25.12.2018
Redakce
0
Kategorie: Politika

O stavu společnosti

Sdílejte článek:

MILAN KNÍŽÁK

Žijeme v době zmatených změn, v době hledání zábavnosti, v době naivního přehodnocování hodnot. Působí to úsměvně, ale je to cesta k tragédii. Předběhla nás technická revoluce a učinila nás závislými na virtuálních modelech a systémech.

[ad#textova1]

Noví věrozvěstové vycházející z amerických (apod.) univerzit by chtěli změnit nejen naše hodnoty, ale i naši minulost. Ze školního systému mizí praktiky, které vedou k rozvoji myšlení a k estetickým a etickým návykům. Dnešní školák si i na malou násobilku bere počítač. Pokud mu něco uvízne v paměti, jsou to torza počítačových her nebo řada zcela zbytečných informací. Škola ho neučí jak strukturovaně ukládat informace a jak zvažovat jejich validitu. Nedojde-li k okamžité nápravě (kterou si nedovedu představit) je pohled do budoucnosti děsivý.

Rozvinuté komunikační systémy nás činí instantními svědky všeho, co se na světě děje. Tragédie lidstva se nám prezentují jako film a tím se snižuje náš práh citlivosti.

Oháníme se demokracií, ale to není samospasitelný systém. Aby mohla demokracie opravdu fungovat, muselo by jít o společnost vysokých morálních hodnot a intelektuálně vyspělou, jinak je demokracie jen diktaturou většiny a přímá demokracie je jedním z největších nebezpečí, protože ta vede přímo k plebejizaci společnosti. Neustálé hledání zábavy ve všech oblastech degradovalo především umění i sport, ale například i školství.

Zajímavé je, že se vrací zlozvyky vzniklé v totalitě. Prodavačky v obchodech opět začínají být nerudné, lidé se přestávají usmívat i na ulicích, opět vznikají velké, tentokrát ne národní podniky, ale chovají se podobně. To, co nám komunisté sebrali, tu armádu drobných živnostníků, jsme začali opět likvidovat.

Postkoloniální teorie se snaží zmírnit „křivdy minulosti“ a to je víc než absurdní. V naši zemi se pokoušíme napravit křivdy vzniklé po roce 1948 a ať se snažíme jakkoliv usilovně, vzniká řada dalších nespravedlností. Nejen, že lidstvo (tedy jeho část) ukradla jiné části kulturní poklady, ale dokonce se hovoří i o zcizení genofondu. Rád bych viděl, jak se dají tyto křivdy napravit. Jedny skupiny otročily druhé, lidé pojídali jiné lidi, někdy dokonce i své vlastní, a je nesmyslem něco takového posuzovat současnými měřítky.

Budeme hledat kdo před mnoha tisíci lety vytvořil Věstonickou Venuši, abychom mohli platit autorská práva? Budeme platit bolestné lidem snědeným kanibaly?

Současný pohled na historii se stává absurdní groteskou a skupina novátorů se snaží přesvědčit zbytek společnosti, že jen oni to vidí správně a my jsme zaslepení tmáři. Ale i současné dějiny, kteří mnozí z nás si ještě pamatují, se proměňují. Hlavně si rádi sypeme popel na hlavu. Nedávno jsem někde četl o slovenském odporu proti fašismu, který byl údajně ráznější než český, ale z toho textu se vytratil základní fakt, že se Slováci hned na začátku války od nás odpojili a přimázli se k Hitlerovi. Když se u nás mluví o druhé světové válce, tak hlavně o tom, jaké křivdy jsme napáchali při odsunu německých obyvatel. Zapomíná se sdělit, že předtím zemřely milióny lidí, že existovaly hrůzné koncentrační tábory se stroji na zabíjení, a to samozřejmě vypěstovalo v některých lidech nenávist, která u slabých jedinců musela nutně vybujet.

Čím dál tím víc se vyčleňuje samozvaná „elitní“ třída, která nám říká, že musíme na vše, co dosud platilo, zapomenout a přijmout nové posuzovací parametry. Idiotské genderové eskapády při vzniku a volbě nových pohlaví, nová role ženy ve společnosti podpořená kvótami, rasové vyrovnávání a tvrdá cenzura.

Vypadá to, že civilizovaná společnost nakonec přestane rodit děti, poněvadž se ženy stanou tak agresivními, že o ně přestanou mít muži zájem a s písní na rtech vstoupí do homosexuálních svazků.

Uvědomuji si nezadatelné právo menšin na existenci, ale stále mám přitom na paměti, že jde o menšiny, které je nutné respektovat, ale kterým nelze přiznat práva většinové populace.

Toto všechno vede k tomu, že ztrácíme stupnice hodnot. Nepoznáme, kde je dobro a zlo. Příkladem je naše domácí politická scéna, kde si lidé zvolili do čela komunistického přisluhovače, bývalého estébáka, notorického lháře a možná i zločince, který je ochoten obětovat vlastní děti jen aby mohl navyšovat své jmění. Zneužívá státní aparát a kontrolní systémy k nátlaku na ty, jejichž majetek chce získat.

Chápu, že někdo na začátku Babišovy kariéry, jež byla založena na osočování ostatních („všichni kradú“) si nemusel uvědomit zlo, které s ním přichází, ale nemohu pochopit, že ještě dnes, kdy je zcela zřejmé o jakého mrzkého člověka jde, mu může ještě věřit. Zaměstnává bývalé příslušníky StB, kteří pokračují ve své fízlovské práci a vytvářejí informační aparát, který může být použit třeba k vydírání. Tvrdí se, že platí své spolustraníky, kteří se pak chovají jako stádo sluhů. Hnutí ANO je jen účelovým strojem na prohlasovávání zákonů, které více či méně přispívají k posílení Babišovy moci.

A když už jsme u naši politické scény, další Babišovi přisluhovači z ČSSD se bláhově domnívají, že když s ním pojedou na stejné lodi získají voličské hlasy. Nechápou, že v okamžiku, kdy je Babiš nebude potřebovat, okamžitě je potopí. Komunistům jde jen o to urvat co se dá a metody mají stejné jako kdysi. Zradit kdykoliv a kohokoliv. Tam se nic nezměnilo.

Proč to lidem nevadí? Je to tím, že struktury založené na hodnotách vycházející z historie našeho civilizačního okruhu přestaly fungovat? Žádný ekonomický růst, žádná prosperita nemohou nahradit fungující lidské vztahy a základní principy morálky.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Milan Knížák

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (27 votes, average: 4,19 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Kolektivní vina?

    KAREL KŘÍŽ Má se uplatňovat kolektivní vina? Zdá se, že naše vládní garnitura a jejich poskoci v podobě desinformačních

    Korespondenční volby opravdu ne

    JINDŘICH KULHAVÝ Pětikoalice jde zarputile za prosazením možnosti volit korespondenčně. Cíle, který si vytknula, chce dosáhnout za každou cenu,