21.2.2014
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Plakat nestačí

Sdílejte článek:

OD: KATARÍNA PREKOPOVÁ 21|02|2014

Včera jsem viděla už nevímkolikátou reportáž o tom, jaká je otřesná situace pod hradem Krásná Hôrka a jak jsou na tom mizerně občané pod ním bydlící. A jak celá obec postupně krachuje a mizí z povrchu zemského. Nebo alespoň z mapy Slovenska. Neboť dějiny v Krásnohorském Podhradí už nyní dělíme jen na dvě období – to před 10. březnem 2012 a to po něm.

 

[ad#hornisiroka]

 

Částečně je to pravda. Ale jen částečně. Tou pravdou je, že dopustit, aby ani po dvou letech od požáru hradu a kopce pod ním nebyla dokončena ani první etapa obnovy národní kulturní památky, můžeme pouze v takové zemi, v jaké žijeme. Faktem také je, že jsme nevyužili soucit, soudržnost a nabídky s pomocí tehdy, když všichni chtěli a mnozí i mohli pomoci a, s prominutím, ani ta euforie kolem toho všeho. (Vlastně “se to využilo”, ale to je jiný příběh.) Údajně kvůli zákonům a transparentnosti to nešlo. V této zemi!

 

Dobře, faktem je i to, co v každé reportáži, s odstupem času a s patřičnou dávkou soucitu odezní: že část obyvatelstva, nikoliv však rozhodující, žila předtím v Podhradí z turismu. Obec ale z turismu nežila. Nežila, protože to nevěděla. Nevěděla, jak se cestovní ruch “dělá”, a neví to ani teď. Neboť žádná z vrchností, ani ta před požárem, ani ta po něm, si nevěděla s dědictvím, které zde po třech hraběcího rodech zůstalo, poradit. Tak, jak by se na pořádného hospodáře a dobrého hospodáře patřilo. A ani lid si neuměl poradit s vrchností. Neboť ten, kdo má ve správě všechny památky a ti, kteří mají moc změnit věci a rozhodovat, ani ti, kteří mají peníze, se s těmi, kteří chtějí, nikdy nenaučili spolupracovat.

 

Proto v každé reportáži a správě zpod Krásnej Hôrky starosta této malebné (prý pomalu umírající) vesničky hovoří o tomtéž, že OBEC (!) přišla o přibližně 30 tisíc eur ročně. Jistě, ví, že tolik byl příjem z parkovného pod hradem. A dál? Ostatní příjmy s cestovním ruchem související a na něj navazující? Má na psacím stole nebo v jeho zásuvce statistiku příjmů a návštěvnosti dalších památek? Ví, kolik lidí bylo po uplynulé roky v mauzoleu, kde jsou pohřbeni Františka s Dionýsem a kolik jich nakoukli do Andrássyho obrazárny? V podhradí se totiž nacházejí další jedinečné skvosty, které je hodné ukazovat, pyšnit se jimi, propagovat je a neustále připomínat veřejnosti. Možná stylem “teď je sice hrad zavřený, ale přijďte si prohlédnout mauzólem a galerii”, neboť … Neboť! Nemluvě o tom, že na začátku vesnice i na jejím konci dodnes stojí staré kříže pro pocestné, že 10 kroků od cesty na hrad směrem do lesa je mramorová pamětní tabule na počest Františky a Dionýsa Andrássyovců, že uprostřed vesnice je starodávná kašna, že na místě kde bylo centrum usedlosti pod hradem je stále Františkin sad s mramorovým památníkem, že při vstupu do vesnice je bývalá četnická stanice. Proč na to nejsme hrdí? Proč říkáme, ústy místní vrchnosti, že “lidé” nám chtěli pomoci, jen “oni” to nedovolili. Proč posloucháme, z úst téže vrchnosti, že “jejich” sliby už nebudeme poslouchat. Proč se vymlouváme, zas ústy voleného zastupce lidu, že “ti” tam nahoře nedají, neřeší, nepomáhají, nechtějí? Proč sami nevyvíjíme nátlak, nenavrhujeme řešení … Pouze čekáme, že to “jiní” vyřeší za nás.

 

 

Nemám se (já) pouze ptát, mám i navrhovat řešení? Dobře, především bych jako zástupce takové obce, rozuměj takové, co ji postihla pohroma, už minimálně jednou měsíčně klepala na dveře  – ministra, ředitele, kohokoliv kompetentního. Určitě bych už předestřela několik návrhů řešení – co tak zrušit lhůty u veřejných zakázek, nebo zkrátit na minimum? Co tak dovolit, aby vymezenou část prací na hradě prováděli místní, například nezaměstnaní, za nižší odměnu než za peníze z předražených tendrů. Nebo proč se ta ubohá sbírka, ten tzv.. sponzorský obecní účet nedostává do povědomí široké veřejnosti, proč neumíme organizovat akce na podporu hradu? Je mnoho možností, které by se mohly a daly využít. Množství cestiček, kterými se dá dostat cíli. Proč je možné, že se místní romská osada již stala známější jako celá obec i s hradem dohromady?

 

Žádná reportáž zpod hradu však nezmiňuje ostatní fakta a další souvislosti. V podstatě autory chápu, je to neatraktivní pro obecenstvo a taková investigace je pro blázny, lidé ani nechtějí dlouhé reportáže a sáhodlouhé novinové články, úvahy a analýzy. Ani zaměstnavatel televizní štáby neplatí za nudu, raději třeba někoho na ulici odchytit a dostat z něj něco srdcervoucího. Dobře, ale někdo by měl lidem vysvětlit, že to všechno je trochu jinak.

 

A jak? Takže zpět k turismu a hradu samotnému, který byl určitě “tahounem” mezi zmíněnými památkami, a který nejvíce “vydělával”. Jistě, bylo tomu tak, před zničujícím ohněm, ale peníze plynuly do kasy Slovenského národního muzea a do pokladny Košického samosprávného kraje. Ne přímo do obce. My jsme kromě bufetů pod hradem a ubytovacích zařízení ve vesnici nic neměli. Toto jsme považovali za “turismus”. Ne bankomat (nebo dříve směnárna), ne mapku obce s okolím a vyznačenými místy, která se u nás vyplatí vidět, zda pohlednice nebo prospekty. Ani půjčovny sportovního nářadí, žádný bazén nebo jezírko, malé informační centrum ale ani znalost jazyků, zda doplňkovou službu. Nebo nedejbože vůz se dvěma a koňmi a Vozkou, který by odvezl najednou čtyři lidi a všechny vyjmenované zajímavosti poukazoval, za slušnou cenu. Cestovním ruchem byly natažené ruce a nastavené dlaně: plaťte, za parkování, za nocleh, za použití toalety. A nic se neptejte, ani žádné služby nad rámec nečekejte.

 

A ještě vysvětlení i k mizérii, z té reportáže, co mě tak naštvala. Nevím, co tu “kleslo”? Jistě, návštěvnost – počet lidí kteří se vyvezli pod hrad, do něho vešli, vyšli a odešli. Nebo těch, co tu noc-dvě přespali. Nebo se najedli v místních restauracích (dvou), zda vypili pivo v některé ze zdejších hospod. Ne proto však krachují ubytovací a pohostinské služby. Pokud vůbec krachují. Ty tržby neklesají (pouze) pro vyhořelý hrad. Místní i předtím chodili do práce, část podnikala a také tu vždy byli nezaměstnaní. Úvěry, dluhy a exekuce tu byly i předtím. Určitě, je to teď horší. Lidé mají méně peněz, je méně práce, náklady na život se zvyšují. Tak, jako předtím. Jako v kterékoli jiné obci na Slovensku. Ale svalovat vinu na hrad a s dojetím sledovat reportáže o tom, že nám nikdo nechce pomoci, a že za všechno mohou ti druzí, je přinejmenším líné. Pak ještě i smutné. A nakonec i ubohé. Proč si nepomůžeme sami? Pokud “tamti” nechtějí naši pomoc při obnově hradu, tak vyhrňme rukávy a rekostruujme staré památky, udělejme muzeum, vytvořme nové a zajímavé věci. Spolupracujme. Zachraňme, co se dá.

 

Kašlat na reportáže. Záleží na těch, co hodnoty vytvořili. Blábolení a nářky si jejich památku neúčtuje. Protože ti, co nám to zde vše nechali s hrůzou přihlížejí. A v hrobě obracet se nikdy nepřestanou. Pokud jim nedokážeme, že si těch hodnot vážíme. Činy. Neboť řečí, hloupých a zbytečných, už bylo dost.

 

[ad#velkadolni]

 

 ZDROJ: Katarína Prekopová

 

 

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky