O pozvolném návratu hesla: Kdo nejde s námi, jde proti nám

V pátečním Deníku mě zaujal rozhovor s Hanou Lipovskou. Jak asi většina čtenářů ví, jde o známou ekonomkou, působící mimo jiné v Institutu svobody a demokracie, která je od května letošního roku rovněž členkou Rady České televize. Přepis tohoto rozhovoru v elektronické podobě je možno nalézt na stránce zde.

V jeho úvodu mluví paní Lipovská o svém zklamání z toho, když se jí mnozí lidé svěřili, že by rádi přišli na její přednášku (pořádanou minulé pondělí Institutem svobody a demokracie), ale měli obavy, že by tam byli viděni s tím či oním hostem, a mohlo by je to poškodit. Na otázku redaktorky Deníku „Odkud se ten tlak bere? Žijeme přece třicet let v demokratické společnosti.“ pak Hana Lipovská odpověděla: „Tento tlak pochází od nesvobodně smýšlejících zbabělců, kteří neumějí argumentovat a obhajovat své názory a odmítají přijmout výsledky demokratické soutěže, v níž nevítězí. Proto se snaží prosadit agresivitou, hrubostí a nálepkováním. Část společnosti tak přihlíží tomu, jak publikování určitých názorů přináší problémy. Znám případy lidí, kteří přišli o klienty, protože upřímně hodnotili Evropskou unii, nebo se zastali někoho, kdo v danou chvíli nebyl populární. To je možná horší než politický nebo policejní tlak, jaký známe z minulého režimu. Opět se vrací heslo: Kdo nejde s námi, jde proti nám.“

Přehání paní Lipovská nebo naopak zcela přesně uhodila pomyslný hřebíček na hlavičku? Asi bych nesouhlasil s tím, že současná situace ohledně obav mnohých lidí říkat nahlas své názory je možná horší, než tomu bylo za minulého režimu. Ovšem to, že někteří lidé občas mají problémy kvůli tomu, co někde prohlásí či napíší, nebo kvůli tomu, že vyjádří podporu tomu či onomu politikovi, je nejspíš pravda.

Připomenul bych třeba to, když populárnímu herci Martinu Dejdarovi bylo po prezidentských volbách v roce 2013 scénáristou i režisérem seriálu Zdivočelá země sděleno, že kvůli podpoře Miloše Zemana v seriálu končí (až po negativní kritice ze strany veřejnosti vzali oba pánové svá slova zpět). Známý umělec Vladimír Franz, který tehdy byl jedním z devíti uchazečů o prezidentský post, pak byl dle vlastních slov v uměleckém světě na dlouhou dobu odstaven (viz odkaz zde) kvůli tomu, že před druhým kolem nepodpořil tak jako většina umělců Karla Schwarzenberga, ale prohlásil, že menším zlem je pro něj Miloš Zeman.

Přičemž dle zkušeností některých lidí takové poměry nepanují zdaleka jenom ve světě umění. Dle jejich vyjádření se jim stalo například to, že když přiznali, že volili toho či onoho v prezidentské volbě, tu či onu stranu v parlamentních volbách, tak se s nimi část kolegů v zaměstnání přestala bavit, někteří známí si je na facebooku smazali ze seznamu přátel atd. Netvrdím samozřejmě, že je tomu tak všude, já například jsem rád, že mám v tomhle směru kamarády i kolegy v práci zcela normální.

Ovšem jakýsi pozvolný návrat k heslu „Kdo nejde s námi, jde proti nám“ je občas patrný i na internetových diskusích. Člověk občas kroutí hlavou nad tím, kolik nenávistných reakcí, nálepkování a občas i vulgárních urážek vyvolá třeba to, když si někdo dovolí za něco zkritizovat Českou televizi, vyjádří pochybnosti ohledně prospěšnosti návštěvy předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wanu, zastane se toho či onoho politika… Jak už jsem zmínil výše, netvrdím, že ohledně obavy říkat na veřejnosti své názory je to dnes stejné či dokonce horší než před rokem 1989, ovšem bylo by krátkozraké tvrdit, že se tak dnes neděje a že nikdo nemusí mít obavy z toho, když říká některé nepopulární názory nahlas. Což třicet let po pádu totalitního režimu moc dobrým vysvědčením pro naši společnost není.