Malé podnikatele likvidujou, ale v supermarketech je to jak o pouti!

Tuhle nemoc ,,roku 2020″ jsme prodělali nebo proděláme skoro všichni, to je celkem jasné a někteří o tom ani nebudou nevět, ale kolik nemocí se ke covidu ještě přidruží?

Kam se podíváš, tam je covid a v Lidlu je jarmark!!!

To je neuvěřitelné kolik lidí je v dnešní době v supermarketu na procházce. Celé rodinky se courají mezi regály, smějící se děti pobíhají kolem košů s oblečením a maminky si vybírají svetříky, botičky a jiné dárky pro své ratolesti. Taťkové postávají u regálu s alkoholem, aby doma ten home office vydrželi a důchodci se tlačí ve čtyři odpoledne u banánů, jelikož jsou za deset kaček. Nic proti nákupu levných věcí, taky jsem si dvě kila vzala, vždyť každý chce ušetřit, obzvlášť v téhle době, ale u té krabice si vybíralo asi pět lidí ten nejhezčí banán a hlavy měli na dva centimetry od sebe. Počkala jsem tedy, až se hlouček rozuteče k mandarinkám a sáhla rychle pro trs, protože za mnou už se na banány shlukovali další. Kličkovala jsem mezi uličkami jako bych hrála s někým na schovku. Přece jen mám z téhle prazvláštní nemoci respekt, takže se snažím dodržovat dvoumetrovou vzdálenost. To šlo ale jak v Lidlu, tak v Kauflandu dost těžko.

Ne, neobcházím supermarkety z dlouhé chvíle, chodím tam jako obchodní zástupce pracovně a nestačím se divit.

,,Pane řediteli, můžete mi prosím schválit další objednávku?” Zastavila jsem šéfa jednoho Kauflandu a ukázala mu poloprázdné regály s naším zbožím. Lidé mají v téhle době potřebu doplňovat energii a léčit pošramocené nervy dobrou čokoládou.

Odložila jsem si banány, mandarinky a salát do spodního regálu s naším zbožím a sepisovala objednávku.

,,Pojďte se podívat do skladu paní ,,Procházková” a rovnou to objednáme. To ovoce si klidně nechte na tu chvilku v regále, to vám nikdo nevezme.” Pobídl mě pan ředitel.

Když jsme se po pěti minutách vrátili ze skladu, v regále mi zůstal jen salát.

,,Musím zavolat skladníka, ať doveze další paletu banánů a mandarinek, asi to v úseku ovoce-zeleniny zase došlo,” smál se ředitel. Objednal i všechny naše čokoládové speciality. Prý mají teď ,,žně” na všechno. Na levné, na drahé, prostě předvánoční nákupy v plném proudu.

A malí podnikatelé chcípnou hlady!

Ano, supermarkety praskají ve švech, na jejich parkovištích jen těžko hledáte místo k zaparkování, okolo stojanů s vánočním zbožím je čím dál víc lidí a živnostníci, kteří mají malé krámky musí mít zavřeno?!? Vždyť do malých obchodů chodí lidé jednotlivě, s pěkně nasazenou rouškou a venku dodržují rozestupy. Přesně si to pamatuju z jara. V supermarketu jsou nacpaní u košů s oblečením, roušku na půl huby, protože tam je nikdo nekontroluje. Marně v tom hledám logiku. Když už tedy chceme snížit počty nakažených a likvidujeme drobné živnostníky, proč tedy nedáme do supermarketů počítadla, aby tam mohl jen určitý počet lidí. Nebo tu ochranku, co stříká na ruce u vchodu dezinfekci postavíme ke vstupu, dva vyjdou ven, dva dovnitř. Přesně takhle to fungovalo na jaře v Itálii a šlo to dobře. A proč můžou mít supermarkety vyložené oblečení, boty, drobný nábytek a jiné, u čehož lidé stojí nejdelší dobu ve skupinkách, když malé obchůdky musí mít zavřeno?

Tohle mě vytáčí tak, že mám zase po dvaceti letech žaludeční neurózu. Je mi tak strašně líto těch malých podnikatelů, kteří se dřou léta, ve dne v noci, aby mohli dělat práci která je baví a naplňuje, což je v životě strašně důležité a pak … zavřou na jaře, zavřou na podzim, zavřou na furt!

Někteří už jsou psychicky opravdu na dně, protože s těmi zákazy ze dne na den a s jejich prodlužováním do neurčita nevidí to ,,světlo na konci tunelu.” Přibývá lidí, kteří mají kvůli covidu zdravotní problémy, ať už s psychikou, dermatologické problémy nebo žaludeční jako já. Člověk se bojí jak o své zdraví a o zdraví svých blízkých, tak o práci. A ten strach i psychická vyčerpanost se musí někde projevit. Mnohokrát jsem četla, že spousta těch zákeřných nemocí je spojených se stresem. Kdoví, jak budou nacpané nemocnice, až skončí tohle covidové šílenství.

Já mám zatím ze stresu bolesti břicha, asi od žaludku. Je to prý dědičné. Mamka i táta měli žaludeční vředy. Kolem mých třiceti let mě ve stresových situacích bolelo břicho po každém jídle. Pak jsem odjela do Itálie. Středomořská kuchyně i mentalita tamních lidí dělá opravdové zázraky. Zmizela bolest břicha, i když jsem občas v nějakém stresu byla, dokonce zmizelo i akné, provázející mě od puberty. Zázrak jménem Itálie mi pomohl nejen od poďobaného obličeje a rozhašeného žaludku, ale ukázal mi i klidný a pohodový styl života, kterým žiju už čtyři roky i tady v Čechách.

Tenhle rok se mi ale obojí vrátilo a to nejsem podnikatel, kterému zavřeli už podruhé živnost! Jak je asi těm, kteří musí živit rodinu, platit hypotéky, nájmy, složenky a mají už podruhé v tomto roce zavřenou svoji prodejnu, restauraci, kadeřnictví atd. Kolik stresu, zloby a zoufalství se v jejich těle pere. Myslíte si, že tohle nebude mít žádné následky?

A jak dlouho to bude trvat, než budou moci zase otevřít? To je před Vánoci, na které se spoléhá s nejlepším výdělkem v roce a tím pádem možná i malou kompenzací za ušlé zisky na jaře, nechají zavřené? Tak jasně, politici mají peněz dost, ale asi nejen oni! Někteří lidé se totiž vůbec nesnaží o to, aby počet nakažených začal klesat a tím se znovu otevřelo vše zavřené. Nebojí se covidu jako na jaře a nejspíš je jim jedno, jestli se opatření rozvolní nebo ne, asi žádný krámek či restauraci nevlastní. Je to vidět jak ve městech, kde se roušky na ulicích moc nenosí, tak na výletních místech, která jsou přeplněná návštěvníky. Parkoviště plná aut, stezky plné lidí. Tak to vypadalo o víkendu okolo Blaníku. Proč raději nejdou na procházku kolem rybníka nebo do lesa, kde nemusí mít roušku, protože nikoho nepotkají? Stejně je rozhledna na Blaníku zavřená. Kdyby šli raději pod Blaník, mohli si odnést hřiby jak z pohádky o Mrazíkovi.

Moc si přeju, aby počty nakažených začaly klesat, aby lidé přestali umírat a život se vrátil do normálních kolejí. Nebezpečí se netýká jen seniorů a obézních lidí. A neznamená, že když je někdo obézní, měl špatný styl života – jak se píše v mnoha diskuzích. Lidé si neuvědomují, že kolikrát už ta obezita je pro člověka neštěstí, jako i zákeřná nemoc, kterou prošlo a prochází mnoho lidí. A co kardiaci? Mám kamaráda, který je mladý, ale od jara sedí doma, protože měl několik operací srdce, k tomu ještě nějaké oslabení imunity a opravdu ve svých pětatřiceti letech nechce umřít! Oni jsou riziková skupina – ti co jsou šťastni, že už nejméně jednou ve svém životě utekli ,,hrobníkovi z lopaty” a víte, jak jim teď musí být?

Pokusme se myslet taky na jiné, stejně tak, jako jsme na ně mysleli na jaře, když celý národ držel pospolu.