7.5.2016
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Nákupem zahraničních výrobků podporujete domácí výrobce

Sdílejte článek:

FILIP VAČKOU 06|05|2016

O tom, jak cílený nákup domácích výrobků poškozuje tuzemskou ekonomiku a přispívá k nižší životní úrovni.

Podíl domácích potravin v obchodech prý klesá. Jen za posledních 6 let měl (na Slovensku) klesnout z 50% na 39%. Podle ředitelky Potravinářské komory je to “smrt v přímém přenosu” a tak žádá řešení této “katastrofické” situace další dotací vlády (link ). To, proč je třeba podporovat domácí výrobce netřeba vysvětlovat, to je přece každému jasné – podpora domácích výrobců zvyšuje zaměstnanost, životní úroveň, a také z legendárního svatého grálu prý mohl pít jen člověk čistého srdce, a tedy ten, kdo si kupuje výlučně domácí výrobky. Bohužel, každá z těchto věcí je nejen mylná, ale dokonce přesně opačná.

[ad#clanek-respo]

  • Levné zahraniční zboží a vyšší životní úroveň

Textilního průmyslu je dnes u nás mnohem méně než tomu bylo v minulosti. Důvodem je hlavně to, že spotřebitelé preferují nákup textilu vyráběného v zahraničí namísto textilu vyráběného doma. Kvůli tomu dnes náš textilní průmysl zaměstnává mnohem méně pracovníků než v minulosti. Mezinárodní obchod tedy prokazatelně zvyšuje nezaměstnanost! Tedy minimálně to je to, co vidět je, a tedy jedna strana mince. To, co vidět není, nicméně je 1. nárůst životní úrovně a 2. vytváření pracovních míst v jiných odvětvích ekonomiky.

Představme si (čísla jsou pouze ilustrativní), že kdysi stálo běžné tričko 10 eur. Díky levnější konkurenci z Číny si však dnes může člověk koupit tričko již za 3 eura. Jeho životní úroveň tak stoupla – za stejnou vynaloženou práci má dnes tričko + 7 eur, za které si může koupit více potravin, lístek do kina, knihy, nebo cokoli jiného.

  • Žádná nezaměstnanost, za import se platí exportem

Dále, prakticky všechny katastrofické scénáře týkající se zahraničního obchodu opomíjejí jeden důležitý fakt – z dlouhodobého hlediska se import musí vždy rovnat exportu. Toto je dobře vidět právě na ČR. Představme si, že (čísla jsou pouze ilustrativní) ČR nakoupí od Číny zboží v hodnotě 100 miliard korun. Číňané však českými korunami v Číně platit nemohou, a proto je mohou využít pouze na jedinou věc – nákup výrobků a služeb z resp. v ČR. Pokud tedy koupí obyvatelé ČR od obyvatel Číny zboží za 100 miliard KČ, mohou si být jisti, že dříve či později obyvatelé Číny koupí od ČR zboží a služby ve stejné výši.

Zde vidíme, že k žádnému zničení pracovních míst nedošlo – pouze se část výroby, resp. služeb, přeorientuje z domácího trhu na export. Vzhledem k výše uvedenému příkladu s tričkem za 3 eura navíc nejde ani o hru s nulovým součtem, ale díky intenzivnějšímu mezinárodnímu obchodu stoupla životní úroveň v ČR i v Číně.

  • Pomocí ekonomice k Velké hospodářské krizi

A co by se tedy stalo, kdyby v zájmu “ochrany českého průmyslu” chtěl někdo omezit import z Číny? Vzhledem k tomu, že se export musí z dlouhodobého hlediska rovnat importu, omezení importu znamená z dlouhodobého hlediska odpovídající snížení exportu. Češi by tak pracovní místa spíše ztratili než získali, ale zaručeně by jim klesla životní úroveň.

Konec konců, jedním z hlavních důvodů toho, proč Velká hospodářská krize trvala tak dlouho, byly i “celní války”. Každé clo totiž vždy v důsledku omezení importu (a následně exportu) poškozuje obě strany, a proto jsou “odvetná cla” podobně absurdní, jako kdyby někdo střelil do nohy sobě i mně, a já bych jako “odvetu” střelil opět do nohy sobě a jemu. “Celní války” tak rozšiřují bídu univerzální a bez výjimky (konec konců, jakož i “normální” války).

“Epizoda číslo jedna byla totiž v roce 1930, když byl 17. června v USA schválen takzvaný Smoot-Hawley Tariff. Když tento druhý nejtvrdší Celní sazebník (Fordney-McCumber byl asi ještě horší) schvalovali v americkém Kongresu, zuřila kolem Velká deprese. Důvodem pro jeho předložení byla snaha podpory čistého exportu Spojených států, omezení dovozu, a pomoci tak výkonu americké ekonomiky. Stal se ale pravý opak. Vlna recipročních opatření ze strany evropských států, ale i jiných zemí, dokázala ještě více podkopnout nohy pochroumané ekonomice. Světový obchod se propadl na úroveň, že které se nevzpamatoval do osmdesátých let, kdy hodnota mezinárodního obchodu konečně dosahuje úroveň před jejím vypuknutím. Tento Celní sazebník, se spoustou dalších nesmyslných vládních programů, které byly zaměřeny na výdaje skrze rozpočtové deficity a nesmyslné pálení přebytků zboží i potravin, platby za “nečinnost” zemědělcům, zavinil, že krize, místo řekněme jednoho roku, trvala téměř desetiletí. ( Zdroj )

  • Spořiví Číňané a směnárny

Někoho by mohlo napadnout –  a co když Číňané nikdy tyto peníze nepoužijí, ale zašijí je do matrací, případně si je vystaví ve vitrínách, spálí je atd.? V takovém případě by obyvatelé ČR vyhráli jackpot – z Číny jim přicházejí reálné výrobky a služby, ale oni zpět posílají jen potištěné kousky papíru. V takovém případě by byl dopad na zaměstnávání paradoxně ještě příznivější, protože v české ekonomice by se (díky dárku od Číňanů) nacházelo více zdrojů, o které by soutěžilo stejné množství nezaměstnaných.

Další námitkou může být – a co když Číňané hned utržené české peníze vymění zpět za čínské peníze? To však žádným způsobem nemění výše uvedený princip, jen celý proces posune o krok dál. Pokud například tyto peníze Číňané vymění s Korejci, Maďary nebo Američany, v nebo z ČR namísto Číňanů nakoupí Korejci, Maďaři nebo Američané. České peníze se tak vždy nakonec vrátí do české ekonomiky (kromě příkladu s dárkem, což je ještě lepší případ).

  • Euro a obchodní deficit

Situace se samozřejmě trochu komplikuje při měnách, které sdílí několik zemí, jako je například euro (nebo v minulosti zlato). Ani to však nijak nenarušuje původní princip, jen jeho fungování dělá méně přehledným. Pokud si například Slováci nakoupí z Číny zboží v hodnotě 10 miliard eur, Číňané nemusí nikdy z těchto peněz utratit na Slovensku ani euro – mohou si nakoupit zboží třeba od Němců, Belgičanů nebo Španělů. Slovensko tak může mít ve vztahu s Čínou “obchodní deficit” i navždy a vše může být v dokonalém pořádku. I já sám mám například obrovský “obchodní deficit” s Tescem. Od Tesca stále jen nakupuji a ještě jsem mu nikdy nic neprodal. Tuto situaci navíc nikdy neplánuji změnit (pokud mi bude Tesco i nadále poskytovat služby, o které mám zájem) a směrem do budoucna tak bude můj obchodní deficit s Tescem zřejmě jen dále narůstat.

  • Ochrana národní ekonomiky ad absurdum

Nesmyslnost řečí o “chráněni národní ekonomiky”, resp. obchodním deficitu však skutečně uvidíme až tehdy, když tuto teorii dotáhneme do jejího jediného logického konce. Pokud například Slováci nemají kupovat zahraniční výrobky, protože jim cizinci kradou práci, neměli by i obyvatelé Bratislavy přestat nakupovat výrobky od zbytku Slovenska, aby jim nekradli práci? A neměli by rovněž obyvatelé Petržalky omezit své nákupy z jiných městských částí? Pro stejný důvod by také každý člověk v Petržalce měl nakupovat jen od lidí z vlastní ulice, ať jeho ulice nepřichází o pracovní místa. Každý obyvatel by měl dále nakupovat jen od lidí z vlastního domu, z vlastního patra a později by měl nakupovat pouze od lidí ve vlastním bytě. Ani zde však nesmí skončit, co si snad nechá manžel krást své pracovní místo od manželky ?! Ne. Měl by si vyrábět všechno sám, měl by si pěstovat na balkoně pšenici na chléb, měl by si vyrábět vlastní procesory do počítače a na něm by samozřejmě měl mít i vlastní operační systém.

Samozřejmě, že něco takového je nemožné, vždyť jak můžeme vidět ve videu níže, nikdo na světě nedokáže (a ani nikdy nedokázal) vyrobit ani jen tužku. Taková izolace by tedy vedla jen k masivní chudobě, v jejímž důsledku by drtivá většina populace zemřela a většina zbytku by se měla podstatně hůře než dnešní spodní 1% populace. Někdo může říci, že tento příklad je nerealisticky absurdní. Absurdní však je ve skutečnosti izolace – proč by izolace na úrovni bytu měla vést k nižší prosperitě, ale izolace na úrovni země nějakým záhadným způsobem ne? Kde je ta magická hranice, kdy už střílení člověku do vlastní nohy přestane škodit a začne mu pomáhat?

  • Často kladené otázky

Nepovede takový přístup k závodům o dno ohledně snižování mezd?  Ne, vysoké mzdy nejsou problémem, problémem jsou vysoké daně a regulace:

V současné době však mzdy nejsou nejdůležitějším faktorem, který brání vytváření pracovních míst. Pokud se podíváme například na ekonomiku Bosny, jedná se o zemi, kde mzdy jsou jedny z nejnižších v Evropě, přesto je však v zemi až 40% nezaměstnaných (do statistik nejsou započítáni lidé, doposud sice pracují, avšak mzdu nedostali i několik měsíců).

Ve Švýcarsku, Lucembursku, Lichtenštejnsku je však mzdová úroveň jedna z nejvyšších na světě. Jak poznamenal v článku Martin Pánek, Lichtenštejnsko díky své liberalizované ekonomice Vytváří dvakrát více pracovních míst, než MOHOU uspokojit zdejší trvalí obyvatelé. 

V některých zemích, jako je například Švýcarsko, ekonomický nacionalismus funguje a tyto země jsou díky tomu bohaté, není to důvod, abychom i my nakupovali “národně”?  V některých zemích lidé vyvolávají déšť a následně tam prší. Nemáme s tím začít i my? Pokud to ještě není jasné z textu článku, Švýcarsko není bohaté  díky  ekonomickému nacionalismu, ale navzdory  němu.

Důvod, proč je Švýcarsko o tolik bohatší je ten, že bylo a stále je výrazně svobodnější než Česko. Svoboda přináší prosperitu.

 

Nechrání lokální nakupování životní prostředí?  To velmi těžko, když je zahraniční výrobek (vzhledem k požadované kvalitě) levnější než domácí, naznačuje to, že na jeho výrobu bylo spotřebováno méně vzácných zdrojů. Lokální nakupování tak vede k tomu, že na naplnění stejných potřeb je zapotřebí více vzácných zdrojů.

Neměli bychom dovážet pouze věci, které neumíme vyrobit, jako například tropické ovoce? Tento argument jsem nikdy nechápal. Nejde totiž jen o standardně zmíněné tropické ovoce, různými chemickými procesy je možné vyrobit prakticky cokoliv, třeba i nerosty nenacházející se v Česku, akorát, že v mnoha případech by ty látky byly i o několik řádů dražší než zahraniční alternativa. Jelikož tedy umíme vyrobit prakticky cokoliv, jde vždy jen o to, kolik je na danou věc člověk ochoten vynaložit zdrojů. To, že se více budu snažit, abych dosáhl stejný cíl, však nepomůže žádnému “vyššímu dobru”, ale jen kapsám neproduktivních výrobců, jejichž tak dotujeme z produktů své vlastní práce.

Když to takhle půjde dál, nebude zničeno zemědělství, případně _ _ _ _ _ _ _ ( doplň oblíbené odvětví ekonomiky )?  ​​Je to dost možné, o tom je dynamičnost vývoje světa – některé činnosti už prostě není užitečné provádět jistým způsobem, proto se provádějí jiným způsobem, případně vůbec. To bohužel často doprovází i ztráta pracovních míst. Tato ztráta je však obvykle jen dočasná a trh se jí přizpůsobí tím lépe, čím méně zasahuje stát do ekonomiky. A jakkoli se to může zdát “kruté”, alternativa vůči tomuto neexistuje – s takovým přístupem by se lidé ani nikdy nedostali z jeskyní, protože by se (dočasně) stali nezaměstnanými strážci ohně v jeskyni. A pro příklady nemusíme jít ani tak daleko, za posledních cca 200 let poklesl počet lidí zaměstnaných v zemědělství z cca 95% na cca 3% (a ještě i z toho jsou polovina byrokrati, kteří pracují na získávání nebo předávání dotací). A nevypadá to tak, že by celá populace byla nezaměstnaná a chudá, právě naopak – dnes si lidé užívají takovou životní úroveň, o jaké se našim předkům ani nesnilo.

Ok, pokrok nemůžeme zastavit, ale neměla by vláda dotovat alespoň některá “klíčová” odvětví ekonomiky, aby přežila?  Pokud nějaké odvětví “žije” jen díky vládní podpoře, tak toto odvětví logicky “zemře”, jakmile bude tato podpora odebrána. To je jen velmi těžká soběstačnost. A navíc, tato soběstačnost je cílem zejména pro různé katastrofické (a nereálné) scénáře, jako například to, že najednou by se všechny země světa najednou dohodly, že k nám již nebudou pouštět další potraviny. Ale v takovém případě by naše zemědělství nemohlo fungovat tak či tak – zemědělské stroje potřebují ropu, která u nás není, potřebují díly z materiálů, které se u nás netěží, atd.

[ad#clanek-respo]

A co chudí, nezáleží ti na chudých?  Záleží, a právě proto zastávám co nejrychlejší a nejúplnější zrušení všech cel a jiných obchodních bariér. Na omezení zahraničního obchodu totiž doplácejí nejvíce právě chudí, kteří si kupují uměle dražší potraviny, oblečení a mnohé jiné věci. Bohatý člověk má menší problém s tímto dražším zbožím, případně umí snadněji tato omezení obejít (například může jít nakupovat do zahraničí, atd.). Je navíc namístě předpoklad, že cla a další obchodní překážky snižují zaměstnanost, na což opět doplatí zejména ti chudí.

 

ZDROJ: Filip Vačkou

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (5 votes, average: 3,60 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky