Na důchody v Česku nespoléhejte

Když v 50. letech západní Německo reformovalo svůj penzijní systém (jehož počátky sahají až do Bismarckovy doby), ekonomové si lámali hlavy, co s rezervním fondem. V minulosti býval zainvestovaný do státních dluhopisů; ty však v důsledku válek, inflace a měnových reforem ztratily veškerou hodnotu. Co teď? 

Stejným směrem, pouze s mírně odlišnými parametry, se vydaly i jiné země. Včetně socialistických, protože problematika starobních penzí ve východním bloku se nijak zásadně nelišila od téhož tématu v kapitalistických ekonomikách. Socialistické země pouze neměly na výběr: jejich finanční trhy byly prakticky zrušeny, případný rezervní fond by ani nebylo kam investovat.

V rámci velkých amerických korporací vznikly sociální a zdravotní pojišťovny plně integrované do účetnictví těchto společností.

General Motors a odbory

Zhruba ve stejné době řešily velké americké automobilky, v první řadě General Motors, otázku koexistence s odbory. Odboráři požadovali vyšší mzdy a větší jistoty pro zaměstnance. Akcionářům a manažerům však bylo zatěžko zásadně zvyšovat mzdy: automobilový průmysl je vysoce konkurenční a zvýšené mzdové náklady by byly kontraproduktivní. 

Odbory tuto námitku přijaly, ovšem výměnou požadovaly o to štědřejší zdravotní a sociální jistoty. Manažeři na tyto požadavky kývli: jde o náklady velmi vzdálených příštích období. Závazky vůči zaměstnancům a budoucím penzistům nabydou významné velikosti až za desítky let. Tento problém už nebudeme řešit my, ale naši nástupci.

V rámci velkých amerických korporací (nejen automobilek) tak vznikly sociální a zdravotní pojišťovny plně integrované do účetnictví těchto společností. Mimochodem, každý analytik amerických akciových společností to zná: ocenění aktiv a závazků penzijních plánů je noční můra, nejobtížnější část analýzy finančních výkazů vůbec. Stačí malá změna výchozích předpokladů (například diskontní míry) a hodnota společnosti hned roste či klesá o desítky procent. I relativně malá změna finančních podmínek může způsobit pád firmy. Hodnota integrovaného penzijního plánu může mít větší váhu než samotný hlavní předmět podnikání analyzované firmy.

Zkraťme dlouhý příběh. Hodnota penzijních závazků General Motors časem neodvratně rostla. V roce 2005 společnost vykázala ztrátu 10,6 miliardy dolarů (tehdy 254 miliard korun). V roce 2006 požádala federální vládu o podporu pro financování svých penzijních povinností (neúspěšně). V květnu 2009 GM zkrachovala podle Kapitoly 11 amerického bankrotového zákona. Penzistů se bankrot nedotkl, protože závazky vůči nim převzala federální vláda. Majetek penzijních plánů je ze zákona nedotknutelný, takže GM si nemohla v nouzi „sáhnout“ na peníze penzistů.

V červnu byla na troskách GM vytvořena nová společnost se stejným jménem. Happy ending? Ne tak docela. Akcionáři zaplakali. Hodnota starých akcií šla ze 72 dolarů (1999) na nulu (2009). Hodnota nově vydaných akcií mimochodem od roku 2010 stagnuje.

Při roční diskontní míře 4,9 % se součet budoucích hodnot penzijních závazků bude blížit hodnotě 160 procent HDP.

Srovnání s Německem

Zpět však k Německu a dalším průběžně financovaným penzijním systémům. Na rozdíl od amerických účetních standardů, kde hodnota penzijních plánů má zásadní význam, hodnota implicitních závazků států se prakticky nevede v patrnosti. Makroekonomické statistiky ji ignorují, protože nejde o formální státní či veřejný dluh, za nímž stojí dluhopisy vydané vládou či jinou veřejnou entitou. Přesto tyto závazky nepochybně existují.

Kupříkladu Německo má podle statistik veřejný dluh ve výši 66,5 procenta HDP – což je hodnota nikoli nízká, ale stále snesitelná. Co by za ni dali Francouzi nebo dokonce Italové. Kdybychom však vyčíslili hodnotu implicitního dluhu německého penzijního systému, dostali bychom se do stovek procent HDP.

Příklad pro českou ekonomiku: Budeme-li předpokládat, že stát ročně vydá na penze osm procent HDP (což je optimistický předpoklad), pak při roční diskontní míře 4,9 % (odvozeno od výnosu státního dluhopisu splatného v roce 2057) se součet budoucích hodnot penzijních závazků bude blížit hodnotě 160 procent HDP.

Míň optimistické předpoklady vedou k číslům v řádech stovek procent HDP. (Itálie je na tom asi dvakrát hůř. Naopak americký systém Social Security má implicitní dluh „jen“ ve výši zhruba jednoho domácího produktu Spojených států.)

Už jen mírné zpomalení valorizací mělo za následek širokou nespokojenost. Češi jsou přitom poměrně flegmatický národ.

Politické harakiri

Tato situace nemá žádné dobré řešení. Z hlediska čistě finančního by bylo optimální průběžný systém postupně „odfázovat“, redukovat až do úplného zrušení. Z hlediska sociálního by se ovšem jednalo o velký problém a z hlediska politického se nabízí použití některých japonských termínů: harakiri, kamikadze, sepukku… 

Už jen mírné zpomalení valorizací mělo za následek širokou nespokojenost. Češi jsou přitom poměrně flegmatický národ, který nesdílí vášeň pro masové demonstrace spojené se zapalováním aut jako třeba Francouzi. Jak by veřejnost reagovala na zákon směřující k postupné likvidaci penzí, to nikdo nebude chtít vědět.