11.7.2020
Kategorie: Společnost

Nedemokratická demokracie (6)

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

ZAVLADSKYI když má systém vnější atributy demokracie, volby se periodicky konají, vlády se formálně střídají, přesto může jít o velmi rigidní režim, kde je vůle lidu formalizována a útlak moci roste nade všechny meze.

Návrhy možných řešení

Vyhnívání

Můžeme věci nechat tak, jak jsou. Malformovaná demokracie povede k prohlubování příkopů ve společnosti, trestání pilných a odměňování líných, dalším tisícům zákonů, zákazů, represí, dalšímu zadlužování, mladá generace bude pociťovat beznaděj, produktivní střední generace bude krvácet na stále vyšším zdanění, staří budou rádi, že už nejsou mladí, stát ovládnou sociopati, kteří se budou vyžívat na uchvácené moci a budou stupňovat útlak a fašizaci státu pro své osobní zájmy. Dokonce za souhlasu části veřejnosti, které se bude takový způsob řešení docela zamlouvat.

Nakonec to snadno může skončit diktaturou vcelku velmi malé většiny (kolika procent že to dosáhlo ANO, či ČSSD?), nebo dokonce jednotlivce. A v diktátorských režimech pak může hrubá moc zatýkat, brát do vazby, pronásledovat, mučit, soudit, odsuzovat a tajně věznit — existovat bez zákonnosti. Historie to mnohokrát dokládá.

Našlápnuto k tomu už máme. Ne malá skupina obyvatel je tak znechucená z dosavadního politického vývoje a z „výsledků práce“ konvenčních, tzv. systémových politických stran, že dává přednost autokratickému ANO 2011 a jeho Vůdci.

Četl jsem mnoho a mnoho komentářů, nejen na Novinkách, a dospěl jsem k šílenému závěru. Jim nevadí, že Babiš hrabe pod sebe (jejich) miliardy na dotacích a čachrech. To jsou částky, které si neumějí představit, nerozumí jim a mnozí je ani neumí zapsat.

Babiš jim předhodil srozumitelného nepřítele v částkách, které si představit umí. A oni vůbec nechápou důsledek své podpory Babiše a tetelí se radostí, že těm zatraceným podnikatelům, které přes ulici vidí, někdo kroutí krkem. Ne, oni mají dokonce nepokrytou radost z toho, že se rodí diktátor!

Ano, oni vnímají tu strašlivou nespravedlnost, s jakou se mohlo stát, že ten tupec naproti přes ulici, který má dvě dírky do nosu, jako oni, který má začínající pleš, jako oni, který má doma stejnou babu jako oni, má nějaký svůj krámeček, nebo dílničku, některý dokonce fabričku — a oni nemají. To — přece to musí každý uznat — je prostě nespravedlivé.

A proč ji má? No nakrást si na ní musel. Nikomu přece ráno pod polštářem nenaroste klíč od podniku. Museli si nakrást, jinak to nejde!


Mnohokrát máme tendenci poukazovat na osobní hloupost lidí, kteří se dostali do dluhové spirály a exekutoři jsou jejich denními hosty. Zdravý rozum většiny z nás říká, že brát si další půjčku na splácení minulé půjčky je hloupost non plus ultra a rozumný člověk by to neměl dělat, protože je jasné, že takto se z dluhové pasti nedostane. A přesto stát, který se chová zcela a zcela stejně, nás nechává v úplném klidu. Ať už ekonomika prosperuje či nikoliv, vládní politici si chodí do poslušného parlamentu pro formální souhlas s dalšími a dalšími dluhy, až nás doženou do stádia, kdy již nebudou splatitelné a dovedou stát až do stádia nevyhnutelnosti masivní peněžní či majetkové loupeže jako v roce 1953, anebo rovnou ke krachu.


paragraf-2.jpg (14,831 kiB)

Množství zákonů a zákonných předpisů již dnes dosahuje varujícího čísla dva miliony a má nadále exponenciální trend. Každá politická garnitura, která se prodere k moci, nezná jiný nástroj, než nové a nové zákony. Je jen otázkou času, kdy zákonů bude tolik, že nebudeme svobodně rozhodovat ani o tom, co budeme snídat a jak budeme nakládat se svým časem či penězi, či jak budeme vychovávat své vlastní děti. Zákonů bude tolik, že bude jen otázkou blahovůle momentálně mocných, než na někoho ukážou prstem a ten si „poběží pro své sako z pruhů“. Každým zasedáním parlamentu naše svoboda mizí jako pára nad hrncem.

Němci, jak jsou akurátní, si ve věci židovské otázky ve vile u jezera Wannsee sepsali speciální zákony. Šest milionů srdcí vyletělo komínem podle zákona. Komunisté už se se zákony nepárali, všechno posvětil třídní boj. A když se připojili svým podpisem pod Závěrečný akt helsinské konference a disidenti požadovali pouze, aby dodržovali to, k čemu se zavázali a co podepsali, končili za to v kriminále. Současná demokracie, která je spíše demokraturou, se vyznačuje tím, že dva miliony zákonů platí hlavně pro ten šófl tam dole a vládnoucí třída se se svým byrokratickým aparátem tváří, že se jí prakticky netýkají.

Bohužel, všechny „systémové“ politické subjekty si vládnutí představují tak, že budou chrlit další a další zákony, regulace a předpisy. Bez ohledu na to, jak se nazývají a jakou ideologií se formálně zaštiťují, jsou to všechno strany etatistické a cílem všech je pouze upevňování nadvlády a zesilování despocie a útlaku.


A samozřejmě, každá z nich, která z jakéhokoliv důvodu lpí na setrvání v byrokraticko-centralistickém molochu EU, jen potvrzuje, že je jejím cílem totalita (tj. ovládnutí všech aspektů lidského života), protože skrze harmonizaci práva jsme se k tomu zavázali.

Není to ani mnoho desítek let, kdy byl náš stát napaden vojenskou silou a poroben. Dnes zažíváme stejnou okupaci, jen v glazé rukavičkách. Dnes již nejsou potřeba tanky a kožené kabáty gestapa. Naše vůle je napadena invazí cizího práva, které jsme neobjednali, ale v naivní důvěřivosti se je zavázali „dobrovolně“ přebírat. Z moci, která vzniká v nějakém vzdáleném centru a která je z pozadí hlídána politickým soudním systémem, který patří témuž centru, jsme nuceni, jako tehdy, k poslušnosti stejnému Německu (a Francii), které dominují rozhodovacímu procesu.

Merkelovské Německo, které má mindrák z rozpoutání dvou světových válek, touží splatit svou vinu okázalou humanitou a otevírá své hranice bezbřehé imigraci ze zcela nekompatibilních kulturních okruhů, jen aby nebyly v médiích ošklivé obrázky. A když se mu situace začne vymykat z rukou, chce distribuovat problém, který vyrobilo (a nechci ani domyslet, zda to není jen nástroj fanatického europeismu k likvidaci národních států, které jsou mu překážkou), vůbec si neuvědomuje, že už znovu aspiruje na evropského hegemona a že už znova šlape černou holínkou po všech, kteří mají ještě pud sebezáchovy a vidí to jinak.

Kdysi, ještě za éry Helmuta Kohla a Hans-Dietricha Genschera došlo k výměnnému obchodu: za to, že bude povoleno sjednocení obou Němecek, se následné Německo mělo vzdát své tvrdé marky ve prospěch politické měny euro. Dnes je zřejmé, že oboje byla chyba. Euro je už ve stádiu klinické smrti, jen se to ještě oficiálně neoznámilo. A sjednocené Německo zůstane a navíc začíná být, po kolikáté už, opět strašidlem Evropy. A když navíc vezmeme v úvahu, že i po obchodní stránce jsme extrémně závislí na hospodářství německém, dá se bez velké nadsázky tvrdit, že jsme dnes už jen 17. spolkovou zemí Bundesrepublik Deutschland…


Ještě před nemnoha lety byl deklarován jako evropská zásada tzv. princip subsidiarity. Pod tímto ošklivým novým slovem se skrýval princip, že věci se mají rozhodovat na nejnižší možné úrovni. Jenže jak šel čas, evropský moloch se proměňoval na tuhý centristické model, kde věci jsou rozhodovány ústředně s platností pro všechny členské státy. Stejný centristické model, který jsem kritizoval v rámci našeho státu jako pragocentrismus. Jen o to horší, že už ani není v Praze, ale je nám ještě více vzdálen až v daleké Bruseli, kde se rozhoduje o nás bez nás, protože nikdy při naší velikosti státu nebude rozhodnuto tak, jak si přejeme my, nýbrž tak, jak si přejí velcí hráči. Při nejlepší situaci to může dopadnout jen tak, že naše vůle by se teoreticky mohla shodovat s vůlí těchto hegemonů. Jinými slovy můžeme definovat, že se jedná o velmi pochybnou centristickou demokracii.

Na celé věci je smutná ještě jedna věc: když jsou průběžně na nějakých veřejných serverech prezentovány ankety, zda bychom měli z Evropské unie vystoupit, v drtivé většině se souhlas pohybuje mezi 70 a 80 procenty. Když se však před jen několika týdny hlasovalo v českém parlamentu o tom, zda takovéto referendum připustit (protože podle platných zákonů je takřka nemožné referendum vyvolat zdola a musí nám jej milostivě povolit vrchnost, přičemž jeho výsledek ani nemusí být závazný a může sloužit jen jako jakási celonárodní anketa), výsledek byl diametrálně jiný. Z 200 poslanců bylo referendum ochotno připustit pouhých 28, tj. 14 %.

Velmi názorná ukázka toho, že ve skutečnosti nás poslanci nezastupují a neprosazují zájmy svých voličů, nýbrž prosazují to, o čem si jen oni sami myslí, že je pro jejich voliče dobré. Argumentů proti tomuto referendu zaznělo mnoho a nejčastěji takové, které poukazovaly na příklad brexitu a toho, jakým způsobem se Evropská unie mstí Velké Británii za rozhodnutí vystoupit. Úplně stranou ponechávám faktum, že i většina poslanců si myslí, že Evropská unie je mstivý subjekt. Nevím jak kdo, ale já nemám příliš pochopení pro spolek, který, když není po jeho, umí se hlavně mstít a ukáže, zač je toho loket. Když pes poslouchá, hodí mu piškotek, když neposlouchá, zbijí jej holí.

(Jen na okraj poznamenávám, že zatímco si řada států už dnes vyjednává bilaterální vztahy s pobrexitovou Británií, u nás ani ťuk… Ustrašené mlčení, abychom si to v Bruseli nerozházeli…)

Podle mého soudu tudy cesta nevede.


Nezbývá, než poněkud pateticky zopakovat známý výrok Jana Ámose Komenského: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“ Ale i když nedokážeme nebo nechceme z Evropské unie vystoupit sami a budeme čekat na okamžik, až se rozpadne, měli bychom mít v každém případě připravený v zásobě scénář, jak lépe nastavit fungování naší země, až si budeme moci bez cizí vůle určovat, jak to zde chceme mít zařízeno. Abychom mohli říct stejně, jako polský prezident Andrzej Duda, že nebudeme poslouchat cizím jazykem příkazy, jak se máme u nás doma chovat a co máme dělat.

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (8 votes, average: 4,38 out of 5)
Loading...