
Sehnutá pravda jedné bojovnice za svobodu
ŠTĚPÁN CHÁB
Radka Denemarková měla projev na knižním veletrhu v Německu. Byl fajn, byl o svobodě slova, o významu literatury při hlídání svobody slova, o změnách ve světě. Byl fajn, až na pár nedostatků, které nebohou paní spisovatelku usvědčovaly ze zaslepeného vidění světa a z toho, že její trochu patetická slova stála na vodě.
Denemarková se ptala, jak může oddělit literaturu od politiky. „Jak mám oddělovat politiku a literaturu… v době, kdy v české vládě sedí dva bývalí spolupracovníci komunistické Státní bezpečnosti…,“ ukázala Denemarková v projevu na ministra kultury Oto Klempíře a premiéra Andreje Babiše.
Jeden spolupracoval s StB, protože byl bezpáteřní kšeftař a chtěl kšeftovat ve velkém a v cizině, druhý spolupracoval, protože jej StB při výsleších a několikaměsíční šikaně zlomila.
Proč Denemarková nezahrnula do svého projevu i prezidenta Pavla? On jediný z oněch tří šel rád, šel do represivních složek, učil se na pozici „kapitána Minaříka, chlapíka statečného“. On jediný z těch tří chtěl skutečně škodit ve jménu hesla „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. Když vytahovat minulost, tak proč ten ostych a proč to vyhýbání se prezidentově minulosti? Zatímco agenti StB byli často vydíraní nebo zverbovaní ze zištných důvodů, pan prezident šel do elitního výcvikového kurzu komunistické vojenské rozvědky dobrovolně, z vlastního přesvědčení a jako předseda partajní buňky.
Nevidí v tom Denemarková tu kluzkou lež, kterou se sama nechala omotat? Zlákat se politikou k tomu, aby lhala, aby „kultivovala lži“, jak pravila. A jak pravila, tak činí. Zamlčuje část, vyzdvihuje druhou část. A na podkladech takto neúplné pravdy, přikrášlené pravdy maluje na náš svět černými barvami a činí závěry a odsuzuje. To pak dobarvuje patetickými závěry o hnědnutí společnosti, o totalitarismu, o zakazování… čeho? Názorů? Osob? Pravd?
Radka Denemarková nevidí tu roztrženou společnost, kde jedna část té druhé nepřiznává snad už ani lidská práva? Její prostor v médiích hlavního proudu je velmi omezený, když ne rovnou nulový. Patří mezi ně spisovatelé, právníci, politici, analytici, myslitelé. Ale jejich existence je ignorovaná, jejich pohled na svět je vytěsňovaný, jsou stigmatizovaní. Denemarková líčí svět plný svých lží, které předvádí jako pravdu. A bije se za pravdu, kterou si dokresluje lží. Tohle je ten vzdor lžím? Další lhaní?
„Otázka dneška je jednoduchá: otevřená demokracie, nebo uzavřená společnost. Literatura zná odpověď, proto je tak nebezpečná,“ řekla v projevu Denemarková, která si, jak je v poslední době módou, zahrála na strunu jakéhosi trapně vznikajícího samizdatu. Protěžovaná médii, v hlavním proudu nakladatelského zájmu, překládaná a za státní peníze vyvážená do zahraničí jako cvičené zvířátko. Přesto v projevu provolává slova téměř o vznikajícím odboji, o barikádách a o nebezpečné literatuře. Jaké? Té, která pluje s proudem, je jí v médiích hlavního proudu tleskáno a která má výborné prodeje? Je teď v módě přimalovat si make-upem knírek Václava Havla a prosazovat se u podobně smýšlejících jakousi opičí nostalgií po mládí, kdy to ještě dávalo smysl?
Denemarková v projevu mluví o tom, že „literatura je nebezpečná“ a hraje na strunu pronásledování.
Jenže skutečnost? Sbírá státní ceny (Magnesia Litera, Cena Franze Kafky), její cesty platí České literární centrum a Ministerstvo kultury, její knihy recenzují všechny přílohy od Respektu po Deník N.
Předstírat disent v situaci, kdy vám ministerské granty platí letenky a státní média o vás točí oslavné medailonky, to vyžaduje mimořádný talent pro sebeklam. Takhle vypadá moderní samizdat: v pevné vazbě, k dostání v každém knihkupectví na Václaváku a s dotací z unijního fondu na zadní obálce.
Je to takový hezký středoevropský folklór: přijet do Frankfurtu nebo Berlína, postavit se před západoevropské publikum a se slzou v oku líčit, jak u nás doma panuje fašismus a hnědý mor. Německý kavárník zatleská, koupí si překlad a paní spisovatelka se vrací do Prahy s pocitem hrdinky. Trochu dětinské. Trochu malé. Malinko ubohoučké.
Národ je sice podle paní spisovatelky jen překonaný konstrukt, ale české daňové poplatníky, kteří tenhle její konstrukt financují ze svých výplat, paní spisovatelka za konstrukt nepovažuje. Ti jsou reální až moc, zvlášť když přijde na účet bakšiš za reprezentaci.
Bouřit se v salónech se sklenkou v ruce a v záběru kamer a očekávat za to všimné ze státní kasy, to jsme to dopracovali.
A mně je vlastně tak smutno u duše, když pomyslím, že člověk tak strašlivě zamotaný do nenávistného pohledu na svět, na své okolí, na lidi svého konstruktu (čti národa), je vlastně ukazovaný jako elita. Kdy se nám stalo, že jsme si začali vychovávat elitu, která to tu tak nenávidí a pohrdá?
Paní Denemarková ve svém projevu vypustila spoustu klamavé mlhy, spoustu salónního kejklířství se slovy, podstatu ale minula tragicky. Vlastně se v projevu Radka Denemarková vykreslila jako další odstín hnědé. Což je kuriózní, když se proti hnědé, politické hnědé jala havlovsky bojovat.
- V tom je naše naděje! - 31.10.2026
- Jak se baví internet: Babiš netleskal! - 31.10.2026
- Plzeňský mindrák - 31.10.2026

Skvěle jste to pane Chábe napsal.
Denemarková je typický povýšenecký, nesoudný kulturně-frontovní kašpar, hovno s navoněnou mašlí…
Snad nebudu považován za nevzdělance a literárního ignoranta, když se tady veřejně přiznám, že žádný výtvor této dámy jsem dosud nečetl. A nyní už ani nemám chuť číst…
když se někdy náhodou octnu mezi regály v knihkuectví, jímá mě hrůza z toho, kolik je tam nahromaděno „kuchařek a cukrářek“ všeho druhu. To v antikvariátu se nacházejí i knihy s obsahem. Nacházejí se tam asi proto, že mají ten obsah a že knihovna – jako kus nábytku – to se dnes v moderním bydlení jaksi nenosí….tak co s knihami.
Já taky ne. Pominu, že dámskou literaturu nečtu – nakonec, pár dobrých jich bylo – ale u téhle i stačí, co zachytím v titulcích.
Tuhle ženskou nemá cenu komentovat. Je to progresivistický odpad!
Potvrzuji že v ČEZku a také jinde v Eurosajuzu cenzura, pronásledování, omezování, a trestání autorů i vydavatelů existuje a čím dál více se rozmáhá.
Petr Hannig, Václav Bělohradský, Martin Konvička, Václav Klaus ml., Tomáš Czernin, Ladislav Jakl, Jens Orback (Švédsko), Alain Soral (Francie), David Irving (Rakousko), Horst Mahler a Gerhard Ittner (Německo), ….
Ale mezi ně rozhodně nepatří prominentní Radka Denemarková.
Která jen touží, stejně jako po zlaté broži, mít u svého jména vznešenou poznámku disident.
Protože tak nějak špekuluje, že její jméno a dílo tím stoupne na vážnosti podobně jako Havlův brak.
Připoměl bych procesy s nakladatelstvím Votobia za kuchařku a kolem vydání MeinKampfu. Každý byl motivován něčím jiným, ale oba byly absurdní od prvopočátku.
Já nejen že jsem nic od ní nečetla. ale ani ji neznám. Co víc si přát?
Budu za misogyna, ale tyhle spisovatelky, tahle jako ta Tučková, nějaká Třeštíková, ta Irena, co spala s Havlem – prostě všechny současné spisovatelkyně, jejichž jména jsem zachytil, mě odpuzují od knihkupectví. Ani jednu jsem nečetl, občas zachytím článek, titulek, rozhovor – a odhání mě to stejně spolehlivě jako ČTV. Mám z nich kopřivku. Nevím, proč ne chlapi: buď žádní nepíší, nebo se tak nederou do médií? Nevím. Ale neznám a znát nechci.
1) Většina národa na hradě nějakou rudou svini chtěla, která tam nakonec sedí je dost jedno. Takže bouřit se proti ní mi přijde malé, dětinské.
2) Má pravdu, žijeme v korporátním fašismu a žijeme v něm už hodně dlouho, o žádném hnědnutí se mluvit nedá, o moc víc už to nejde. Tady paní Denemarková jen zaspala dobu a žije v devadesátkách, kdy se ten proces rozjížděl.
3) Nějak neřešíme další rudou svini, předsedu Ústavního soudu. Ale když nějakou skoro všichni chtěli za prezidenta tak tahle je asi taky v pohodě.