ho ptal, proč si myslí, že vyhrál zápas. Německý meziválečný fenomén odpověděl: Protože jsem ho nechtěl prohrát. „Ze své zkušenosti vím, že kdykoli se ocitneme v bodě, kdy se nejde vrátit, začneme konečně přemýšlet o vykročení vpřed. Neštěstí vnímáme negativně v první chvíli. Ve druhé chvíli je to příležitost ke změně. Dostatečným důkazem, že přešlapujete na místě, je stav, kdy řešíte problém, který jste měli i v minulých letech. Znamená to, že jste nepokročili. Mám také problémy, ale stále nové. Přicházejí s rozvojem.“ 

 

Australanka peskuje své zaměstnance kvůli maličkostem. Vadí jí už mluva – když někdo používá podmiňovací způsob. Já bych, kdybych. „Lidé jsou vynalézaví, pokud jde o zdůvodnění toho, proč nedělat. Já v lidech podporuji přemýšlivost jednoduše. Seznámím je s úkolem, co mají udělat. Neřeknu jim, jak to mají udělat. Ověřili si, že mají dvě možnosti: 1. Následovat jiné. 2. Sejít ze známé cesty a vyzkoušet to, co nikdo nikdy nezkusil. V prvním případě potřebují píli a vytrvalost, ve druhém píli, vytrvalost a štěstí,“ usmívá se Gina Rinehart, která ale dobře ví, že svět nemůže být plný jen podnikatelů. Nicméně je přesvědčena, že na každém je rozhodnutí, zda bude zaměstnavatel, nebo zaměstnanec. „Lidé se nestanou miliardáři tehdy, když se snaží trvat na činnostech, ve kterých nevynikají. Nechápou byznys v tom, že pokaždé vám něco dá. Buď peníze, nebo zkušenosti. Správné je, když nejprve inkasujete zkušenosti a potom peníze. Ale málokdo v této cestě vytrvá,“ říká Gina Rinehart. „Chudí chtějí peníze, ale bohaté, kteří jimi disponují, nelogicky nenávidí. Když známý přijde v lepším oblečení, hledají na tom oblečení chyby. Já neřeknu: To bych nikdy nechtěla. Jsem k sobě upřímná a řeknu: To je krásné, to také chci a udělám vše pro to, abych to měla. Mezi neúspěšnými bují nenávist a nepřejícnost. Rádi čtou o cizím neštěstí, které se přihodilo když ne bohatému, tak alespoň jejich známému. Je to patologický svět, kde chudí lžou nejen jiným, ale i sami sobě.“

 

Gina Rinehart je v Austrálii nejbohatší. A nejnenáviděnější.

 

[ad#velkadolni]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (5 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky