24.7.2016
Redakce
0
Kategorie: Politika

Lesk a bída zastupitelské demokracie

Sdílejte článek:

MILAN KOVÁR 24|07|2016

Pokud vám nadpis článku připomíná slavný Balzacův román, není to náhoda: domnívám se, že zastupitelská demokracie, v provedení, jak ji známe, je tak trochu kur…, ehm, kurtizána. Nebýt zlopověstné zákeřnosti českého jazyka, připouštějící dvojí výklad toho slova, patřilo by slovní spojení „zastupitelská demokracie“ už dávno mezi nejslavnější protimluvy.

[ad#clanek-respo]

Úvahy na téma škodlivosti referenda cloumají veřejnou debatou a řádí v mediální sféře jak černá díra v přilehlém časoprostoru. Cítím, že přišla chvíle, abych oprášil jeden ze svých starých textů a přitesal ho na míru kvasu doby. — V audiovizuálním oboru se takové dílo někdy označuje jako digitally remastered.

  • Sociální doména

Každá solidní vědecká práce začíná definicemi — zavedením pojmů.[1]

Ve starém článku zavádím pojem sociální doména jednotlivce, zkráceně sociální doména. Na intuitivní úrovni je sociální doména jednotlivce jednoduše okruh osob, které daný jedinec aktivně zná. V onom článku dokládám, že s jistou tolerancí všichni máme sociální domény zhruba stejně velké a četnost typické sociální domény se pohybuje kolem počtu 200 osob.

Je evidentní, že některé osoby ze své sociální domény známe lépe než jiné, a míru „známosti“ bychom mohli odstupňovat; nabízí se tak paralela mezi sociální doménou a tzv. neostrou množinou. Také otázku protekcí, kterou v praxi řešíváme často — kdo je komu známým (a jak dobrým) přes koho jiného — bychom pomocí sociálních domén a teorie neostrých množin pravděpodobně dokázali převést do roviny exaktních úvah (kterým se v tomto článku pokusím pečlivě vyhnout).

Síla pojmu sociální doména staví na (téměř) prokázaném faktu, že její velikost se po celou doloženou dobu existence lidského rodu až dodnes prakticky nemění a veškerá naše mentální výbava, určující naše sociální interakce, je přizpůsobena, lapidárně řečeno, kmenovému životu, tzn. životu ve skupině čítající 150 — 250 osob.

Jinak řečeno: je obrovská disproporce mezi

(a) velikostí společenství, které vytváříme a proto nutně organizujeme, a

(b) velikostí společenství, které jsme jako jedinci s to mentálně obsáhnout.

Na začátku předeslaná bída zastupitelské demokracie je přímým důsledkem této disproporce.

  • Jak to (ne)funguje

Demokracie podle názvu je vládou lidu.

Nahlédneme-li do Wikipedie na odkaz k demokracii, dovíme se, že prvním charakteristickým znakem demokracie je ta skutečnost, že držitelem a zdrojem moci je lid. Dočteme se také, že v zastupitelské demokracii lid vykonává státní moc prostřednictvím lidem volených zástupců a orgánů. — Tady je ovšem háček, ne-li přímo hák: moc předpokládá existenci zpětné vazby, která umožňuje vynutit plnění pokynu sankcemi.

Taková moc v zastupitelské demokracii skutečně existuje, jak dosvědčí každý, kdo absolvoval konflikt s úřadem. Jejím držitelem však není lid: lid nemá reálnou možnost kontrolovat, jak jeho zástupci plní jeho vůli, a nemá možnost hříšníky sankcionovat. Hovořit o moci lidu tak pozbývá smyslu hned dvakrát: lid je neosobní; disponuje ne-osoba vůbec něčím takovým jako je vůle, výchozí předpoklad moci? A pokud jde o nezbytnou zpětnou vazbu: není existence takové zpětné vazby spíše iluzí? — Domnívám se, že je.

Lid je souhrnem lidských jedinců a každý jedinec, skladebná jednotka lidu, má svoji sociální doménu. Velikost této domény zřídkakdy převyšuje sto padesát osob. Podmínka, na které staví divošské kmeny, firmy s jednostupňovým řízením a vojenské útvary, je u zastupitelské demokracie zřetelně porušena:

(1) Člen parlamentu je volen počtem osob, který kapacitu jeho sociální domény dalece převyšuje. Většinu svých voličů nezná a nikdy nepozná — ani nemůže, není to v jeho silách: většina jeho voličů stojí mimo jeho sociální doménu. I poslanec je především člověk se vším, co k lidství patří — tedy i s tím, že není mentálně vybaven obsáhnout vztah k většímu počtu osob, než umožňuje hranice jeho sociální domény. Stěží tedy může pociťovat k lidem za touto hranicí nějakou osobní odpovědnost.

(2) Z druhé strany: většina voličů nemá svého poslance ve své sociální doméně. To znamená, že permanentně uvažovat o existenci svého zastupitele, či dokonce realizovat jakousi jeho kontrolu ze strany většiny voličů je enormně zatěžující a je to na hranici jejich možností, ne-li přímo za ní.

Vidíme, že jeden ze základních předpokladů uplatnění moci, totiž kontrola a z ní plynoucí zpětná vazba, je téměř znemožněn. Do jaké míry se ono téměř liší od 100 %, by nám prozradila analýza překrytí patřičných sociálních domén.

A teď to přijde: není to úžasné? Namluvíte lidu, že ho zastupujete, ale víte, že jste mimo dosah zpětné vazby, to znamená mimo dosah sankcí za špatné zastupování. Myslím, že jen světec by odolal takovému pokušení. — Ostatně, sám Václav Havel, morální autorita a také autor pojmuhumanitární bombardování, který dodnes nedokážu rozdýchat, říká, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.

Čirou náhodou také počet členů obou našich zastupitelských sborů se pohybuje v oblasti četnosti typické sociální domény. U vědomí, že moje tvrzení je pouze spekulací, pravím, že sociální doménou poslance či senátora se brzy po zvolení stane parlament či senát a vazby na dřívější okruhy se velmi rozvolní. V očích poslance či senátora se „lidem“ brzy stane jejich nová sociální doména, tu a tam navštěvována lobbisty. — Je téměř vyloučeno, aby tito prominenti reprezentovali vůli těch, kdo je zvolili: neznají je a téměř o nich nevědí; žijí ve zcela jiném světě, protože jejich voliči stojí mimo jejich sociální doménu. Ve světle těchto skutečností se ani nelze divit tomu, že i poslanci, kteří to před svým zvolením opravdu mysleli upřímně a chtěli měnit systém, jsou poznenáhlu systémem vtaženi a přizpůsobeni jeho potřebám. Systém je mimořádně stabilní a ze zásady neposkytuje prostředky, kterými by bylo lze jej změnit — vždyť by byl sám proti sobě.

Volbami do zastupitelských sborů tak pouze nahrazujeme staré ošumělé prominenty mladými budoucími prominenty. Není to (jenom) jejich osobní chyba či (výhradně) jejich osobní selhání. Působí tady zákonitosti, jejichž dosahu si nejsme plně vědomi: zvolením do parlamentu je zahájen proces transmutace člověka v prominenta.

  • Evropou obchází strašidlo — strašidlo referenda

Formálně se nemění nic, obsah formy je však jiný. Ukázali jsme, že zpětná vazba k lidu, jakožto zdroji moci, fakticky neexistuje. Systém, aby se nezhroutil do chaosu, ovšem nějak řízen být musí a bez zpětné vazby se neobejde. Avšak objektem, který poskytuje nezbytnou zpětnou vazbu, není už lid,nýbrž systém sám. Toto je bod zvratu a změny v novou kvalitu: demokracie, vláda (koho — čeho) lidu, se mění ve vládu (komu — čemu) lidu.

Vláda lidu, kde lid stojí v 3. pádu, za daných okolností ovšem není demokracií, nýbrž zastupitelskou oligarchií. Zastupitelská demokracie narazila na své limity.

Praktické projevy úpadku zastupitelské demokracie zakoušíme právě v této době: ti, kteří formálně zastupují lid (a bez jeho účasti ve volbách nebyli by tam, kde jsou), bezostyšně a okázale jím pohrdají, označujíce ho za nekompetentní masu. Zastupitelská pýcha dnes jde až tak daleko, že si ani nepoloží otázku, kde a jaké byly kompetence lidu během voleb, jež ji vynesly do současných pozic. To je také důvod, proč úřednická a zastupitelská oligarchie tak brojí proti referendu: za žádnou cenu nemůže připustit, aby si takové otázky lidé kladli sami a bez její účasti si na ně také odpověděli.

A proto jazykovým kotrmelcům zdaleka nemusí být konec; předpona demo– má totiž potenciál, o kterém tu ještě nebyla řeč. Kladu si otázku, zda dnešní obsah slova demokracie nemá ke slovu demoverze blíž, než k čemukoli jinému.

  • Dovětek

V tomto textu ukazuji na limity zastupitelské demokracie, resp. na bod, v němž se zastupitelská demokracie zvrhne v zastupitelskou oligarchii: je to absence reálné a rychlé zpětné vazby, která umožňuje zastupitelům ignorovat jak své předvolební sliby, tak i názory a potřeby jejich voličů. Nabízí se myšlenka, že právě toto je místo, v němž — nastolením skutečné zpětné vazby — je stávající podoba zastupitelské demokracie opravitelná tak, aby význam slova demokracie byl v souladu s jejím faktickým projevem.

Je otázka, je-li takový postup možný, zda takové řešení vůbec existuje. Hledání chybějícího a zatím neznámého mezičlánku, který by zprostředkoval citelnou zpětnou vazbu mezi voličem a zastupitelem, by mělo být, jak se domnívám, výzvou pro společenské vědy v čele se sociologií. Snad jednou, až se sociologové přestanou vyhýbat matematice obloukem, jehož šíře momentálně přesahuje zemský poloměr (má prozatímní osobní zkušenost; mimochodem — matematika není jenom soubor vzorců z matematické statistiky!), mohla by sociologie přijít s novým a funkčním modelem zastupitelské demokracie. Neodpustím si jemné rýpnutí: byl by to skvělý výsledek, poněvadž by se tak prokázala užitečnost obojího — sociologie i zastupitelské demokracie.

Ukáže-li se, že hledané řešení neexistuje, znamená to jediné: vývoj zastupitelské demokracie je u konce, každá její změna může být už jen k horšímu — vznik zastupitelské oligarchie je toho příkladem.

Jestliže se zastupitelská demokracie zvrhne v zastupitelskou oligarchii, demokracii fakticky ztrácíme a společenský systém klesá na úroveň téměř feudální (nezaměňujme s dosaženou úrovnítechnického rozvoje), kdy o věcech svévolně rozhoduje neodvolatelná vrchnost. V takové situaci jepřímá demokracie (jejímž nástrojem je referendum) jakousi pojistkou, která může mnoho zachránit: je to sice nižší vývojový stupeň, ale pořád je to demokracie; osobně se domnívám, že primitivní forma demokracie je přece jen přijatelnější, než vyspělý feudalismus, vybavený technikou 3. tisíciletí. — Ano, zmínka o feudalismu je tady nadsázkou, ale podobně jako oligarchie, i ten je vládou úzké skupiny vyvolených.

Je snad jasné, že poukazem na slabé místo zastupitelskou demokracii nehaním a paušálně nezavrhuji. Demokracie (a její dekadentní podoba — zastupitelská oligarchie) má kromě řady nesporných předností totiž ještě další jednu slabost: jako všechny předchozí společenské systémy, i ona trpí sebezbožněním a přísahá na to, že nad ni není. — Věřím, že to není pravda; historie dokládá, že každý společenský systém se nakonec přežil, byl nahrazen lepším, a nejinak tomu bude i teď.

Je na čase hledat.

[ad#clanek-respo]

ZDROJ: Milan Kovár

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (7 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky