Podivné hry

[ad#clanek-respo]

Z pohledu obyčejného pozorovatele se nemohu zbavit dojmu, že ani jedno z toho, dnes již neplatí. Politika do sportu nesporně patří a dává to najevo všemi, možnými, odpudivými způsoby. Začalo to uvalením kolektivní viny na ruské atlety, nechť hodí kamenem každý, kdo bez viny jest. Vzorky tělesných tekutin se sportovcům odebírají průběžně a dokonce si nemohou dovolit ani nenahlásit jiné místo pobytu, aby je přepadovka nemohla zastihnout, v tom okamžiku jsou prohlášeni za dopující a těžko, velmi těžko se jim to vysvětluje. Mimoto, každý sportovec musí mít svého osobního právníka, který nedělá nic jiného, než sleduje stále nové a nové povolené nebo zakázané látky. Dnes je povolena, zítra již ne, a když zrovna ten den přijde neohlášená kontrola a dotyčný má v těle jakýsi zbytek, okamžitě je prohlášen dopujícím a je mu zastavena činnost na xxx měsíců nebo let.

S Olympiádou to souvisí jen okrajově, ale případ tenistky Šarapovové je všeobecně znám. Najednou někdo z Wada zjistil, že doping, otázka zní jaký, je v Rusku organizován státem a sportovci jsou do něj nuceni. Že jsou tím porušeny základní konvence Listiny lidských práv o uvalení kolektivní viny, nikomu nevadí. Nechť jsou vyloučeni ti, kteří prokazatelně dopují, nechť jsou jasně stanovena pravidla a jasně vymezeno, co zakázáno je a co zakázáno není, ale ať se to nemění jako ponožky. Tento systém, kdy je možno na kohokoliv hodit cokoliv, jen proto, že změníme pravidla je vyloženě politický, je za tím záměr někoho poškodit a někoho upřednostnit.

Sportovci účastnící se na Olympiádě musí splnit přísná, kvalifikační kritéria. Hodně by k tomu mohla dodat Martina Sáblíková, její trenér, ale zejména Český cyklistický svaz. Není to vůbec snadné a jeden každý musí prokázat výkonnost a splnit kritéria, která ke startu na Olympiádě opravňují. Toto však neplatí pro tzv. „Team uprchlíků“, což je vyloženě politický počin realizovaný levicovými radikály, kteří mají v současném MOV velmi silné slovo. Já bych se tak ztrapnit nenechal, nejsem žena, proto neznám ženské pohnutky, ale dělat ze sebe šaška v burce na sprinterské trati nebo v burkinách v bazénu, by bylo pro mne tím největším ponížením, pokud uvážím své šance na alespoň solidní výsledek. Ty šance jsou velmi blízké nule. Stejně blízké nule je i snažení politických představitelů, kteří si myslí, že tímto přitáhnou pozornost ke svým socialistickým stranám a získají nové voliče.

Obdobně podivné a chaotické je i rozhodování rozhodčích. K nám se dostanou většinou jen ty případy, které se týkají našich sportovců, ostatní ne. Svoboda, diskvalifikovaný, nediskvalifikovaný, Fuksa postupující, nepostupující. Kdo sleduje box, vidí, že ti rozhodčí snad box vidí poprvé v životě. Ve vzpírání jsem viděl dva regulérní pokusy Iránského vzpěrače, které měly zpočátku 3 bílé puntíky, ale následně 3 červené, přičemž onen sportovec dostal vždy činku regulérně nad hlavu. Co si má o tom jeden pozorovatel myslet? Toto jsou podivnosti, kterých jsem si všiml, jsem přesvědčen, že jich tam je mnohem víc, protože nelze vše vidět a vše obsáhnout. Doposud jsem měl stejně podivný pocit z Olympiády v Moskvě 1980 a stejně podivný z Olympiády v Los Angeles 1984. Myslil jsem, že tyto časy jsou dávno za námi, jenže nejsou, novodobí levičáci nás vrátili o 35 let zpět a co hůř, přidali k tomu i něco svého, specifického, těžko najít sportovce vyspělé západní země, který by byl etnickým příslušníkem daného státu. Nevím, jak to funguje, zda ty Afričany nakupují nebo se jim tam vnutili pod záminkou „útěku před válkou“? Jedno je však jisté, Francouz již není Francouz, Ital již není Ital, Němec, sem tam, ještě Němec je, ale už jich taky není moc, Brit již není Brit. Vidět etnického dána nebo Švéda je taky vzácnost.

Olympijská myšlenka soupeření mezi národy postupně ztrácí smysl. Větší smysl, v současném světě dává soupeření mezi rasami. XXX medailí získali bílí, XXX medailí získali černí, XXX medailí získali žlutí, XXX medailí získali rudí, lhostejno pod jakým státem jsou registrováni. Ještě bychom to mohli rozdělit na kmeny. Princip sounáležitosti se svým státem nebo národem je likvidován, již nejsme sousedi, kteří spolu mluví, již nemáme pohnutku svůj stát reprezentovat nebo motivovat mladé lidi, aby měli snahu reprezentovat. Dnes si koupíme cizozemce, kteří nám vydobudou sportovní úspěchy, ale už si nekoupíme cizozemce, kteří nám pomohou zachránit vlast před nepřítelem, jelikož oním nepřítelem jsou oni sami.

Boje se nezastavují ani během Olympiády, politický i vojenský boj stále pokračuje, stále naši levicoví představitelé hledají nepřítele, na kterého by svedli svůj absolutní krach. To se však již dostávám k ekonomickým otázkám a to je jiné téma.

[ad#clanek-respo]

ZDROJ: Jaromír Hlubek