
Sehnutá pravda jedné bojovnice za svobodu
ŠTĚPÁN CHÁB
Radka Denemarková měla projev na knižním veletrhu v Německu. Byl fajn, byl o svobodě slova, o významu literatury při hlídání svobody slova, o změnách ve světě. Byl fajn, až na pár nedostatků, které nebohou paní spisovatelku usvědčovaly ze zaslepeného vidění světa a z toho, že její trochu patetická slova stála na vodě.
Denemarková se ptala, jak může oddělit literaturu od politiky. „Jak mám oddělovat politiku a literaturu… v době, kdy v české vládě sedí dva bývalí spolupracovníci komunistické Státní bezpečnosti…,“ ukázala Denemarková v projevu na ministra kultury Oto Klempíře a premiéra Andreje Babiše.
Jeden spolupracoval s StB, protože byl bezpáteřní kšeftař a chtěl kšeftovat ve velkém a v cizině, druhý spolupracoval, protože jej StB při výsleších a několikaměsíční šikaně zlomila.
Proč Denemarková nezahrnula do svého projevu i prezidenta Pavla? On jediný z oněch tří šel rád, šel do represivních složek, učil se na pozici „kapitána Minaříka, chlapíka statečného“. On jediný z těch tří chtěl skutečně škodit ve jménu hesla „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. Když vytahovat minulost, tak proč ten ostych a proč to vyhýbání se prezidentově minulosti? Zatímco agenti StB byli často vydíraní nebo zverbovaní ze zištných důvodů, pan prezident šel do elitního výcvikového kurzu komunistické vojenské rozvědky dobrovolně, z vlastního přesvědčení a jako předseda partajní buňky.
Nevidí v tom Denemarková tu kluzkou lež, kterou se sama nechala omotat? Zlákat se politikou k tomu, aby lhala, aby „kultivovala lži“, jak pravila. A jak pravila, tak činí. Zamlčuje část, vyzdvihuje druhou část. A na podkladech takto neúplné pravdy, přikrášlené pravdy maluje na náš svět černými barvami a činí závěry a odsuzuje. To pak dobarvuje patetickými závěry o hnědnutí společnosti, o totalitarismu, o zakazování… čeho? Názorů? Osob? Pravd?
Radka Denemarková nevidí tu roztrženou společnost, kde jedna část té druhé nepřiznává snad už ani lidská práva? Její prostor v médiích hlavního proudu je velmi omezený, když ne rovnou nulový. Patří mezi ně spisovatelé, právníci, politici, analytici, myslitelé. Ale jejich existence je ignorovaná, jejich pohled na svět je vytěsňovaný, jsou stigmatizovaní. Denemarková líčí svět plný svých lží, které předvádí jako pravdu. A bije se za pravdu, kterou si dokresluje lží. Tohle je ten vzdor lžím? Další lhaní?
„Otázka dneška je jednoduchá: otevřená demokracie, nebo uzavřená společnost. Literatura zná odpověď, proto je tak nebezpečná,“ řekla v projevu Denemarková, která si, jak je v poslední době módou, zahrála na strunu jakéhosi trapně vznikajícího samizdatu. Protěžovaná médii, v hlavním proudu nakladatelského zájmu, překládaná a za státní peníze vyvážená do zahraničí jako cvičené zvířátko. Přesto v projevu provolává slova téměř o vznikajícím odboji, o barikádách a o nebezpečné literatuře. Jaké? Té, která pluje s proudem, je jí v médiích hlavního proudu tleskáno a která má výborné prodeje? Je teď v módě přimalovat si make-upem knírek Václava Havla a prosazovat se u podobně smýšlejících jakousi opičí nostalgií po mládí, kdy to ještě dávalo smysl?
Denemarková v projevu mluví o tom, že „literatura je nebezpečná“ a hraje na strunu pronásledování.
Jenže skutečnost? Sbírá státní ceny (Magnesia Litera, Cena Franze Kafky), její cesty platí České literární centrum a Ministerstvo kultury, její knihy recenzují všechny přílohy od Respektu po Deník N.
Předstírat disent v situaci, kdy vám ministerské granty platí letenky a státní média o vás točí oslavné medailonky, to vyžaduje mimořádný talent pro sebeklam. Takhle vypadá moderní samizdat: v pevné vazbě, k dostání v každém knihkupectví na Václaváku a s dotací z unijního fondu na zadní obálce.
Je to takový hezký středoevropský folklór: přijet do Frankfurtu nebo Berlína, postavit se před západoevropské publikum a se slzou v oku líčit, jak u nás doma panuje fašismus a hnědý mor. Německý kavárník zatleská, koupí si překlad a paní spisovatelka se vrací do Prahy s pocitem hrdinky. Trochu dětinské. Trochu malé. Malinko ubohoučké.
Národ je sice podle paní spisovatelky jen překonaný konstrukt, ale české daňové poplatníky, kteří tenhle její konstrukt financují ze svých výplat, paní spisovatelka za konstrukt nepovažuje. Ti jsou reální až moc, zvlášť když přijde na účet bakšiš za reprezentaci.
Bouřit se v salónech se sklenkou v ruce a v záběru kamer a očekávat za to všimné ze státní kasy, to jsme to dopracovali.
A mně je vlastně tak smutno u duše, když pomyslím, že člověk tak strašlivě zamotaný do nenávistného pohledu na svět, na své okolí, na lidi svého konstruktu (čti národa), je vlastně ukazovaný jako elita. Kdy se nám stalo, že jsme si začali vychovávat elitu, která to tu tak nenávidí a pohrdá?
Paní Denemarková ve svém projevu vypustila spoustu klamavé mlhy, spoustu salónního kejklířství se slovy, podstatu ale minula tragicky. Vlastně se v projevu Radka Denemarková vykreslila jako další odstín hnědé. Což je kuriózní, když se proti hnědé, politické hnědé jala havlovsky bojovat.
