21.4.2017
Redakce
0
Kategorie: Historie

Problém jménem demokracie (1.)

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

Představme si modelovou situaci, ve které jede skupina cyklistů s úmyslem dostat se z bodu A do bodu B. Vesele si šlapou, až dojedou k rozcestí. Rozcestník umožňuje jet jednou cestou, která je sice o poznání delší, ale vede ve stínu stromů, anebo druhou cestou, která je třeba krátká, ale kamenitá a vystavená palčivému slunci.

[ad#clanek-respo]

Pokud by cyklisté použili demokratický mechanismus, pak by patrně hlasovali o tom, kterou cestou se vydat. Jedna skupina by byla pro první řešení, druhá skupina pro druhé. Těžko můžeme předvídat, jak by konečný výsledek hlasování dopadl. Dalo by se ale odhadnout, že určité části cyklistů bude z různých důvodů lhostejné (anebo žinantní vyjádřit se veřejně), kterou cestou se pojede (ačkoliv pravděpodobně budou prvními, kteří budou po celou cestu pod vousy tiše remcat, že kdyby se jelo tou opačnou, bylo by to o hodně lepší).

Ti, kteří se domnívají, že znají nejlepší způsob řešení, budou hlasovat a celý peloton se vydá tou cestou, kterou vybrala většina. Už jen vinou toho, že někteří nehlasovali, je jasné, že vybrané řešení může být také (a zpravidla je) pouze vůlí nejmenší možné většiny.

Z příkladu je nutno vyvodit důležitý závěr: proč se vlastně o cestě hlasovalo? Copak je nezbytné, aby všichni cyklisté jeli pohromadě? Nebylo lepším řešením, aby si každý z cyklistů vybral takovou cestu, kterou on sám pokládá za optimální, a nesl by sám odpovědnost za to, jaké horko mu celou cestu bude, či zda prorazí na špatné cestě galusku?

A možná někteří dojdou k závěru, že vůbec není nutné jet ani cestou první, ani cestou druhou, hodí si kolo na rameno a vydají se přes kopec po svých, aby pak v cílovém místě B byli o půl hodiny dříve, než všichni ostatní, a v pohodě si při odpočinku na ostatní počkali. A možná, že někteří ani čekat nebudou a vydají se svojí cestou do bodu C nebo D.

A to je zásadní problém demokracie. Vždy a za všech okolností aplikuje donucovací prostředek většiny (i malé) a donutí menšinu (i velkou) k tomu, aby se podřídila. Čím menšími detaily se demokracie zabývá, tím méně je její diktatura snesitelná. Demokracie z principu pohrdá individualismem a preferuje kolektivní řešení a donucovací mechanismus moci. Demokracie neumožňuje takové řešení, kdy po nějakém proběhlém hlasování jedinec usoudí, že takovéto řešení není ochoten akceptovat a nepodřídí se mu. Demokracie vždy vynutí určitou unifikaci (vždy raději větší, než menší), včetně povinnosti počkat v bodě B na ostatní, aby náhodou někdo nezískal nějakou domnělou výhodu oproti jiným.

Demokracie (v tom konceptu, který používáme) spíše připomíná (pomíjivé) diktatury dočasných malých většin, než svobodný svět individualismu a slouží spíše k potírání a umlčení práv menšinových skupin, což je zcela nepřijatelné. Demokracie se tím pak spíše mění v tyranii.

Problém zastupitelské demokracie je v tom, že politické strany před volbami nabízejí určité „spotřební“ koše svých představ o postupech, které hodlají po volbách aplikovat. Aby to bylo přehlednější, použiji opět příměr.

Představme si to jako by politické strany naplnily jakési dárkové koše atraktivním zbožím (dokonce za peníze voličů), které obsahují v určitém poměru směsi nějakých potravin, o kterých by si volič mohl myslet, že je má rád. Co ovšem volič v programu uvidí, je jednotlivost, kterou by rád měl nebo viděl, ovšem zbytek koše většinou zabírají věci jemu nelahodící. Tedy vybírá před volbami takový poměr potravin, který třeba vůbec nepreferuje, ale nějakým způsobem je schopen je akceptovat. Jinými slovy je nucen vybírat takový košík, který mu vadí nejméně.

Možná opět jinak řečeno: na viditelné ploše košíku je píár agenturou naaranžována voňavá klobáska (anebo kobliha), ale zbytek košíku je vystlán kupříkladu neatraktivními sarančaty a nahnilými bramborami, které už ovšem volič nevidí (anebo je líný prohlédnout košík celý).

Po volbách ovšem dojde k zákulisním jednáním, ve kterých se nejčastěji volené košíky vysypou na hromadu, zamíchají, a uvaří se z nich nepříliš lahodná šlichta z ančoviček, zmrzliny, melounu a UHO, kterou velmi pravděpodobně nechtěl vůbec nikdo. Volby pak připomínají spíše nákup konzervy, která má sice atraktivní, mnohoslibný obal, avšak po jejím otevření se lehce zvedá žaludek a obsah by v lepším případě skončil v záchodě, pokud nedojde omylem ke konzumaci a následné prudké otravě organismu.

Abych úvahu zrekapituloval, pak vlastně volič jednou za čtyři roky vybírá z určitého balíčku „služeb“, který se mu jeví jako dárkový, ale ve skutečnosti je možná vyplněn jen vatou a falešnými sliby, aby po volbách jen s úžasem sledoval krupobití zákonů, které už nemůže žádným způsobem zastavit ani zbrzdit a na něž už nemá vůbec žádný vliv. Takzvaně demokraticky delegoval moc a jen s obavami může čtyři roky trnout, zda vůbec obdrží to, proč tu kterou stranu vlastně původně volil, anebo na něj také dopadne trestající ruka moci.

Nehledě ještě k jedné věci, a tou je, že v okamžiku upuštění volebního lístku do urny končí veškerá demokracie a nastává jednak politikaření a jednak vliv zcela nedemokratických struktur v podobě lobbingu (politického i korporátního). Doslova a do písmene se pak voliči za zády odehrává kupčení, které vůbec nebylo předmětem demokratické volby a vesměs je ku prospěchu všem jiným, jen ne záměru a požadavku voliče.

Když se vrátím k první metafoře, pak během těch čtyř let mandátu se odehrává urputné lobbování za to, aby všichni cyklisté povinně museli mít helmu ABC, všechny galusky byly od firmy DEF, všechny bicykly byly vybaveny hasicím přístrojem, v rámci unifikace bude řečeno, že je třeba mít pouze zadní pětikolečko a používání beranů se zapovídá.

Navíc nám ve hře figuruje to, že drtivá část voličů je přesvědčená, že když něco nemají, tak si to prostě demokraticky odhlasují, anebo zvolí takovou stranu, která jim to odhlasuje, a dotyčný statek získají bez námahy. Už nikdy neuvažují o tom, jakým způsobem tento statek bude získán, komu bude zkonfiskován, a jsou motivováni pouze tím, že mechanismus demokratické moci je schopen jim to zajistit. Neuvažují primárně tak, že jestliže něco chtějí, měli by to vlastní prací vytvořit, anebo vydělat peníze na její pořízení. Osa uvažování vede tak, že někdo druhý něco má a demokratický mechanismus má způsobit to, aby to měli také. Jak se toho dosáhne, je druhotné.

Kámen úrazu tedy leží v tom, že voličům jsou nabízeny určité kolekce, které buď musí přijmout, nebo odmítnout.

Oč účinnější a efektivnější by místo politické volby a výše zmíněné zavřené konzervy byly volby tematické, v nichž by si volič vybíral, zda chce nebo nechce řešit nějaký konkrétní problém. Představme si modelově situaci, kdy ve volbách nefiguruje nějaká grupa ± podobných politických stran, nýbrž je položena otázka zda si volič přeje, aby se kupříkladu vystavěl kanál mezi Dunajem a Labem, přičemž návrh otázky by obsahoval jednak vyčíslení nákladnosti na jednoho plátce, jednak návratnost takové akce včetně dopadu řekněme na životní prostředí a další a další věcné argumenty.

Ve volbách by takto bylo položeno řekněme 20 až 50 otázek na konkrétní řešení. To je úkolů na jedno období více než dost. Vláda by se zodpovídala z toho, že dané cíle zrealizovala a provedla by transparentní vyúčtování.

Volič by tedy nevybíral nějakou pofiderní politickou sílu, od které de facto neví, co může v budoucnu očekávat, ale rozhodoval by se pro konkrétní zadání s možností vyjádřit svůj souhlas, anebo nesouhlas, přičemž k řešení dané otázky by se přistoupilo pouze tehdy, pokud by byl nalezen reprezentativní souhlas, respektive nebyl by nalezen významný nesouhlas.

Zejména institut nesouhlasu by závažným způsobem přispěl k tomu, aby se o věci nerozhodovalo tím zdiskreditovaným, pseudo-demokratickým způsobem, ale velmi věcně se buď realizovala daná technikálie, anebo nikoliv. Znova zdůrazňuji význam negativních postojů, čili na rozdíl od dnešních voleb by volič mohl už v první instanci záležitost vetovat. Je už pouze otázkou nastavení matematického modelu, respektive mezních čar, kdy se už daná věc realizovat nesmí, protože má významné procento odpůrců. Zároveň bychom se tak zbavili nesmírného balastu takzvaného pozitivního výčtového práva, které zaplevelilo nesmírným způsobem celý právní systém a vede v důsledku jen k centrálně řízené a bezprávní společnosti.

Je třeba urychleně změnit model od „ovládat a řídit“ společnost k modelu „sloužit“ společnosti. Je třeba změnit model tak, aby ti, co se politiky drží jako hovno košile šli pryč. Je třeba vyšší státní úředníky pověřit konkrétními úkoly a když na ně nestačí, poslat je pryč. Rychle a efektivně. Ne je nechat povalovat se v bahně rybníku a moci. Za to nejsou placeni!

Vzhledem k délce článku ponechám pokračování úvahy zase až do příštího dílu.

 [ad#pp-clanek-ctverec]

bloger_963
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (12 votes, average: 4,50 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky