
Bankám 74 miliard, dětem ubytovny
ŠTĚPÁN CHÁB
Bankám stoupl zisk. Zbožňuju takové zprávy. Prý na 74 miliard. Můžou za to hypotéky a investice. Loni to bylo 68. Předloni 63. Roste to, roste. A tak jdu provětrat svůj dávný nápad. A hledám pro redakci KrajskýchListů.cz právníka důchodce, který se doma nudí a rád by přiložil ruku k dílu.
Bankám stoupl zisk na 74 miliard. Zároveň s tím se zvýšila krize na trhu bydlení. Nedostatek, příliš vysoké ceny. Na 14 tisíc domácností s dětmi žilo podle ČSÚ v nevyhovujících podmínkách jako ubytovny nebo k bydlení nevhodné prostory. Tam vyrůstají i tisíce dětí, pro které je něco takového jako cejch. Děsivé číslo. Těch 74 miliard čistého zisku bank nevyrostlo z žádného vizionářství. Vyrostlo z toho, že bankovní sektor funguje jako státem chráněný monopol: střadatelům na účtech požírá úspory inflace, zájemcům o vlastní střechu nad hlavou napálí úrok a splátku na třicet let dopředu a zbytek miliard odteče na dividendách do zahraničních mateřských centrál. Zisky plynou ven, zdevastované rodiny na ubytovnách zůstávají dál.
Jen na ubytovnách? „Rodiny bydlí v kravíně i ve sklepě, popisují sociální pracovníci,“ je k dočtení v textu neziskovky Cheiron. A mně ta kombinace výše řečeného prostě krká. Nedává smysl. Ukazuje, že systém je nastavený když ne úplně blbě, tak aspoň polovičatě. Tedy vlastně úplně blbě.
Dům jsem sehnal na osobní hypotéku. Psal jsem o ní, napíšu o ní zase. Protože je to smysluplný nástroj.
Při koupi nemovitosti totiž nejdete za hladovou bankou, aby vám půjčila za nehorázný úrok. Domluvíte se přímo s majitelem. Cena domu, případné navýšení o inflaci. Všechno je na dohodě mezi kupujícím a prodávajícím. Splácí se vlastně formou nájemného. V katastru je vlastnictví nemovitosti podvázané prodejní smlouvou. Jakmile je dům splacený, převod na katastru je dílem okamžiku. Dům jsme splatili za pět let. Pravda, byl to starý dům, kupovali jsme ho za 550 tisíc a do oprav už naládovali víc. Ale o tom to je. Zbožňuju náš dům. Jak nejsem na majetek příliš zatížený, tak sem tam se přistihnu, jak na ten náš dům mluvím a drbu ho na zdi nebo na trámu a chválím ho, jak je šikovný.
Je to i děsivá fůra práce. Teď se snažím dělat pokoj pro jednoho z potomků. Udělal jsem falešnou stěnu, na ní knihovnu, vlastnoručně stloukl obří postel… a rozbila se mi nenávratně vrtačka. Tak šetřím na novou, pak přijde skříň, ve vedlejší místnosti kus podlahy, zateplit zkosenou střechu, sehnat kamna, pořídit koberce, vyrobit masivní stůl a různé serepetičky, aby pokoje vypadaly báječně. Práce. Samá práce.
Ale dům se pomalu stává obyvatelnějším, příjemnějším, domáckým. Rodina, která si dům zachrání vlastníma rukama, k němu má úplně jiný vztah než ten, kdo si koupí předraženou sádrokartonovou krabici na okraji satelitu a třicet let se bojí, že ztratí práci v korporátu, protože když ji ztratí, bankovní sektor ho sežere zaživa, zbytky pak vyplivne někde na ubytovně.
Proč o tom tak sáhodlouze vyprávím? Ono se to dole všechno samo spojí.
Teď k tomu už jednou mnou větranému nápadu, skrze který i KL.cz shání právníka v důchodu, který nás čte, možná s námi i sympatizuje, doma se trochu nudí, nemá do čeho píchnout a nezištně by přispěl sem tam radou.
Podle sčítání lidí a domů z roku 2021 je v ČR 364 608 neobydlených rodinných domů. Bylo by jich tam 364 609, kdybychom někdy v roce 2018 nezabydleli ten náš. Ušetřili jsme ho zkázy, zároveň jsme získali bydlení. Podle mnohých byl na odpis. Však kdybychom se do něj nenastěhovali, už by z něj nejspíš byla ruina. Střecha propadlá, podlahy zničené, vlhkost, která by rozežrala všechno. Jenže se to nestalo.
To samé se může stát s dalšími rodinnými domy, které jsou teď vlastně na odpis.
Jak to udělat?
Vytvořit fond nezávislý na státu. Nezávislý, protože stát sám sebe sešněroval nekonečným množstvím omezení. V lecčems je to jistě dobře, v lecčems už méně. Do fondu by se muselo nalít počátečních dejme tomu 50 až 100 milionů korun. Přes fond by se následně vyhledávaly a kupovaly neobydlené domy. Z fondu by se opravila střecha, elektřina, voda a odpady. Dům by se poté v takto surovém stavu, který ovšem nehrozí pádem, prodal rodině. A to za cenu nákupu domu + nákladů na opravu + plus půlprocentní úrok, aby byl fond životaschopný a mohl pokračovat. Dům by se rodině prodal pouze formou osobní hypotéky. Tedy bez účasti komerčních bank, které netouží po ničem jiném, než na takové rodině trhnout co nejvíc peněz. Fond by pracoval na bázi udržitelnosti, nikoliv na bázi „bankám už zase stoupl zisk o miliardy“.
Na to by se, doufám, nabalila i touha lidí pomáhat si navzájem. Tedy by se po republice jistě našla velká spousta lidí, kteří by pomohli nejen s finanční stránkou, ale přiložili by i ruku k dílu.
Postupně by se tím zachraňovaly domy i rodiny od bydlení někde v kravíně, ve sklepích nebo na ubytovnách. Byl by to život i domy pro dobrodruhy. Ale copak je život otroka bankovních hypoték něčím zajímavější než život dobrodruha?
Vždyť si máme, sakra, pomáhat, my, vězni života na téhle planetě, ne se k sobě neustále chovat jako hyeny.
Jenže… Kdyby, jak jsem se dočetl a snad i pochopil, i když, můžu se šeredně mýlit, kdyby soukromý spolek nebo nadace chtěla rodinám z ubytoven takto půjčit na záchranu starého domu s půlprocentním úrokem, přiběhne Česká národní banka a rozseká to na kusy kvůli licenci a ochraně spotřebitele. Kdyby to tak bylo, systém by v podstatě zakázal lidem navzájem si takhle systémově pomáhat, aby náhodou neobešli bankovní kartel. Je to tak? Nejsem si jistý. A tady by byl právě prostor pro rady právníka v důchodu. Jak to celé uvést do života a nenechat se zlikvidovat systémem, který straní monopolu nenažraných bank většinově navíc v rukou zahraničí.
Přijde mi ten náš systém podivný. Jako kdybychom si byli všichni cizí, nepřátelští, nepřející, závistiví. To vše pak rámované touhou odrbat bližního svého. Není normální, skutečně není normální, že nějaké děti vyrůstají na ubytovně. Jejich existence v takových podmínkách je obžaloba nás všech. I já tam mohl s dětmi skončit, ale měl jsem štěstí. Nemusel jsem ho mít.
Bankám stoupl zisk o miliardy. Děti vyrůstají na ubytovnách. Trh hypoték se stává nedostupný pro normálně vydělávající. Českou republiku bičuje nízká porodnost. Tohle fakt není normální.
- Právo, bezpráví a právníci - 14.11.2026
- Bankám 74 miliard, dětem ubytovny - 14.11.2026
- Všechno, co potřebujeme vědět - 14.11.2026

Idea je to dobrá,ale neproveditelná.Je výslovně zakázáno konat dobro,pomáhat si a být tak nějak člověkem,kdo to někdy zkusil,brzy skončil…
Podnikání s bydlením zakázat, prostory k bydlení by měly být vyřazeny ze zákonů jako prodejní artikl.
Ale přesně takto tupé ukrotschechischen ojroovce chtějí žít.
Jinak se jejich volební i finanční preference za dlouhé roky dozadu vysvětlit nedají.