Komunisté neznají slovo stud

[ad#clanek-respo]

A aby to nebylo jednoduché, chodí se Slovanským výborem 28. října k soše Edvarda Beneše na Loretánské náměstí. K tomu Benešovi jehož předčasnou smrt mají komunisté na svědomí.

Soudružka Semelová svou lásku ke straně rozpoznala v pouhých jednadvaceti letech (1981) kdy si uvědomila, že její místo je v předvoji dělnické třídy – Komunistické straně Československa. Svým podpisem stvrdila souhlas s okupací své vlasti a tím se dopustila velezrady. Zatímco v padesátých letech by ji za to čekala obrátka, dnes ji nic nebrání sedět v parlamentu a plně využívat demokracie k vychvalování zločinců a zločinů komunistické éry.

V minulém měsíci bylo na vrcholu Dyleň poblíž Dolního Žandova v Karlovarském kraji slavnostně odhaleno sousoší pohraničníka se psem, který nese hrdý název “Na stráži míru”. Účastníci akce Klub českého pohraničí (KČP) událost označil za mimořádnou a tvrdí, že historii nepřepisují, ale napravují.

Vrcholem nemorálnosti těchto soudruhů se stalo prohlášení předsedy KČP soudruha Milana Richtera, který u příležitosti odhalení pamětní desky zavražděného osmnáctiletého Němce Hartmuta Tautze, který byl poblíž Bratislavy na hranicích roztrhán psy, když prohlásil:“Mohl si za to sám. Kdyby jim dal pokoj a neoháněl se, kdyby je respektoval, tak by ho pouze vyštěkali a čekali na přístup hlídky.”

Tento čin se stal dvaadvacet metrů od rakouských hranic. A protože se to stalo v roce 1986, nedalo se to tak jednoduše ututlat jako v dřívějších letech, takže v lékařské zprávě se objevuje věta:“Kdyby mu včas byla poskytnuta lékařská pomoc – přežil by.”

Odpověď soudruha Richtera byla:“Byl tady v roce 1948 ústavní cestou nastolen nový společenský řád, na rozdíl od osmdesátého devátého roku, to nebyla ústavní cesta.”

K dokreslení nestydatosti soudruhů, použiji slova blogera, soudruha Cvalína: ” Pokud mluvíme o ohrožení demokratických principů, tak se obávám, že tato doba nastala.”

Já se taky domnívám že doba nastala. Ale jiná, než si soudruh Cvalín a jeho spolustraníci představují. Nastala doba jasně říci, že Gottvald byl zločinec a že členové pohraniční stráže, ač se to neuvědomují, nebo nechtějí uvědomit, klesli na úroveň strážných v koncentračních táborech, kteří taky stříleli vězně za pokus dostat se k drátům, a jejich psi si nezadali s jejími psi. Rozdíl je v tom, že tam to byli nebozí vězni, tady obyčejní lidé, kteří měli své sny. A když zjistili, že je nemohou uskutečnit ve své, komunisty vychvalované, zemi, chtěli to zkusit jinde. Jenomže to netušili, co je na hranicích míru čeká – smrt.

Bohužel naše, a nejen naše země trochu pokulhává za Německem. Koncem šedesátých let se začali mladí Němci ptát svých rodičů a prarodičů – co jste dělali za války? Myslím, že by je dnešní mladí měli následovat a ptát se…

[ad#clanek-respo]