Když končí advent …

Když napíši, že to je druhý největší den v roce, tak myslím z pohledu křesťanů, protože ten největší den je oslava Velikonoc a Kristova zmrtvýchvstání. Vlastně se tím naplňuje celý obsah křesťanských dějin od Starozákonní doby, až do příchodu Krista, kdy ten druhý se stal prvním. Abrahámům prvorozený syn, narozený z otrokyně Hagar neměl šanci se stát, po narození jeho druhorozeného syna z jeho ženy Sáry jeho nástupcem, Izákův druhorozený syn Jákob přeskočil Ezaua za misku čočky. A tak i narození Krista, byť významné je bezvýznamné v okamžiku jeho smrti a následnému Vzkříšení.

Advent je radostné očekávání narození Syna Božího. Velký pátek je znakem smutku nad smrtí, následná Sobota pak beznaděj a konečně První velikonoční neděle je znamením radosti a naplnění naděje. A přesto nebylo by Velikonoc bez Vánoc. A přestože tyto svátky nedosahují významu Velikonoc, tak pro křesťany oba svátky mají jeden dosah. Očekávání, půst, pokání, zrození. Jednou ze živé matky (Vánoce), podruhé ze smrti (Velikonoce). Je to prolínání života a smrti. Narození, smrti a znovuzrození. O Vánocích se rodíme s Kristem, prožíváme Jeho smrt, abychom se opět v Kristu narodili.

Pro křesťany je počátek Adventu nejen konec starého roku a začátek nového, ale také období, kdy zpytujeme svojí duši, hodnotíme svoje vztahy k druhým lidem. Období odpuštění.

V dnešní době, snad více než kdy jindy v dějinách si uvědomujeme, že slavit Vánoce není samozřejmost. Že dnes a denně jsou pronásledování křesťané v islámských zemích a svět o nich mlčí. Nevidí je, nechce je vidět. Jako by se na křesťanech na Blízkém východě, ale nejen tam naplnilo Kristovo…..“Jako mě pronásledují, i vás budou pronásledovat“.

Naše společnost má plná ústa humanismu, lidských práv, ale ten humanismus a lidská práva by nikdy neexistovala, nebýt křesťanství. A přesto naše společnost nemá zájem o pronásledované křesťany, více jí zajímají jejich pronásledovatelé, kteří jsou v důsledku stavěni do role obětí, zatímco skutečné oběti jsou ignorovány. Zatímco každý rok čteme o tom, co slaví muslimové a jaký význam mají jejich svátky, tak o tom proč a co slaví křesťané, se nedočteme.

Přitom si neuvědomujeme, že skutečnost naší víry, že Kristus vzešel z Panny Marie, dalo postupem času ženám v naší společnosti důstojnost, jaké se jim nedostalo v jiných společnostech. Že rovnost před Bohem vedla k rovnosti lidem před zákonem a to jak „otroka“, tak jeho pána.

Vím, pro mnohé je každé náboženství nesmyslem a berličkou pro nevzdělané. Mnozí budou říkat, že křesťané Vánoce ukradli Keltům, stejně jako Velikonoce a případně i Dušičky. A budu s nimi částečně souhlasit, jenomže ono nešlo o krádež, ale o to, že křesťané dali tomu, co znali, jiný význam, který měl dopad na naše dějiny. Význam, který přesahuje nás všechny, a my všichni jsme produktem křesťanství, ať si to chceme přiznat, nebo ne.

Pro mě je toto období třetím rokem, kdy budu slavit Vánoce bez svého otce. A přesto jako by můj otec byl stále se mnou. Myslím a věřím, že podobně to cítí každý, kdy přišel o svého blízkého. A při vzpomínce na svého tátu si říkám, co vše jsem mu nedal a neřekl. Protože předtím byl tady a na vše byl čas. Dnes už vím, že říci druhým, že je máme rádi, být s nimi, těšit se z jejich přítomnosti se má hned a když to člověk nestihne, tak čas Adventu a Vánoc je tím nejlepším časem.

Třeba jen říci těm druhým…”Mám tě rád”. To je možná ten nejkrásnější dárek.

[ad#clanek-respo]