1.10.2018
Redakce
0
Kategorie: Historie

Mnichovská zrada: II. díl

Sdílejte článek:

HERAKLEITOS STALKER

Jak sudetští Němci rozbíjeli naši vlast…Co byli sudetští Němci zač? O co jim šlo? A začalo jejich řádění skutečně, až po nástupu Hitlera k moci?

[ad#textova1]

Současná masmédia, historičtí revizionisté, neonacisté, havlisté a jiní liberálové, nám
předkládají obraz sudetských Němců jako „utiskované menšiny“, která trpěla pod nadvládou zlých Čechů a zlého Masaryka. Někteří bagatelizují a omlouvají zvěrstva sudetských zrádců, jiní oslavují jejich oběti a ponižují zavražděné Čechy a české Židy. Podívejme se tedy, kdo, nebo co byli ti, kteří jsou dnes v panteonu mučedníků liberalismu a neonacismu.

Sudetští Němci, či Němci v Čechách, se začali objevovat v 13. století, kdy přišli na pozvání
českých králů Václava I. a Přemysla Otakara II. Důvod pozvání byl jednoduchý, české pohraničí bylo neosídlené, špatně obyvatelné, a tak si čeští králové pozvali německé řemeslníky, obchodníky a rolníky k dosídlení pohraničí. Podobně později Kateřina Veliká dosídlila německými statkáři ruské Povolží.

Čeští Němci měli vždy blíže k Německu, či Rakousku, než k Čechám. Byli to jen řemeslníci
a údržbáři, kteří přišli zušlechtit pohraničí, ale nikdy s domovským českým národem se nesžili. Že čeští Němci nejsou věrní našemu národu a lidu se začalo ukazovat už záhy, během Husitské revoluce, kdy nejprve se němečtí mistři Univerzity Karlovy postavili proti mistru Janu Husovi, a potom německá šlechta stála na straně katolických vládců proti kališnickému českému národu.

A nešlo jen o politiku, či náboženství. Kupříkladu cechy ovládané německy hovořícími
mistry a obchodníky odmítli přijímat české řemeslníky, jako se dělo například v Olomouci a jiných městech, kde německy hovořící menšina si usurpovala postavení nadřazené elity.

Habsburští císaři pak potvrdili dominantní postavení německé menšiny nad českou většinou,
a vyjma Rudolfa II. Habsburského, se většina habsburské politiky nesla v duchu násilné rekatolizace, germanizace, vyhánění české inteligence a české šlechty a rozdávání jejich majetků německým dosídlencům a aristokracii.

Doba Pobělohorská představovala absolutní triumf germánského kulturního a náboženského teroru proti našemu lidu, který byl navíc doprovázen totální ekonomickou destrukcí českých zemí, společně s Třicetiletou válkou.

V 18. století germánská elita Pruska a germánská elita Rakouska trhala naše země na kusy ve
svých mocenských a územních sporech. Český národ hrál roli poddaných, na které dopadala rána za ránou, ať už ze strany Prušáků, či Rakušáků.

19. století se neslo v duchu Velkoněmeckého a Maloněmeckého řešení, kdy se vládnoucí
elity bavili o podobě Německa a Rakouska, a kdy se s Čechy počítalo jako s loajálními vazaly
poddanými té či oné podobě Německé říše. V této době je čeština stále podřízená němčina, němčina je plnohodnotným státním jazykem, ale již dochází k obrozenectví a první vlně obnovy a obrany českého jazyka a kultury proti germanizaci. Roku 1848 dochází k rakousko-uherskému vyrovnání, ale toto vyrovnání se netýká Čech, které jsou nadále poníženou součástí Rakouska.

Teprve v roce 1897 je zrovnoprávněna čeština s němčinou, ale nikoliv z vůle, nějakého
dobrotivého Rakušana, ale z vůle polského politika a premiéra Kazimíra Badeniho, který stál v čele rakouskouherské vlády. Dokonce i tato jen částečná náprava staletí křivd se setkala u německy hovořící byrokracie a aristokracie se zuřivým odporem, protože němečtí byrokraté v Čechách se odmítali učit česky. Proč by se taky měli učit česky, když žijí v Čechách? Málo známým je fakt, že během roku 1897 se konali protičeské pogromy a násilnosti v pohraničí, kdy byla česká obydlí vypalována a Češi vyháněni jako trest za zrovnoprávnění češtiny.

21 let po jazykové reformě se zhroutil žalář národů, habsburská monarchie. Uhry, Čechy,
slovenský národ, ale i Poláci, Rusíni a další etnika, se osvobodila od nadvlády zkrachovalé rakouské dynastie. Ovšem nikoliv od příkoří a útoků německé menšiny v Čechách.
Čechy zachvátila epidemie samozvaných separatistických režimů.

29. října 1918, den po vzniku Československa, sudetoněmečtí nacionalisté a separatisté
vedení hejtmany Rafaelem Pacherem a Rudolfem Lodgmanem von Auenem, vyhlásili území Sudet za území „Německých Čech“ s úmyslem je připojit k Rakousku. Zmíněný von Auen později oslavoval Mnichovský diktát a Hitlerův zábor Sudet. Už v listopadu se podařilo československým vojskům zlikvidovat tento separatistický puč a vyhnat vzbouřené hejtmany pryč ze země. Další takový separatistický útvar byl v Slezsku ustanovený „Sudetenland“, též potlačený v listopadu 1918, byl iniciován předákem Německé nacionální strany Rudolfem Freisslerem. Na jeho straně stál i sociální demokrat Hans Jokl. Tolik k „státotvorné úloze“ německých socialistů.

12. listopadu vyšla prozatímní československá vláda vstříc Němcům s velice štědrým
návrhem, včetně zrovnoprávnění němčiny, německých ministrů a ustanovení samosprávných žup. Němci to odmítli a bouřili se, až do března 1919, kdy jejich násilnosti, nepokoje a stávky definitivně utichly. Tím tedy padá další mýtus, že českoslovenští politici nechtěli řešit nastalou situaci. Chtěli a dokonce velice ochotně, ale z německé strany nebyla pražádná ochota k jednání a řešení situace.

V prvních volbách roku 1920 získali německy hovořící strany 81 z 300 poslanců. Od roku
1926 a nástupu 3. vlády Antonína Švehly měli sudetští Němci pravidelné zastoupení ve vládě. Franz Spina, Robert Mayr-Harting, Ludwig Czech, Erwin Zajíček. Jména německých ministrů
československých vlád. Ale ani to sudetským Němcům nestačilo.

Roku 1929 vypuká Velká hospodářská krize. Sudetští Němci jako vlastníci průmyslu, byli
nejvíce postiženi touto krizí a zneužili její průběh a katastrofické dopady k ospravedlnění svých
zločinných požadavků vůči svrchovanosti a suverenitě československé státnosti.

Roku 1933 populární sudetský předák a aktivista Konrád Henlein zakládá Sudetendeutsche Heimatfront, ze které vzejde Sudetendeutsche Partei, Sudetoněmecká strana SdP. Hitler se okamžitě ujímá příležitosti k naplnění tisíciletého německého snu – zničení českého prostoru a porážky českého národa. Zahajuje masové financování a podporu Sudetoněmecké strany Konrada Henleina, instruuje Abwehr a paramilitarní formace v Německu k přípravě sudetských bojůvek. Již v roce 1935 se ukazuje, jaká byla loajalita i tzv. „demokratických“ Němců vůči naší zemi.

Německá sociální demokracie, křesťanští-sociálové, Spišská německá strana, Německé
volební společenství a Německý svaz zemědělců přicházejí o téměř milión hlasů a SdP nakonec
získává 1,249,530 hlasů. Musíme si uvědomit, že voliči SdP nespadli z nebe. Byli to voliči
demokratických, liberálních a socialistických německých stran v Čechách, kteří ucítili příležitost k naplnění svých zájmů na rozbití Československa.

Od jara 1938 se Sudetoněmecká strana otevřeně přihlásila k nacismu a začala diktovat
brutální podmínky naší zemi, zřídila Freikorpsy, spolčila se s SS a SA a zahájila teroristické akce proti naší státnosti, ale o tom více, až v posledním díle.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Herakleios Stalker

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (16 votes, average: 4,75 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky