Pře
27.8.2026
Kategorie: Politika1870 přečtení

Jde být vrcholovým politikem, když jsem nikdy nic nebyl?

Sdílejte článek:

D. D. KRAJČA

Možná si myslíte, že víte, o kom je řeč. Možná vám to dojde až na konci. Ale tenhle článek není o něm. Tohle je článek o nás. O tom, proč nám nevadí, že někdo třicet let sedí a jen zvedá ruku. O tom, že není problém to prasátko v parlamentu, ale že chlívek jsme postavili my.


Máme tu jednoho muže. Sedí ve sněmovně déle, než si většina národa pamatuje. Není to osobnost, která by rozdělovala národ silnými názory. Není to ani ten, kdo by jej spojoval. Není to vizionář ani revolucionář. Není to vůdce ani následovník.

Je to spíš stín. Stín, který se usadil v parlamentní lavici a zakořenil tak hluboko, že ani politické zemětřesení by s ním nepohnulo. Sedí tam od roku 1990 a přežívá všechno. Krize, vlády, režimy, nálady, protesty, vlastní zbytečnost. Přes třicet let sedí na stejném místě, zírá stejným směrem a dýchá stejný vzduch. A my mu to pořád žereme.

Narodil se v době, kdy se rodily naděje. Jeho otec byl známý disident, chartista, muž, který měl odvahu a postavil se režimu. Bojoval za svobodu, za pravdu, za budoucnost. A pak přišel jeho syn. Vyrůstal ve stínu legendy a nějak se mu podařilo ten stín proměnit v permanentní flek ve sněmovně.

Začal studovat, nedokončil. Pak dostudoval něco jiného, ale výsměch a pochybnosti doprovázely i tenhle výkon. A od roku 1990? Sedí. A sedí dobře.

Člověk by čekal, že politik s takovým stažím v lavici bude autoritou, znalcem, mozkem, který vymyslel zákony, změny, reformy, nové přístupy. Místo toho jsme dostali bezejmennou figurku. Někoho, kdo mlčí, když se má mluvit, a mluví, když už je pozdě. Někoho, kdo se nikdy o nic nepral. Kdo si nikdy nevyhrnul rukávy. Kdo nikdy nešel s kůží na trh.

Jen sedí, mlží a zvedá ruku.

Tenhle politik, jehož jméno nebudu prozrazovat, nikdy nic pořádného nenavrhl. Neexistuje žádná jeho reforma, žádný jeho návrh, žádná vize. Existuje jen jako pojem. Mlha, kterou nelze uchopit, ale kterou platíme.

Když mluví, málokdo poslouchá. Když hlasuje, málokdo ví proč. Vlastně je to jedno. Hlavně že hlasuje. Hlavně že sedí.

Hlavně že je.

Nikdy nepracoval mimo parlament. Nikdy neřídil směnu, nezvládl projekt, nezvedl telefon kvůli zakázce. Neví, co je to přijít domů unavený, s hlavou plnou účtů a rukama špinavýma od práce.

Vážně si někdo myslí, že takový člověk má právo rozhodovat o životech lidí, kteří každé ráno vstávají na pátou do fabriky, tahají se se dřevem, montují plechy, potí se v kuchyních a jezdí s autobusem?

Dovolím si pochybovat, že by uměl postavit stan. Že by dokázal natřít plot nebo složit garnýž. Možná by nezvládl ani zapnout sekačku. A to není urážka. To je diagnóza. Člověk bez zkušeností, bez dovedností, bez empatie, protože mu nikdy nebylo špatně. Nemusel.

Odjakživa měl teplý flek a voliče, kteří ho, zvyklí na jeho jméno, pošlou do sněmovny zas a znovu. Bez přemýšlení, bez očekávání, bez nároků.

A tady přichází nepohodlná otázka. Může být někdo vrcholovým politikem, když nikdy nic nebyl?

Ano. Může. A tenhle muž, tenhle bezejmenný stín, je zářivý příklad. Může, protože my mu to dovolíme. Protože jako národ máme rádi jistoty, i když jsou naprosto prázdné. Protože se bojíme změn a protože máme nízké nároky. Protože se spokojíme s tím, že někdo prostě sedí. Hlavně že nespadne.

On nespadne. On totiž nikdy nevylezl.

Ano, může být někdo vrcholovým politikem, i když v životě nic nebyl. A to je ten problém. Protože to není jen o něm.

Je to i o nás. My jsme ho tam poslali. My jsme ho tam nechali. My ho tam držíme.

A tím vlastně říkáme, že nám takoví stačí.

A teď si, prosím, nalejme čistého vína.

Tento článek není o jednom prasátku z vepřína. Tento článek je o nás. O mně, o tobě, o všech, kdo tu žijeme. My jsme ti, kdo připustili, aby tohle prasátko chrochtalo za naše peníze.

Jestli já teď píšu a nadávám na toho politika, tak si zároveň uvědomuji, že za to můžu já. Ano, já. Já sice jeho partaj nevolil, ale jsem součástí tohoto národa.

A vykřikovat alibisticky: „Já ho nevolil,“ je stejně hloupé jako říkat: „Pávek není můj prezident,“ nebo „Bureš není můj premiér.“

Ale je. Jsou. Všichni. I tohle naše prasátko v parlamentu je naše. Protože máslo na hlavě máme my. Ne on. My.

Protože kdybychom byli skutečně jiní, jinak bychom volili, jinak bychom žili, jinak bychom uvažovali.

A jestli si myslíte, že už víte, o kom tenhle text byl, možná máte pravdu. Možná ne. Každý z nás má totiž svého favorita. Schválně mi napište do komentářů, koho jste v tom poznali a proč právě jeho.

Krásné den. Plný másla.

 

Daniel Danndys Krajča, FB

Redakce

Sdílejte článek:
1870 přečtení
(21 votes, average: 4,90 out of 5)
22 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-) 
 

Čtenáři drží Pravý prostor při životě

Podpořte svobodný Pravý prostor

Zdá se, že máte zapnuté blokování reklam. Reklamy nám pomáhají financovat provoz webu. Pro pokračování je prosím povolte pro Pravý prostor, nebo si zvolte Premium a čtěte bez reklam.

Čtení bez reklam

Premium za 99 Kč měsíčně
nebo 990 Kč ročně.

Předplatit Premium Podpoříte redakci a získáte odznak odběratele.

Čtení s reklamami

Povolte reklamy na našem webu a pokračujte ve čtení zdarma.

Stačí výjimka pro pravyprostor.net.