Petr Pavel jako nejradikálnější hlas opozice

Pavel podporuje přijetí eura, omezení možnosti jednotlivého členského státu blokovat společná evropská rozhodnutí, hlubší integraci evropské obrany a Evropu schopnou vystupovat jako samostatný mocenský celek. V dubnu 2026 se přihlásil také k myšlence Spojených států evropských, protože pouze politicky sjednocená Evropa podle něj může zůstat významnou světovou silou.

Nejde pouze o další stupeň běžné evropské spolupráce. Jde o představu, podle níž mají členské státy v některých zásadních otázkách ustoupit společnému evropskému rozhodování. Evropská unie už nemá být jen prostorem, v němž spolupracují státy se zachovanou konečnou politickou vůlí, ale má sama získávat vlastnosti politického a mocenského celku.

To však není společný program české opozice. Ani nejvíce proevropské opoziční strany nepředložily voličům Spojené státy evropské jako svůj společný cíl. Dokonce i představitel TOP 09 Luděk Niedermayer, který potřebu hlubší spolupráce podporuje, upozornil, že konkrétní podoba evropské federace není jasná a že Evropská unie není ve stavu, kdy by se touto cestou mohla rychle vydat.

Petr Pavel tedy není pouze představitelem opozice proti vládě. V některých zásadních otázkách představuje nejdále posunutou variantu názorů, které nemají širokou podporu ani uvnitř samotné opozice.

Dva opačné obrazy Evropy

Současná vláda vychází z téměř opačného modelu evropského uspořádání. Evropskou unii chápe jako společenství suverénních národních států, odmítá převádění dalších pravomocí na evropskou úroveň, trvá na zachování jednomyslnosti a nechce přijmout euro.

Rozdíl mezi prezidentem a vládou se proto netýká jednotlivého diplomatického rozhodnutí. Jde o dva odlišné cílové obrazy Evropy.

Vláda chce spolupráci států, které si ponechávají konečné politické rozhodování. Petr Pavel směřuje ke společnému evropskému politickému celku. Vláda chce zachovat českou měnu. Prezident podporuje euro. Vláda pokládá jednomyslnost za ochranu národních zájmů. Prezident ji v některých oblastech chápe jako překážku evropské akceschopnosti.

Není nutné rozhodovat, která z těchto koncepcí je správná. Pro otázku zastupování České republiky je rozhodující, že prezident a vláda prosazují rozdílnou politiku.

Prezident samozřejmě může zastupovat vládu, se kterou názorově nesouhlasí. Musel by však přesně tlumočit její stanovisko a vlastní politickou koncepci při daném jednání potlačit. Čím větší je rozdíl mezi zástupcem a zastupovaným, tím méně lze předpokládat, že prezidentova přítomnost automaticky znamená zastoupení vládní politiky.

Stejný závazek, rozdílná politika

V bezpečnostní politice může být skutečný rozpor zakryt tím, že vláda a prezident nakonec přijmou stejný alianční závazek. Stejný výsledek však nemusí znamenat stejné politické přesvědčení.

Současná vláda veřejně zachází se zvyšováním obranných výdajů především jako se závazkem vyplývajícím z členství v NATO, který musí sladit s rozpočtovými možnostmi a dalšími prioritami státu. Petr Pavel naproti tomu vyšší výdaje, dlouhodobou podporu Ukrajiny a evropskou obrannou integraci prosazuje jako vlastní politický projekt. Požaduje, aby Evropa převzala větší odpovědnost za svou bezpečnost a byla méně závislá na Spojených státech.

Rozdíl tedy není pouze v číslech. Vláda se přizpůsobuje požadavkům spojenců, které nemůže jako člen NATO ignorovat. Prezident stejné požadavky aktivně prosazuje z vlastního přesvědčení a mnohdy žádá rychlejší a důslednější postup.

Summit NATO v Ankaře tento problém nevyřešil, ale veřejně ukázal. Vláda představila postup, který je připravena uskutečnit. Petr Pavel po summitu zpochybnil dostatečnost tempa růstu českých obranných výdajů a oznámil, že si tuto otázku bude muset s vládou vyjasnit. Z jedné české delegace tak zazněly dvě odlišné politické linie.

Právě to je problém společné reprezentace. Prezident zde vládu pouze nezastupoval. Současně veřejně hodnotil, zda je její politika dostatečná podle jeho vlastní bezpečnostní koncepce.

Co bylo známo před prezidentskou volbou

Nebylo by správné tvrdit, že Petr Pavel před volbou v roce 2023 skrýval svou základní politickou orientaci. Voliči věděli, že podporuje členství České republiky v Evropské unii a NATO, vojenskou a humanitární pomoc Ukrajině a pevné západní zakotvení země.

V prezidentské kampani však nebyl předložen ucelený projekt Spojených států evropských. Voliči nerozhodovali o evropském federálním státu, rozsáhlém omezení národního veta ani o Evropě jako samostatném politickém a vojenském mocenském centru.

Pavlův základní směr se po volbě nezměnil. Postupně jej však rozvinul do podstatně důslednější podoby. Z obecné podpory Evropské unie se stal projekt hlubší politické integrace. Z podpory NATO projekt evropské strategické samostatnosti. Z podpory společného postupu přesvědčení, že jednotlivý stát nesmí mít možnost společné rozhodnutí zablokovat.

Z Pavlova volebního vítězství proto nelze zpětně vytvořit mandát pro každý politický názor, který později přijal. Přímá volba jej opravňuje vykonávat funkci prezidenta. Nečiní z něj samostatného tvůrce zahraniční a bezpečnostní politiky.

Po prezidentské volbě navíc proběhly volby do Poslanecké sněmovny. Ty vytvořily vládu s opačnou koncepcí evropského uspořádání. Sněmovní volby samozřejmě nebyly referendem o Spojených státech evropských ani o jedné konkrétní bezpečnostní otázce. Vládní většinu však získaly strany, které vůči Pavlovým nejdále jdoucím představám nabídly program opačný.

V parlamentní demokracii musí být pro obsah vládní politiky rozhodující právě mandát vlády odpovědné Poslanecké sněmovně. Jinak by se zahraniční politika nemohla změnit ani po změně parlamentní většiny.

Vojenská zkušenost není zkušeností s tvorbou politiky

Aktivní politická role Petra Pavla bývá obhajována jeho zkušeností s bezpečnostní politikou. Přesnější je však říci, že má rozsáhlou zkušenost vojenskou.

Jako náčelník generálního štábu a později předseda Vojenského výboru NATO připravoval vojenská doporučení, hodnotil hrozby a podílel se na převádění politických rozhodnutí do vojenské strategie. Vojenský výbor poskytuje politickým orgánům NATO odborná vojenská doporučení. Základní politická rozhodnutí však přijímá Severoatlantická rada a vlády členských států.

Pavel tedy nebyl pouhým vykonavatelem jednotlivých rozkazů. Měl vliv na vojenské plánování a podobu odborných doporučení. Nebyl však politickým orgánem odpovědným za určení konečných cílů.

Po většinu své profesní kariéry odborně rozpracovával nebo prováděl politiku, jejíž základní směr stanovil někdo jiný. Nerozhodoval politicky o tom, jakou cenu má společnost za bezpečnost zaplatit, které jiné veřejné potřeby mají ustoupit nebo jaký dlouhodobý model evropského uspořádání má stát prosazovat.

Zkušenost s vojenským prováděním bezpečnostní politiky proto není totéž jako zkušenost s její demokratickou politickou formulací. A už vůbec není důvodem, aby prezident vlastní politickou koncepci stavěl nad rozhodnutí vlády odpovědné sněmovně.

Opozice se přimyká k programu, který sama nepřijala

Významná část opozice se přesto ve sporech prezidenta s vládou staví za Petra Pavla téměř automaticky. ODS, Piráti a TOP 09 například společně kritizovaly vládu za její původní neochotu umožnit prezidentovi účast na summitu NATO v Ankaře.

Podpora prezidentovy účasti na summitu samozřejmě sama o sobě neznamená souhlas se Spojenými státy evropskými. Problém vzniká tehdy, když opozice současně odmítá otevřít otázku, čí politiku má prezident na mezinárodním jednání zastupovat.

Tím mu fakticky poskytuje politické krytí i pro názory, které sama nikdy nepřijala jako společný program.

Opozice se tak nemusí radikalizovat tím, že výslovně schválí každý Pavlův výrok. Stačí, když přestane mezi jeho názory rozlišovat a začne jej podporovat automaticky proto, že stojí proti vládě.

Podpora členství v Evropské unii pak začíná splývat s podporou evropského federálního státu. Podpora NATO s Pavlovou bezpečnostní koncepcí. Podpora Ukrajiny s každým navrženým rozsahem vojenské pomoci a obranných výdajů. Nesouhlas s prezidentem může být následně vydáván za odmítání západní orientace České republiky.

Tím si opozice zužuje vlastní voličskou základnu.

Opuštěný proevropský střed

Česká veřejnost není jednoduše rozdělena na zastánce a odpůrce Evropské unie. Podle výzkumu CVVM bylo v srpnu 2025 s členstvím České republiky v EU spokojeno 66 procent občanů. Pouze 27 procent však podporovalo další posilování integrace a dvě třetiny odmítaly přijetí eura. Veřejnost současně výrazně oceňovala evropskou spolupráci v oblasti obrany.

Existuje tedy široký politický prostor mezi euroskepticismem a federalismem. Jeho voliči podporují členství České republiky v Evropské unii a NATO, ale nechtějí společný evropský stát, euro ani neustálé přesouvání dalších pravomocí mimo národní úroveň.

Tito lidé nejsou odpůrci Západu. Pouze nesdílejí nejdále jdoucí důsledky Pavlovy politické koncepce.

Právě tyto voliče by měla být opozice schopna oslovit. Bezvýhradným přimknutím k prezidentovi je však přenechává současné vládní koalici. Vytváří dojem, že jedinou ochranou před evropskou centralizací a trvale rostoucími obrannými závazky jsou ANO, SPD a Motoristé.

To je pro opozici nejen programový, ale také volební problém. Místo aby rozšiřovala svou nabídku, zužuje ji na politický tábor sjednocený podporou prezidenta.

Prezident, nebo neformální vůdce opozice

Petr Pavel má právo veřejně prosazovat evropskou federalizaci, euro, vysoké obranné výdaje a vlastní koncepci vztahu k Rusku. Pak však vystupuje jako politická alternativa vůči vládě, nikoli jako neutrální představitel její zahraniční politiky.

Může vládu zastupovat pouze tehdy, pokud je ochoten respektovat její stanovisko i proti svému vlastnímu přesvědčení. Jestliže na mezinárodním jednání současně předkládá vlastní politickou linii a následně veřejně zpochybňuje postup kabinetu, není jeho pouhá přítomnost zastupováním vládní politiky.

Opozice má stejně tak právo prezidenta podporovat. Neměla by však svou politickou identitu redukovat na podporu Petra Pavla proti vládě.

Jinak z něj vytváří neformálního vůdce opozice a ze sebe jeho politické zázemí. Výsledkem není širší alternativa k současné vládě, ale užší prezidentský tábor, který prosazuje nejdále jdoucí část opozičních názorů a přenechává široký proevropský střed vládní koalici.