12.9.2019
Redakce
0
Kategorie: Multikulturní soužití

Pohlednice z jižní Itálie: Tamní situace s migranty očima Slováka

Sdílejte článek:

IVAN LEHOTSKÝ

Jak vlastně vypadá situace s migranty v zemích postižených masovou imigrací? Nejlepší způsob to zjistit je přesvědčit se o tom na vlastní oči. Navštívili jsme jednu z oblastí, které tvoří “nárazníkovou zónu” Evropy, italský region Apulie, podpatek italské “holinky”.

Z médií dostáváme nejednoznačné informace o tom, co se děje v zemích, které jsou cílem masové migrace: mainstream tvrdí, že je vlastně všechno v pořádku, ale na druhé straně, občas k nám prosáknou necenzurované informace, že situace je špatná a některé regiony jsou dokonce na pokraji kolapsu. Jak to tedy je opravdu?

Apulie je jeden z chudších regionů Itálie, který je však v létě oblíbenou destinací turistů, zejména domácích, ze severu země. V srpnu, během naší návštěvy byly centra tamních měst či městeček a pláže plné rekreantů, mezi kterými se “migranti”, čili neintegrovaní exotičtí cizinci z poměrně nedávných migračních vln, víceméně ztráceli. Nedá se však říci, že by zcela chyběli – čas od času se v davu objevil člověk tmavé pleti s temným výrazem ve tváři, bloudící jakoby bez konkrétního cíle. A samozřejmě s neodmyslitelným velkým smartphonem v ruce.

supermarkety

Kolik migrantů vlastně v daném regionu je? Jak se to dá zjistit? V městech vidět hloučky i jednotlivce, na venkově jen sem tam nějakého chodce, ale fakt, že skutečný počet bude mnohem vyšší, prozrazují obchody, a zejména supermarkety. Dá se říci, že kdykoliv přijdete do supermarketu, potkáte tam několik exotických cizinců. Někteří se tam pouze tak motají, jiní postávají u vchodu a přímým pohledem sledují příchozích a odchozích – není jasné, zda žebrají nebo si chtějí někoho za nějakým účelem vyhlédnout. Další však zjevně přicházejí nakupovat obrovské kvanta potravin. Pro koho? Pro sebe tak velké zásoby na dlouhou dobu? Nebo jsou to nákupčí pro celou větší partu? Asi to závisí případ od případu, ale zřejmě druhá možnost není vzácná.

Supermarket ve městě Martina Franca. Dva muži tlačí vrchovatě naplněný nákupní vozík plný mouky a několik málo dalších druhů potravin. Usmívám se na ně a ptám se, odkud jsou. Neumí italský ani anglicky, ale otázce rozumějí, říkají, že jsou z Afghánistánu. Zásoby by pro ně dva vystačily i na celou zimu.

Supermarket ve městě Massafra. Dva muži, tlačící plný vozík s konzervami a ledasčím jiným, se u pultu s uzeninami vášnivě o čemsi dohadují. Rozpoznávám arabštinu. Drží v ruce jakýsi salám a pokoušejí se lámanou italštinou cosi zeptat prodavače. Nakonec mu salám vrátí.

Odpověď na otázku, kde jsou ostatní, dává například fotoreportáž italského fotografa Marca Di Laura, který v Apulii navštívil jedno migrantské ghetto. Stránka s exkluzivními záběry ghetta a doprovodným, mírně propagandistickým článkem Maxmilián Poppa, původně zveřejněným v časopise Der Spiegel (texty jsou v angličtině), je ještě z roku 2013, ale dá návštěvníkovi dobrou představu jak tam i dnes tito lidé existují.

Ghetto s názvem “Nové Mogadišo” není městským ghettem, ale venkovským, uprostřed polí ve vzdálenosti 15 kilometrů od dvousettisícovém města Foggia. Je přechodně-trvalým domovem stovek migrantů, kteří snili o Evropě jako o ráji, ale “Nové Mogadišo” vnímají jako peklo horší než slumy v Africe, přesto, že v něm mají bar s alkoholem, drogami a prostitutkami z Afriky a východní Evropy.

Vznik takových get je nevyhnutelným důsledkem neintegrovaných těchto lidí do společnosti: kde se jednou usadí jeden, tam přijde i druhý, třetí … je logické, že spolu se cítí lépe a jednodušeji přežívají, než kdyby byli o samotě. Nils Muižnieks, komisař Rady Evropy pro lidská práva, který byl loni i na Slovensku (které také podrobil kritice), po návštěvě Itálie řekl, že to je proto, že v Itálii zcela chybí systém integrace migrantů. Jenže to se mu, eurokomisaři, snadno říká: kdoví zda by měl stejný názor i poté, kdyby on sám měl do reálného života své komunity, rodiny, spolupracovníky integrovat lidi z úplně jiného světa, s jinými zvyky, touhami, představami, zkušenostmi, mentalitou .

Kde se bere ta nenávist?

Kdo vlastně jsou ti lidé, kteří sem přicházejí? A jak se na ně dívat? Paradoxně, snadněji se o tom střízlivě uvažuje z větší dálky, s odstupem, protože tehdy pro normální lidský soucit s jednotlivci nepřestaneme vidět výsledek celého procesu. Anonymní davy zamračených lidí, většinou mocných mladých mužů, kteří proudí do Evropy z exotických zemí v drtivé většině z ekonomických důvodů, vnímáme z dálky, z bezpečí svých domovů jako masu, nežádoucí, cizí, nebezpečnou. A oprávněně.

Jenže zblízka vidíme, že každý dav se skládá z konkrétních jednotlivců, z lidí, kteří mají často opravdu velmi dojímavý osud. Jejich osobní volba jít zkusit štěstí do dalekého světa je v mnoha případech výrazem zoufalství nebo naivní víry v to, co jim naslibovali: že Evropa je ráj, který je zde připraven pouze pro ně. Zde je však většinou nečeká nic dobrého.

Začíná to už cestou, když mnozí z nich jsou okradeni, bití, zotročení či znásilnění ( viz například ZDE ) a realita toho, co v Evropě najdou, je pro mnohé horší než noční můra. Nečeká zde na ně pohádkový svět plný přepychu – vlastně ano, ten tu vidí, jenže ten není pro ně. Pro ně je tu připraven život v ghettu a smutné procitnutí v nepochopitelné, nevlídné cizině, kde zjistí, že přišli i o to málo, co měli doma: sounáležitost, rodinu, jméno.

Je snad překvapením, že v takové situaci se jejich frustrace postupně mění na nenávist? Darmo mudrlanti ze slonovinové věže kážou “milujte, integrujte, podělte se”, když emoce, přirozenost, ale i zkušenosti člověku říkají něco jiného. Na místě těchto nešťastných duší bychom asi i my zcela přirozeně pociťovali něco podobného, ​​jako cítí oni – a na druhé straně zcela přirozené jsou i negativní pocity a reakce ze strany domorodého obyvatelstva.

Jsou zde dva paralelní světy, které se zatím jen nevraživě a nedůvěřivě na sebe mračí, a za tohoto stavu je zcela pochopitelné, že přistěhovalci si vytvářejí ghetta, ve kterých se jejich deprese, frustrace a nenávist může pouze hromadit. A tu bohužel pak často otáčejí ne proti tomu, kdo celý tento pekelný koloběh špatné karmy spustil, protože ten není nasnadě, ale proti nevinným.

Pláž u města Maruggio. Dítě staví hrad z písku. Zachmuřený cizinec kráčí po pláži s nepřítomným výrazem ve tváři. Vidí, že dítě před ním má postavenou pěknou stavbu, ale zcela lhostejně šlápne přímo doprostřed. Dítě má v očích slzy i otázku: proč? Neví, že osud toho člověka nejlépe symbolizuje právě ten rozšlápnutý hrad z písku …

Co s tím? Neexistuje žádné lehké ani příjemné řešení. Většina z těch lidí ve skutečnosti nechce patřit do světa, do kterého přišli. Jsou z něj vyloučeni, jenže ve skutečnosti ne proto, že by Evropané byli málo přátelští, ale protože jsou jiní. Jejich svět, jejich kultura, jejich hodnoty, jejich způsob uvažování, to všechno je jiné a oni to nechtějí vyměnit za to naše – z toho by si rádi vzali pouze ty vymoženosti, ale jinak chtějí zůstat sami sebou. Můžeme jim to mít za zlé? Jenže pokud si chtějí zachovat ten svůj svět a současně zůstat tady, pak jim zbývá jen jedna možnost: zkusit změnit ten náš.

Kulturní obohacení nebo kulturní genocida?

Pokud děti namísto našich filmových pohádek znají už jen ty americké, je to kulturní genocida v oblasti filmových pohádek. Pokud se na Slovensku při táboráku zpívají téměř výhradně české “ohňovky” namísto slovenských lidových písní, pak je to kulturní genocida v oblasti hudebního povědomí lidí. Pokud se všechny slovenské restaurace změní na pizzerie a kebabárny, tak to bude znamenat kulturní genocidu v oblasti stravovacích zařízení. A tak dále, a tak dále. Zastánci multikulturalismu nikdy nebudou chtít poslouchat tento argument, ale bohužel je platný. Zeměkoule má konečné rozměry a každý tvor na ní zabírá životní prostor, jehož obsazením zabírá místo jinému tvoru, který by tam mohl být místo něj – a přesně takto jistě je to i s každým projevem kultury.

Pláž “Seychely” při Pescoluse, pracovní den dopoledne. Dva třicátníci, možná Indové, se bezstarostně procházejí po pláži. Kouří, smějí se. Jeden má na rameni velký přehrávač a na celou pláž zní indická hudba. Jindy tam prodavači pouštějí písně z černé Afriky, zní hudba arabská, brazilská … a ano, někdy i italská. Chvílemi si člověk připadá jako v Itálii.

Ano, je to kulturní kolonizace z celkem opačného konce, než kdysi. Je to paradox, který je však zákonitý: předtím západoevropské mocnosti kolonizovali země na jiných kontinentech, nyní je to v mnoha ohledech naopak, ačkoli ekonomicky je západní neokolonialismus stále jednou z dominantních rysů fungování světové ekonomiky. To, že Západ je dlouhodobě rájem blahobytu, je do značné míry postavené na levné práci lidí a levných surovinách ze zemí “třetího světa”. Ale každá hůl má dva konce, jak říká staré přísloví. Přistěhovalectví ze zemí bývalých kolonií je nedílnou součástí koloniálního dědictví Západu, kde to je dlouhodobý problém, existuje již desetiletí a vlastně, možná to počítat už pomalu na staletí.

Plážová korporace Senegalci

Jedním z viditelných důkazů toho, že migrace z Afriky je na Západě přítomna již mnoho let, je byznys plážových prodavačů plně v režii Afričanů, zejména ze Senegalu.

Kdysi, v sedmdesátých či osmdesátých letech, to bylo jen pár černochů prodávajících rukodělné africké výrobky, kteří byli exotickou atrakcí pro rekreantů na plážích. Dnes jsou jejich doslova záplavy – ať v Itálii v létě přijedete na kteroukoli pláž, neprojde ani pět minut a už je u vás ebenověčerný prodavač se svou nabídkou, a pak další a další …

Už zdaleka neprodávají jen africké produkty, jejich nabídka je vysloveně nadnárodní, tak i etnické složení: kromě Senegalců jsou to i jiné černošské národy, Arabové a dokonce i Italové. Dá se říci, že tu máme do činění s etablovanou, dobře organizovanou nadnárodní korporací. A samozřejmě, není to pouze otázka italských pláží: s touto senegalskou korporací se můžeme setkat stejně ve Versailles, francouzské Riviéře, jakož i na Costa Brava.

Prodavači zboží již nejen nosí, ale mají na to speciální vozíky, či spíše pojízdné stánky. Po pláži se jeden za druhým přesouvají takové prapodivné bazary s koly ověšenými zbožím, prodavači desítek draků uvázaných na jedné šňůře, prodavačky bižuterie, prodavači nafukovacích hraček nesoucí jich desítky nafouknutých, se svým nákladem velcí jako kamion, prodavači plážových plachet, klobouků, šatstva, umělohmotných hraček, náramků, nanuků, nápojů …

Obchodní technologie jsou různé, ale také jsou výsledkem vývoje. Na pláži u městečka Ostuni mě jeden z prodavačů oslovil se širokým úsměvem: “Hej, miliardář!” Takový pokus o vtipkování se zřejmě osvědčil jako začátek dialogu se zákazníkem, ale nevím si pomoci, a možná jsem zaujatý, ale v podání senegalského mládence s pichlavým pohledem v něm cítím i kus trpké nenávistné výčitky a výsměchu: “vidíš, i ty jsi chudák, tak jako já. Možná trochu menší, ale není v tom až tak velký rozdíl “. Když jsem na jeho hru zareagoval, začal být neodbytný: slušně, ale opakovaně a naléhavě nabízel své klobouky. Uvědomil jsem si, že tito lidé svou propracovanou technologií dokáží vytvořit docela slušný psychický nátlak.

Pláž Torre Pali. Mohutná, těžko kráčející starší černoška mi hlubokým hlasem nabízí náramek. Opakuje svou nabídku mnohokrát, pomalu, trpělivě a přitom se mi neochvějně dívá do očí zpod napůl přivřených víček. Vysloveně hypnotizující způsob marketingové komunikace. Na otázku odkud je, odpovídá neochotně, že ze Senegalu a hned odchází. Asi jsem jí právě pokazil hypnotickou seanci.

I toto je jedna z tváří globalizace.

Dvě tváře migrace

Proud lidí, kteří přicházejí do Evropy za lepším životem, je velmi různorodý. Od vzdělaných prvotřídních odborných kádrů hledající naplnění svých profesionálních a životních snů, až po džihádisty, vrahy prchajících před spravedlností a psychopaty, prchajících před svými démony. Je zde celé spektrum lidských existencí – a každý z těchto lidí přináší Evropě jiný druh obohacení, případně “obohacení”.

Domácí pronajímatel bungalovů Francesco v městečku Salve na otázku, jaké je to v jejich městečku s migranty, říká: “Nejsou všichni stejní. Jsou mezi nimi lidé takoví i tací, jako všude ve světě. Problémem jsou také místní, i s Italy jsou problémy “.

Parkoviště před supermarketem Lidl ve městě Massafra. Milá černošská mamina hlídající asi tříleté dítě, vida, že se blížím k nákupním vozíkem, jeden odpojila a posunula ho tak, abych si ho mohl vzít. Pak se usmála a odkráčela za dítětem. Myslel jsem si, že za to bude chtít peníze, ale ne: udělala to z čisté nezištnosti.

Parkoviště před supermarketem ve městě Gallipoli. Nebezpečně a konfliktně vypadající černoch stál opřený ve dveřích supermarketu tak, že částečně i překážel těm, kteří vcházeli a vycházejícím zákazníkům. Špatným pohledem vyvolával oční kontakt a možná i konflikt. Byl to vysloveně nepříjemný moment.

Samostatnou kapitolou jsou ženy, často Afričanky, většinou nepříliš vábného vzhledu a často již v relativně vyšším věku, sedící na plastových židlích při cestě uprostřed polí či sadů. Člověk jen kroutí hlavou: kdo se zdravým rozumem by mohl toto riskovat? Jenže asi tento byznys funguje, jelikož tyto chuděry, které zjevně jsou ve své komunitě na nejnižším stupínku společenského žebříčku, je možné vidět na mnoha místech. A podle toho, jak stejně sedí na stejných bílých plastových židlích, lze přesvědčivě usuzovat, že i tento byznys je organizovaný.

Letovisko Marina di Pescoluse, večer. Do menšího obchodu na frekventované hlavní ulici pomalu vkráčeli dva mohutní zachmuření exotičtí cizinci. Přeměřili si nehezkým pohledem lidi v obchodě, jeden z nich rukou ukázal na cigarety, když je dostal, pohrdavě hodil prodavači mince a vyšli ven. Na příšerně zaprášeném autě, téměř už vraku, na kterém nebylo vidět ani registrační tabulku, odešli rychlostí 5 km za hodinu, čímž za sebou okamžitě vytvořili kolonu. Zjevně neměli nic jiného na práci.

Čerpací stanice u města Lecce. Mezi auty se pohybovala překrásná, elegantně oblečená mladá černoška, ​​spíše mulatka. Prohlížela si lidi a evidentně nikam nespěchala.

Supermarket ve městě Martina Franca. Dva Íránci, už na pohled inteligentní a sympatičtí lidé, jeden informatik, druhý blíže nespecifikovaný vědec. První jmenovaný iniciativně odnesl na místo nepořádné pohozený košík, který tam nechal jiný zákazník. Jejich italština i angličtina byla lámaná, ale dokázali vtipkovat tak, že rozesmáli i prodavače za pokladnou. Ano, toto byli lidé, kteří do Evropy nepochybně přinesli nejen dobrou náladu, ale i něco více.

Jenže … tím současně něco odnesli ze své domoviny. Kdyby šlo o stovky, tisíce případů, a kdyby to byl obousměrný proces, bylo by to dobré, bylo by to osvěžující, inspirující. Ale pokud jde o miliony lidí putující jen jedním směrem … co se stane s naším světem, pokud to takhle bude pokračovat?

Autor: Ivan Lehotský

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (27 votes, average: 3,11 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Ramadán zasahuje i do fotbalu

    JINDŘICH KULHAVÝ V pondělním utkání anglické nejvyšší fotbalové ligy mezi Leicestrem a Crystal Palace byl přerušen zápas z toho