
Jde být vrcholovým politikem, když jsem nikdy nic nebyl?
D. D. KRAJČA
Možná si myslíte, že víte, o kom je řeč. Možná vám to dojde až na konci. Ale tenhle článek není o něm. Tohle je článek o nás. O tom, proč nám nevadí, že někdo třicet let sedí a jen zvedá ruku. O tom, že není problém to prasátko v parlamentu, ale že chlívek jsme postavili my.
Máme tu jednoho muže. Sedí ve sněmovně déle, než si většina národa pamatuje. Není to osobnost, která by rozdělovala národ silnými názory. Není to ani ten, kdo by jej spojoval. Není to vizionář ani revolucionář. Není to vůdce ani následovník.
Je to spíš stín. Stín, který se usadil v parlamentní lavici a zakořenil tak hluboko, že ani politické zemětřesení by s ním nepohnulo. Sedí tam od roku 1990 a přežívá všechno. Krize, vlády, režimy, nálady, protesty, vlastní zbytečnost. Přes třicet let sedí na stejném místě, zírá stejným směrem a dýchá stejný vzduch. A my mu to pořád žereme.
Narodil se v době, kdy se rodily naděje. Jeho otec byl známý disident, chartista, muž, který měl odvahu a postavil se režimu. Bojoval za svobodu, za pravdu, za budoucnost. A pak přišel jeho syn. Vyrůstal ve stínu legendy a nějak se mu podařilo ten stín proměnit v permanentní flek ve sněmovně.
Začal studovat, nedokončil. Pak dostudoval něco jiného, ale výsměch a pochybnosti doprovázely i tenhle výkon. A od roku 1990? Sedí. A sedí dobře.
Člověk by čekal, že politik s takovým stažím v lavici bude autoritou, znalcem, mozkem, který vymyslel zákony, změny, reformy, nové přístupy. Místo toho jsme dostali bezejmennou figurku. Někoho, kdo mlčí, když se má mluvit, a mluví, když už je pozdě. Někoho, kdo se nikdy o nic nepral. Kdo si nikdy nevyhrnul rukávy. Kdo nikdy nešel s kůží na trh.
Jen sedí, mlží a zvedá ruku.
Tenhle politik, jehož jméno nebudu prozrazovat, nikdy nic pořádného nenavrhl. Neexistuje žádná jeho reforma, žádný jeho návrh, žádná vize. Existuje jen jako pojem. Mlha, kterou nelze uchopit, ale kterou platíme.
Když mluví, málokdo poslouchá. Když hlasuje, málokdo ví proč. Vlastně je to jedno. Hlavně že hlasuje. Hlavně že sedí.
Hlavně že je.
Nikdy nepracoval mimo parlament. Nikdy neřídil směnu, nezvládl projekt, nezvedl telefon kvůli zakázce. Neví, co je to přijít domů unavený, s hlavou plnou účtů a rukama špinavýma od práce.
Vážně si někdo myslí, že takový člověk má právo rozhodovat o životech lidí, kteří každé ráno vstávají na pátou do fabriky, tahají se se dřevem, montují plechy, potí se v kuchyních a jezdí s autobusem?
Dovolím si pochybovat, že by uměl postavit stan. Že by dokázal natřít plot nebo složit garnýž. Možná by nezvládl ani zapnout sekačku. A to není urážka. To je diagnóza. Člověk bez zkušeností, bez dovedností, bez empatie, protože mu nikdy nebylo špatně. Nemusel.
Odjakživa měl teplý flek a voliče, kteří ho, zvyklí na jeho jméno, pošlou do sněmovny zas a znovu. Bez přemýšlení, bez očekávání, bez nároků.
A tady přichází nepohodlná otázka. Může být někdo vrcholovým politikem, když nikdy nic nebyl?
Ano. Může. A tenhle muž, tenhle bezejmenný stín, je zářivý příklad. Může, protože my mu to dovolíme. Protože jako národ máme rádi jistoty, i když jsou naprosto prázdné. Protože se bojíme změn a protože máme nízké nároky. Protože se spokojíme s tím, že někdo prostě sedí. Hlavně že nespadne.
On nespadne. On totiž nikdy nevylezl.
Ano, může být někdo vrcholovým politikem, i když v životě nic nebyl. A to je ten problém. Protože to není jen o něm.
Je to i o nás. My jsme ho tam poslali. My jsme ho tam nechali. My ho tam držíme.
A tím vlastně říkáme, že nám takoví stačí.
A teď si, prosím, nalejme čistého vína.
Tento článek není o jednom prasátku z vepřína. Tento článek je o nás. O mně, o tobě, o všech, kdo tu žijeme. My jsme ti, kdo připustili, aby tohle prasátko chrochtalo za naše peníze.
Jestli já teď píšu a nadávám na toho politika, tak si zároveň uvědomuji, že za to můžu já. Ano, já. Já sice jeho partaj nevolil, ale jsem součástí tohoto národa.
A vykřikovat alibisticky: „Já ho nevolil,“ je stejně hloupé jako říkat: „Pávek není můj prezident,“ nebo „Bureš není můj premiér.“
Ale je. Jsou. Všichni. I tohle naše prasátko v parlamentu je naše. Protože máslo na hlavě máme my. Ne on. My.
Protože kdybychom byli skutečně jiní, jinak bychom volili, jinak bychom žili, jinak bychom uvažovali.
A jestli si myslíte, že už víte, o kom tenhle text byl, možná máte pravdu. Možná ne. Každý z nás má totiž svého favorita. Schválně mi napište do komentářů, koho jste v tom poznali a proč právě jeho.
Krásné den. Plný másla.
Daniel Danndys Krajča, FB

Benda je produkt určitých pražských rodinných klanů. Do parlamentu se dostal vlivem svého fotra a od té doby ho ty klany volí. On jim vždycky před volbama rozesílá sms, aby ho nezapomněli volit. V Praze proto vyhrává preferenčními hlasy. Nejsou to normální voliči, natož prvovoliči, kteří o nějakém Bendovi nikdy neslyšeli.
Kdykoliv někdo řekne ,, má držku na pár facek“ vždy mi naskočí na mysl to hovado netahavý, fakan Bendů. On dokázal jediný. Zestárnout u koryta. A i k tomu ho musel fotr dotáhnout.
Ale, ale! Každý přece pozná, že je to o blbečkovi Bendovi!
Ale i vy jistě sám víte a i vidíte,že v tom ten dědičný posranec není sám.
Co takových Bendů za zatraceně dlouhé státní peníze předstítá řízeví špitálů a vydokých škol,armádních uskupení,vybraných ujeleckých scén a oborů
Tenhle politik, jehož jméno nebudu prozrazovat??? Tak třeba Stanjura – ten taky nikdy nic nedělal a nebyl. Až na jedno – za Husáka to byl vyhlášený vexlák v Opavě. Prostě finančák
Zkrátka odborník na svém místě.
Jasně – Benda. Nicméně, říct „Já ho nevolil“ není žádnej alibizmus ani hloupost. To je prostě fakt. Nevím, co víc má normální člověk dělat. A spousta rádoby osvícenejch keců je taky k ničemu, když lidi volej, jak volej.
Souhlasím!!! Nevím, co víc bych měl dělat proto, aby Benda vypadl ze sněmovny. než nevolit ho! Ostatní jsou kecy!
Imbecilové z Prahy nejen, že volí bezpáteřního Marečka a piráte, ale dali nejvíc preferenčních hlasů hlupáku Lipánkovi…
Bez komentágře. Raději…
bylo by naivní si myslet ,že židovská obec si nikoho nenechá ve sněmovně. Mareček jen pokračuje ve zpívankách svého fotra-viz tube
Motto:
„Oslové vedou stáda ovcí“.
Prasátko; kdyby jen jedno. Střídá se jich u vládních koryt od toho roku 89 přehršle. A nejen, že žijí z peněz daňových poplatníků, ale ta prasátka i rozkradla a rozprodala co jim nepatřilo a nepatří, totiž národní majetek a pokračují v tom i nadále. A už nám toho v té naší české zahrádce nepatří, že a ještě jeden jistý plebejec, považující se už za pána hradu napomáhá zbavit tuto republiku suverenity a i státnosti. To jsou věci a zločiny nejen miliardového rozsahu a nikdo si toho stále ještě nevšiml?!? Takový pan Benda už má z té věčné dřiny jistě na prdeli mozoly. Inteligence národa se rozpozná na tom, jak velký prostor dá národ své vrchnosti ke svému vlastnímu vykořisťování. Amen
Zopakuji tu anekdotu, možná ji někteří neslyšeli:
„Jaké jsou tři životní jistoty? Smrt, daně a Marek Benda“.
Mě napadlo něco podobného, když jsem se dozvěděl o kandidatuře Dagmar Peckové. To je osoba, která od r. 1985 žije v Německu. Přesto ji není trapné kandidovat za ODS . Přesto, že dle vlastního vyjádření pro iDnes ze dne 14.2.2020 je podle manžela, Němce, němečtější než všichni Němci dohromady, říká o sobě Pecková. Patrně pravým důvodem jejího náhle probuzeného zájmu o dění v ČR je ukončení operní kariéry z vlastní vůle v r. 2019 a s tím související vyschlý zdroj financí. Najednou si vzpomněla, že je Češka, má to zde ráda a vlast ji chybí. V rozhovoru pro zmíněný iDnes dále uvádí že odejít z Česka byla pro Dagmar Peckovou nutnost. „Nesplnila bych si tu ty sny, které jsem měla“. Dnes si je tedy chce splnit návratem do senátních lavic, podložený slušným finančním příjmem, tato 65 leté žena. Takže, nejenom Benda, ale i jiné fosílie nikdy nepracující za minimální mzdu, neřešící běžné úkony bez protekce, čekání a proseb ve frontě, nevstávající na denní, odpolední či noční směny, zaskakující za kolegy či kolegyně atd. rozhodují, co je pro nás důležité, zásadní a podstatné, stejně jako europoslankyně Nerudová, Zdechovský a jiní, kteří by v praktickém životě zemřeli bez všech těch podpůrných fondů a známostí do jednoho roku.
A co Guinness, už ho má na seznamu ? A co Pelhřimov, nebo co ty Bohnice , už o něm vědí ?
Bez Marečka Bendy by ODS byla jako orchestr bez dirigenta. Modroptáci by nevěděli, kdy a pro co mají nebo nemají zvedat ruku. V ODS už zbyli jen sami takoví stejní, jako je on. Volbou Kupky hnoje sami zpečetili svůj osud, teď je to už jen na voličích. Chyba asi nebude v Bendovi, ale v celém našem parlamentním systému – proč tam musí sedět 200 poslanců, když by jich stačila stovka nebo možná i méně?
nevědomost v politice je dnes kádrovým pžedpokllabem každého budoucího čekatele místenky u koryta politiIka nebo aktivisdicko meziskoFkového vůdce..
Stačí jem jediné
NEBÁT SE NAKRÁST SI
Abáječnou polehčující okolnostá.
Nevědomost a neznalost hříchůch nečimí
V Prahe je prostě možný všecko. Takových darmojedů, co škodí za tucnou odmenu vlasti, je tam většina:).