Proč Palestinci tak usilovně brání UNRWA

Rozhořčená reakce Palestinců na nedávné prohlášení takzvané „Rady míru„, podle něhož „není pro Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA) v novém Pásmu Gazy místo,“ znovu odhalila jednu zásadní skutečnost, kterou velká část mezinárodního společenství nadále přehlíží: pro Palestince není UNRWA pouze humanitární agenturou. UNRWA je pro ně především politickou institucí, která udržuje při životě myšlenku takzvaného „práva na návrat“ – požadavku, jehož naplnění by do zhruba 10 milionového Izraele přivedlo miliony údajných „uprchlíků“ a fakticky by znamenalo zánik Izraele jako národního státu židovského národa.

Tweetem „Pro UNRWA není v novém Pásmu Gazy místo. Obracíme list a opouštíme model trvalé závislosti na pomoci a konfliktu. Obyvatelé Pásma Gazy si zaslouží lepší budoucnost.“ se „Rada míru“ dotkla jednoho z nejcitlivějších bodů palestinské politiky.

Okamžitá reakce Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), Hamásu a dalších palestinských organizací odhalila jejich skutečné priority. Nejdůležitější pro ně není humanitární pomoc, nejdůležitější je pro ně zachování agentury OSN, kterou považují za hlavního garanta takzvaného „práva na návrat“.

Ahmed Abú Holi, člen Výkonného výboru Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) a vedoucí jejího odboru pro záležitosti uprchlíků, ostře odsoudil „Radu míru“, protože se údajně snaží „zlikvidovat palestinskou uprchlickou otázku“. Podle něj UNRWA „ztělesňuje morální odpovědnost i jednoznačný právní závazek mezinárodního společenství vůči právům uprchlíků, včetně jejich návratu [do Izraele] a nároku na odškodnění.“

Ahmed Abú Holi prohlásil, že „jakýkoliv útok na UNRWA nebo snaha o zrušení tohoto úřadu je přímým útokem na palestinskou národní identitu… a zároveň podrývá právo Palestinců na návrat.“

Ještě výmluvnější byla jeho výhrůžka, že palestinští uprchlíci se „tvrdě postaví“ proti jakémukoliv pokusu o zrušení této agentury.

Stejné stanovisko zaujal i předseda Palestinské národní rady Rúhí Fattúh:

„UNRWA… je právním i historickým svědkem Nakby („katastrofy“ – tímto termínem Palestinci označují vznik Izraele v roce 1948)… a ztělesňuje závazek mezinárodního společenství zajistit uprchlíkům jejich právo na návrat a odškodnění, dokud nebude toto právo naplněno.“

Podle Rúhí Fattúha by zrušení UNRWA fakticky znamenalo zrušení „právního statusu palestinských uprchlíků“.

Podobně se vyjádřil i další člen Výkonného výboru OOP Ahmed Majdalani. Podle něj se prohlášení „Rady míru“ „dotýká samotné podstaty palestinské otázky – otázky uprchlíků a jejich práva na návrat.“

„Právo na návrat,“ je podle něj „jedním ze základních principů palestinského lidu, se kterým si nikdo… nemůže zahrávat.“

Na obranu agentury UNRWA přispěchal také Hamás.

Íránem podporované teroristické hnutí Hamás odsoudilo Radu míru za její prohlášení, že pro UNRWA „není v Pásmu Gazy místo“, a varovalo před „zastavením financování agentury, omezením jejího mandátu nebo jejím nahrazením.“ Zároveň vyzvalo mezinárodní společenství, aby zajistilo „pokračování činnosti této agentury… dokud náš lid nezíská svá legitimní práva“.

Podle Hamásu a OOP k těmto „legitimním právům“ patří také „právo na návrat“.

Po těchto prohlášeních už není nejmenších pochyb o tom, proč palestinští představitelé tak urputně bojují za zachování UNRWA.

Nejde o školy. Nejde o distribuci potravin. Nejde o zdravotnická zařízení. Jde o politiku.

Zatímco Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), který se stará o uprchlíky na celém světě, usiluje o trvalé řešení problémů uprchlíků tím, že je přesidluje a pomáhá jim začít nový život, Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA) naopak učinil z uprchlického statusu instituci děděnou z generace na generaci. (Poznámka překladatele: Počet registrovaných palestinských uprchlíků od roku 1950 vzrostl ze 750 tisíc na současných téměř 6 milionů. Tomuto tématu se věnuje také článek Kdo jsou „uprchlíci“? Židé z Maroka nebo Palestinci z Izraele.)

Od války v roce 1948 uplynulo více než sedmdesát let a počet registrovaných palestinských uprchlíků za tu dobu vzrostl z asi 700 000 na několik milionů, protože status uprchlíka přechází i na jejich potomky.

UNRWA nemá za úkol uprchlický problém řešit, ale udržovat jej při životě.

Během války v roce 1948 uprchlo ze země mnoho Palestinců. Na Izrael tehdy zaútočilo pět arabských armád a Izrael se ubránil. Izrael poté odmítl uprchlé Palestince přijmout zpět, protože vůči němu nebyli loajální. Pro Palestince se UNRWA stala ztělesněním požadavku, aby palestinští uprchlíci z roku 1948 i miliony jejich potomků získali právo usadit se v Izraeli. ¹

Takový scénář by zcela změnil demografickou podobu Izraele a z jediného židovského státu na světě by učinil stát s muslimskou arabskou většinou. S takovou národní sebevraždou sotva kdy bude souhlasit jakákoliv – ať už levicová, pravicová či středová – izraelská vláda.

Palestinské lpění na nerealistickém „právu na návrat“ proto i nadále představuje jednu z klíčových překážek pro uzavření jakékoliv mírové dohody.

Neméně alarmující jsou stále přibývající informace o pronikání teroristických organizací do struktur UNRWA v Pásmu Gazy.

Podle podrobné zprávy Izraelských obranných sil (IDF) bylo nejméně 1 462 z 12 521 zaměstnanců agentury UNRWA v Pásmu Gazy členy Hamásu, Palestinského islámského džihádu nebo jiných teroristických organizací.

Z celkového počtu 546 ředitelů a zástupců ředitelů škol UNRWA, bylo nejméně u 80 zjištěno, že jsou členy organizací označených za teroristické, včetně vojenského křídla Hamásu.

Zpráva rovněž konstatuje, že Hamás soustavně zneužíval objekty UNRWA k teroristickým účelům: pod školami budoval tunely, ukrýval zbraně, zřizoval velitelská centra a z prostor přiléhajících k zařízením UNRWA odpaloval rakety.

Podle zprávy Hamás provozoval pod ústředím UNRWA v Gaze moderní datacentrum svého hlavního zpravodajského úřadu, přičemž odebíral elektřinu ze zařízení OSN. Zpráva dále uvádí:

„Během vojenské operace zaměřené na odhalení teroristické infrastruktury v areálu UNRWA bylo uvnitř budov nalezeno velké množství zbraní, včetně útočných dronů, ručních granátů, odstřelovacích pušek, raket, minometných granátů a ručních protitankových granátometů (RPG). Zpravodajské informace a dokumenty nalezené na místě potvrdily, že kanceláře byly využívány také teroristy Hamásu. Kromě toho byla v areálu nalezena těla teroristů Hamásu a Palestinského islámského džihádu.“

Zpráva dále konstatuje, že zaměstnanci UNRWA se aktivně podíleli na masakru 7. října 2023, včetně únosů izraelských občanů i cizích státních příslušníků. Jeden ze zaměstnanců UNRWA, Faisal Ali Mussalem Al-Naami, byl toho dne na izraelském území identifikován díky záznamům z bezpečnostních kamer a údajům o poloze a aktivitě jeho mobilního telefonu. Podle zprávy se podílel na odvlečení těla zavražděného muže z kibucu Be’eri do Pásma Gazy. Kamery jej zachytily, jak ještě s jedním mužem v kibucu nakládá tělo mrtvého Izraelce do SUV.

Ve světle těchto skutečností je nedávné oznámení UNRWA, že v Pásmu Gazy propustila 70 zaměstnanců kvůli podezření z jejich napojení na teroristické organizace, správným byť značně zpožděným krokem. Agentura OSN však současně zdůraznila, že tato propuštění „v žádném případě neznamenají potvrzení obvinění vznesených proti dotčeným zaměstnancům.“

Už samotné toto rozhodnutí je nicméně faktickým přiznáním, že takový problém existuje.

Pokud by UNRWA skutečně věřila, že tito lidé nepředstavují bezpečnostní hrozbu, tak by je nikdy nepropustila. Nabízí se proto zcela logická otázka: pokud UNRWA 70 svých zaměstnanců vyhodnotila jako natolik rizikové, že je propustila, tak jak naloží s těmi zaměstnanci-teroristy, na které upozornily izraelské zpravodajské služby?

Místo toho, aby Palestincům pomáhala vymanit se z trvalého nároku na status uprchlíka a postavit se na vlastní nohy, UNRWA usiluje o zachování ústřední iluze tohoto konfliktu: že Izrael jednou absorbuje miliony Palestinců a přestane tím existovat jako židovský stát.

„Rada míru“ má tedy pravdu, když říká, že v budoucím Pásmu Gazy už pro UNRWA není místo.

Humanitární pomoc by rozhodně neměla skončit. Palestinci v Pásmu Gazy, kteří nejsou zapojeni do terorismu, si zaslouží obnovu své země, ekonomický rozvoj, fungující školy, nemocnice i možnost vést normální život. Tyto povinnosti by však měla převzít „Rada míru“ ve spolupráci s arabskými státy, které Palestincům opakovaně vyjadřují solidaritu, ale ve skutečnosti jim dosud nijak nepomohly.

Po desetiletí arabské vlády hlásají svoji neochvějnou podporu palestinské věci. Pokud arabským vůdcům skutečně záleží na blahu jejich palestinských bratří, tak by měli trvat na tom, aby Hamás složil zbraně a vzdal se kontroly nad Pásmem Gazy.

Trumpova administrativa by měla požadovat, aby byla UNRWA z jakéhokoliv budoucího uspořádání v Pásmu Gazy vyloučena a aby byla nahrazena mechanismy podporujícími obnovu místo závislosti na pomoci.

Především však nastal čas, aby palestinští vůdci opustili iluzi takzvaného „práva na návrat“. Když vlastním lidem namlouvají, že se jednoho dne budou moci vrátit do někdejších domovů svých rodin na území Izraele, tak jim lžou.

Dokud bude UNRWA tuto představu institucionalizovat, tak bude součástí problému, nikoliv součástí jeho řešení.

Rozhořčená reakce Palestinců na oznámení „Rady míru“ přesně ukazuje, proč je naléhavě zapotřebí změna. UNRWA už není jen humanitární agenturou. UNRWA se stala politickou institucí, jejímž úkolem je udržovat při životě nerealistický cíl zaručující, že konflikt bude pokračovat i v dalších generacích.

Jestliže má být budoucnost Pásma Gazy založena na obnově, mírovém soužití a stabilitě, a nikoliv na pokračujícím konfliktu, tak je nahrazení UNRWA novou institucí, která nebude zatížena předchozími střety zájmů, odůvodněné a mělo k němu dojít již dávno.

Khaled Abu Toameh pracuje jako novinář v Jeruzalémě. Za svoji práci obdržel řadu ocenění.

¹ Arabů, kteří v roce 1948 zůstali v Izraeli, a jejich potomků – tzv. izraelských Arabů – je dnes přibližně dva miliony a tvoří asi pětinu obyvatel země. Mají stejná práva jako jejich židovští spoluobčané a mohou zastávat jakoukoliv funkci: mohou být soudci Nejvyššího soudu, poslanci Knesetu, univerzitními profesory (například zde, zde a zde) nebo působit v bankovnictví, obchodu i zdravotnictví. Ačkoliv pro ně vojenská služba není povinná, tak ji mnoho z nich absolvuje dobrovolně.