10.11.2020
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Náhorní Karabach: Oboustranně bolestivé ukončení války, která nemá dobré řešení

Sdílejte článek:

SM

Svět včera v noci obletěla zpráva o ukončení zatím posledního horkého střetnutí mezi Ázerbaájdžánem a Arménií o Náhorní Karabach. Na ukončení bojů se podílelo Rusko, které bude podle prezidenta Putina také dohlížet na dodržování klidu zbraní, a na této misi se bude údajně podílet i Turecko. Dlouhodobě jde o konflikt, v němž se pro nezaujatého pozorovatele prolínají na různých frontách nepříliš pravděpodobné koalice. A především o konflikt, který ze své podstaty nemůže mít dobré řešení. Dokladem jsou i rozdílné reakce: Arméni v Jerevanu demonstrují a protestují, ázerbajdžánský prezident hovořil o jejich kapitulaci. Přestat na sebe střílet je zásadním prvním krokem, ale samo o sobě to řešení nepřinese. A bez střílení přijde téma také o celosvětovou pozornost.

Arménský premiér Pašinjan oznámil ukončení války a obratem ho demonstranti v arménském hlavním městě Jerevanu označili za zrádce. Pronikli dokonce do jeho kanceláře. Přesto a možná právě proto je situace úplně jiná, než jaké jsme byli svědky v uplynulých týdnech, kdy byla různě ohlašována a následně porušována příměří mezi oběma stranami. Zdá se přitom, že vojensky úspěšnější Ázerbájdžán se nyní spíše cítí být vítězem střetnutí. Pašinjan zdůvodnil přistoupení na dohodu zprostředkovanou Ruskem “hlubokou analýzou bojové situace”. Dodal sice, že se Arméni za poražené nepovažují, ale protestující to na první pohled vnímají jinak. Dokud nebudou podrobnosti dohody zveřejněné, nelze s jistotou říci více, než že oproti stavu před vypuknutím konfliktu 27. září získá více Ázerbájdžán.

Alijev, prezident Ázerbájdžánu, zněl v prvních výrocích smířlivě. Mluvil dokonce o “základu k urovnání dlouholetého konfliktu”. Později ovšem prohlásil, že Armény “donutil ke kapitulaci.” Nepříliš diplomatickým výrazem však je při pohledu na mapu zřejmě blíže popisu situace než jeho protějšek v Baku. Putinův vyjednávací tým byl nepochybně ve složité situaci. Rusko stojí poněkud rozkročeno mezi či nad oběma znepřátelenými stranami, a byť má zjevně blíže k Arménii, nemělo sílu a spíše vůli ázerbajdžánský postup zastavit dříve. Důvodů je řada.

Mezi prvními jsou to složité neformální koalice, které se na obou stranách konfliktu ustavily. Na straně Arménie je z regionálních mocností v podstatě jen Írán. Islamistická země, která se svou extrémistickou politikou v poslední době stává pro ostatní hráče na Blízkém východě zřetelnou hrozbou. A jde-li na Náhorním Karabachu mj. o ruský vliv v širší oblasti, Rusko si nemůže dost dobře dovolit prosazovat jej hrubou silou. Projevuje se to mnohem pasivnější podporou Arménům z jeho strany, než jaké se dostalo a dostává ze strany Turecka Azerům. Rusku kromě toho nepochybně záleží také na korektních vztazích s Ázerbajdžánem. Jakkoli ten není součástí Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (aktuálně zahrnuje kromě Ruska Bělorusko, Kazachstán, Kyrgystán, Tádžikistán a Arménii), patří mezi postsovětské státy. Vlivů, které působí na ruskou politiku v oblasti je mnoho, a co by snad šlo prvoplánově číst jako slabost, je ve skutečnosti spíše snahou tyto vlivy vyvažovat.

Ukončení bojů, které by mělo definitivně nastat dnes ve 22 hodin SEČ, je přitom samozřejmě všeobecně vítanou a žádoucí výchozí podmínkou pro následující diplomatické řešení sporu. Nikdo však není schopen říci, jak by takové řešení mělo vypadat. Náhorní Karabach obývají převážně Arméni, ale formálně náleží Ázerbájdžánu. V roce 1994 s příměřím následujícím po předchozím velkém střetnutí, bylo ze svých domovů vyhnáno na 300 tisíc Arménů, ale také až 1 milionů Azerů. Území podle mezinárodního práva náležející Ázerbájdžánu bylo vojensky okupováno Arménií. Situace je patová. Je nepředstavitelné, že by se Ázerbajdžán svého území vzdal, tím méně nyní, po relativně úspěšné vojenské ofenzívě. Současně nelze akceptovat ani nějakou formu “československého řešení” ve smyslu odsunu arménského obyvatelstva. Pokojné soužití obou etnik není pravděpodobné.

Nejpravděpodobnějším scénářem tak je, že dohoda posvětí větší míru vlivu Ázerbajdžánu na “dobyté” části Náhorního Karabachu, a dále zaváže obě strany, aby vedly jednání. Protože se přestane střílet, svět zaměří svou pozornost jinam. Vznikne nový status quo, na který si zvykneme a budeme jej považovat za stabilní – do další války. Dlouhodobé a oboustranně přijatelné řešení situace nemá, a jak jsme toho byli svědky nyní, po nějaké době dojde z jedné či druhé strany k dalšímu pokusu o řešení silové a necivilizované. Střetávají se zde dva principy: právo na sebeurčení a územní integrita. Jde o problém, který byl řešen násilím v Kosovu. Do značné míry je řešen násilím, byť jiného charakteru, také v Katalánsku. Sledujeme ho v souvislosti s brexitem také v případě Skotska. Otázka, kdy má stát právo silou hájit svou územní integritu, a jakým způsobem může jaká skupina obyvatelstva žádat jakou míru autonomie nebo dokonce samostatnosti, bude v Evropě významná také v souvislosti s probíhajícími demografickými změnami a migrací. Konflikt na Náhorním Karabachu se nás tedy v obecných konturách týká více, než by se při pohledu na mapu mohlo zdát.

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (11 votes, average: 4,82 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky