Pře
15.10.2026
Kategorie: Ze světa3355 přečtení

Když vám po padesáti letech vezmou domov. Vítejte v Evropské unii

Sdílejte článek:

D. D. KRAJČA

Představte si, že je vám téměř pětasedmdesát let. Více než půl století žijete na jednom místě, znáte každou ulici, máte své přátele, vzpomínky, oblíbená místa a celý svůj život. A jednoho dne zjistíte, že tam už nesmíte zůstat. Ne proto, že jste někomu ublížili, ale protože jste nesplnili jazykové požadavky státu, ve kterém jste zestárli. Padesát let života najednou nestačí. Rozhoduje úřední předpis, zkouška a razítko.


Jmenuje se Grigorij. V Lotyšsku žil od roku 1971 a na téměř rok starém videozáznamu sedí v moskevském centru sociální adaptace. Nemá vlastní bydlení, nemá své věci a neví, co s ním bude dál. Vypráví, že přišel o povolení k pobytu i o důchod. Na jazykovou zkoušku potřeboval 52 eur, které neměl. „Dejte mi zpět důchod, já zaplatím a půjdu tu zkoušku složit,“ vzpomíná. Jenže podle jeho slov se pomoci nedočkal. A tak člověk, který prožil v jedné zemi prakticky celý dospělý život, najednou hledá místo, kde by mohl alespoň důstojně zestárnout.

Když mluví o svých přáních, není v nich ani stopa po nárocích na nějaký luxus. Chtěl by malý domek, třeba někde na vesnici, kousek zahrádky, les, říčku a možnost chodit na ryby. Vzpomíná na své rybářské vybavení, které zůstalo v Lotyšsku. Prý by s ním mohl zásobovat půlku Jelgavy. „Všechno jsem tam nechal,“ pronese téměř mimochodem.

Dokonce se ještě dokáže smát. Za tři měsíce mu bude pětasedmdesát, je prý stále čilý, jen bezzubý. Všechny zuby nechal v Lotyšsku. Člověk se nad jeho humorem pousměje, ale vzápětí mu dojde, jak strašně smutný je osud starého muže, který se snaží zachovat si úsměv, přestože přišel o svůj dosavadní svět.

A přece v jeho slovech není nenávist. Nezatracuje Lotyše, neobviňuje obyčejné lidi. Naopak o nich mluví s úctou a říká, že jsou skvělí. Že se tam běžně mluví rusky, že tam má své známé a přátele. „To je prostě ten stát. Lidé jsou tam skvělí!“ Tato věta možná vypovídá o Grigorijovi víc než celý jeho životopis. Ani ve chvíli vlastní bezmoci nedokáže nenávidět lidi, mezi nimiž prožil více než padesát let. Jen nerozumí tomu, proč už mezi nimi nesmí zůstat.

A právě tady se nabízí otázka, kde se v evropských zákonech a předpisech ztratila obyčejná lidskost. Lotyšsko má nepochybně právo chránit svůj jazyk a stanovovat podmínky pobytu. Ale musí být výsledkem jejich uplatňování starý člověk bez domova? Opravdu mohou být jazykové schopnosti důležitější než padesát let prožitého života? A tohle má být ta Evropa, která tak ráda hovoří o lidských právech, solidaritě a důstojnosti?

Jenže Grigorijův příběh má pokračování, které na původním videu ještě neuvidíte. Protože záznam vznikl téměř před rokem, požádal jsem své přátele, aby se pokusili zjistit, co se s tímto mužem stalo. A jejich zprávy mě potěšily. Podle získaných informací mu ruské úřady urychleně vyřídily doklady a dnes žije přibližně devadesát kilometrů od Moskvy, v malé vesnici, kde má svůj skromný domek. Žádný přepych, jen základní vybavení a střechu nad hlavou. Dostává také finanční podporu, ze které dokáže skromně vyžít. A má už dokonce nové zuby, které mu podle dostupných informací pořídili bezplatně. Co je však možná nejkrásnější, v okolí jsou prý i ryby. Grigorij je údajně spokojený. Po všem, čím prošel, má konečně místo, kde může v klidu žít.

Jedna věc však zůstává otevřená. A právě ta ve mně vyvolává snad největší rozhořčení. Grigorij podle informací, které jsem získal, odpracoval za svůj život celkem 53 let. Lotyšský důchod měl přiznaný a pobíral ho. Jenže potom nesložil jazykovou zkoušku, nedostal potřebný doklad a stát mu přestal důchod vyplácet. Představte si tu absurditu. Celý život poctivě pracujete, platíte, co máte, zestárnete, a najednou vám někdo oznámí, že peníze nedostanete. Protože nemáte správný papír. Protože neumíte dost dobře jazyk. A tak vás nejen připraví o domov, ale ještě vám vezmou prostředky, ze kterých jste měli žít. Jak tomu mám říkat jinak než okrádání starého člověka? Grigorij nechtěl nic zadarmo. Chtěl jen to, co si za svůj život odpracoval. Rusko mu podle získaných informací přiznalo důchodové zabezpečení za uznanou část jeho pracovní minulosti a jeho úřady se nyní snaží dosáhnout obnovení lotyšských plateb. Budu dál sledovat, zda mu Lotyšsko vyplatí peníze, na které má nárok. Protože třiapadesát let lidské práce nelze vymazat jednou nesloženou jazykovou zkouškou.

A teď si dovolím jednu otázku přímo vám, kteří tyto řádky čtete. Představte si, že jste celý život žili v Poličce, Frýdku-Místku, Rokycanech, Pelhřimově nebo v Praze. Narodili jste se tam, chodili do školy, pracovali, vychovali děti, zestárli. Třeba jste Rom a vaše čeština není dokonalá. Možná máte jiný mateřský jazyk, jiný přízvuk nebo prostě nedokážete složit předepsanou jazykovou zkoušku. A jednoho dne vám úředník oznámí, že musíte odejít. Že desítky let vašeho života, všechny vzpomínky, přátelé, práce a kořeny nejsou dostatečným důvodem, abyste směli zůstat doma. Že si máte sbalit věci a hledat štěstí někde za hranicemi. A když se pak začnete domáhat důchodu za celý život poctivé práce, dozvíte se, že bez správného dokladu vám už nic nevyplatí. Najednou jste cizincem ve vlastním domově a žebrákem před úřadem, kterému jste celý život odváděli peníze.

Jak by vám bylo? Co byste cítili, kdyby vám někdo v pětasedmdesáti letech řekl, že už nepatříte tam, kde jste prožili celý život? Kdyby vám jiná země nakonec poskytla střechu nad hlavou, zatímco ta, kterou jste považovali za svůj domov, by vám přestala vyplácet důchod? A dokázali byste ještě říct o lidech, kteří tam zůstali, že jsou skvělí, tak jako to dokázal Grigorij?

Mně je z té představy úzko. A přiznávám, že hodnoty, které nedokážou ochránit lidskou důstojnost ve chvíli, kdy ji člověk nejvíce potřebuje, pro mě ztrácejí svůj smysl. Je úplně jedno, zda se taková věc odehraje v Lotyšsku, Rusku, Česku nebo kdekoliv jinde. Státní hranice, jazyk ani politické přesvědčení nesmějí být důvodem k tomu, abychom přestali vidět člověka.

Grigorij dnes podle všeho znovu našel trochu štěstí. Má malý domek, nové zuby a snad i tu svou říčku plnou ryb. Přeji mu, aby mu zdraví ještě dlouho sloužilo a aby se dočkal také spravedlivého vyřešení svého důchodu. Protože po třiapadesáti letech práce by člověk neměl na sklonku života prosit o to, co mu právem náleží.

A jestliže má být právě tohle vizitkou evropských hodnot, pak se ptám, k čemu nám takové hodnoty vlastně jsou, když v nich nakonec nezbývá místo pro obyčejnou lidskost.

 

Daniel Danndys Krajča, FB

Redakce

Sdílejte článek:
3355 přečtení
(42 votes, average: 4,95 out of 5)
24 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-) 
 

Čtenáři drží Pravý prostor při životě

Podpořte svobodný Pravý prostor

Zdá se, že máte zapnuté blokování reklam. Reklamy nám pomáhají financovat provoz webu. Pro pokračování je prosím povolte pro Pravý prostor, nebo si zvolte Premium a čtěte bez reklam.

Čtení bez reklam

Premium za 99 Kč měsíčně
nebo 990 Kč ročně.

Předplatit Premium Podpoříte redakci a získáte odznak odběratele.

Čtení s reklamami

Povolte reklamy na našem webu a pokračujte ve čtení zdarma.

Stačí výjimka pro pravyprostor.net.