Nemoc Eurozóny není o Řecku

Těžko byste od posledního prosince hledali v Evropě dominantnější téma, než dluhovou a rozpočtovou situaci v Řecku. Část veřejnosti vnímá manévry nové vlády jako další pokus “líných” Řeků prodloužit si siestu na úkor pracovitých Němců, Holanďanů, nebo pracovitých a ještě i chudých Slováků.

[ad#hornisiroka]

 Druhá část zase s vládní stranou SYRIZA sympatizuje. Vnímají je jako realisty, kteří odmítají vnucené dluhy a diktát Trojky a chtějí zvrátit “neoliberální” reformy, ožobračující lidí. Ve všeobecné vřavě kolem (ne)vztyčení prostředníčku ministra Varoufakise, donekonečna měněného balíčku reforem, zcela zaniká ekonomická pointa problémů – je jím fungování Eurozóny .

V Evropě byly země s pevnější fiskální disciplínou a naopak země s takříkajíc volnějším přístupem ke zdraví veřejných financí. Nebylo vždy na jedné straně Německo a na druhé straně Řecko, ale v 80. a první polovině 90. let se věc měla tak, že dokud si německé či nizozemské vlády standardně půjčovaly na trhu za 3-5% úrok, řecká, španělská, italská nebo portugalská vláda nejednou musely nabídnout dvouciferný úrok, aby investoři nakoupili jejich dluhopisy. Politici členských zemí tak mohli vyskakovat jen potud, pokud trh dovolil.Když začal úrok letět vysoko do dvouciferných hodnot, muselo se škrtat a reformovat, aby investory přesvědčili, že jim jejich peníze dokážou v budoucnu vrátit.

 Na konci 90. let se však udál nefalšovaný zázrak. Úrokový spread (tj. rozdíl mezi úroky) mezi Německem a zeměmi PIGS (tehdy ještě bez Irska) prudce poklesl. Italští nebo řečtí politici si najednou na své sliby mohli půjčovat prakticky za stejný úrok jako němečtí. Přitom to byly stále tytéž země, tatáž ekonomika a tytéž politické kultury. Nic se nezměnilo – až na jednu věc. Vznikala eurozóna. Přestože členské státy, zejména však Německo, dostali od ideových a politických otců Eurozóny přislíbeno, že Euro nebude (ba přímo nesmí!) být využíváno na křížové financování členských států, trhy si myslely opak.

Euro vzniklo jako politický projekt a investoři nevěřili, že evropští politici dovolí, aby některý člen ze systému vypadl. Na předtím rizikové státy PIGS se najednou začali dívat jako na prakticky bezrizikové Německo. Lokálním politikům se před očima otevřelo bájné Eldorádo. Nic nemuseli reformovat, škrtat, snižovat a přesto si najednou půjčovali za 3-5%. Zároveň se do těchto zemí začaly valit desítky miliard kapitálu, který se snažil využít růstový potenciál. Patřičně to využili. Někde přímo přes rozpočet. Například Řecko dosáhlo v roce 2005 hospodářský růst 4% a přitom vyrobilo neuvěřitelný deficit okolo 7% HDP. Ve Španělsku a Irsku příliv levných eur zase způsobil obrovskou realitní bublinu, větší než zažili USA.

[ad#velkadolni]

V ekonomii se takové situaci říká tragédie společné pastviny. Když je něco společného, ​​bez konkrétního vlastníka – například pastvina, každý pastýř se z ní snaží vytěžit co nejvíce, před tím, než to udělá někdo jiný, bez ohledu na dopad takového chování. V eurozóně je tou pastvinou Euro.Racionální strategií pro politiky je z eura vytřískat co nejvíc a hodit náklady na jiné.Neexistuje totiž skutečný mechanismus, který by tomu zabránil. Těch formálních se poschvalovala již celá řada, ale žádný nikdy reálně nefungoval. Bez mechanismu, který donutí k odpovědnosti nejen maličké Řeky, ale i giganty jako Francie či Itálie, je eurozóna odsouzena k problémům. Je však velkou otázkou, zda takový mechanismus není něco tak imaginárního, jako kámen mudrců.

ZDROJ: Martin Vlachynský