16.1.2019
Kategorie: Historie

Kardinál Josef Beran před 50 lety k upálení Jana Palacha: Skláním se před jeho hrdinstvím, i když nemohu schválit jeho zoufalý čin

Sdílejte článek:

HANA LIPOVSKÁ

Neumím rozumem pochopit v plnosti vše, co je spojeno s dnešním tragickým výročím. Nežila jsem tehdy, nemám přímou zkušenost. A nemám chuť dělat soudy na základě kolorovaných mediálních záblesků. Ale ten 50 let starý text Sv. Pavla VI. přednesený v exilu kard. Beranem mi jakýsi kompas dává. (Rozhlasový záznam působí vzhledem k tehdejšímu stavu kardinála ještě silněji.)

[ad#textova1]

“V této pro naši vlast smutné, zároveň ale i veliké hodině poslyšte i můj hlas, pokorný a slabý, přitom ale plný bolesti a lásky. Je to hlas vašeho starého arcibiskupa pražského, kardinála Josefa Berana, který k vám mluví z Říma. Zatím mi, bohužel, není možno přijít k vám a po tolika letech odloučení se s vámi opět setkat osobně, jak by bylo mým přáním. Svým srdcem jsem ale u vás. A cítím spolu s vámi jako otec a jako občan naší krásné a požehnané vlasti utrpení, které ji skličuje a které ji v bolu a naději tříbí k velikosti a jednotě.

Spolu s vámi truchlím nad tragickou smrtí Jana Palacha a ostatních, kteří zemřeli podobnou smrtí jako on. Skláním se před jejich hrdinstvím, i když nemohu schválit jejich zoufalý čin. Zabít se není nikdy lidské. To ať nikdo neopakuje. Zato ale mají všichni před očima velký ideál, pro který oni obětovali svůj mladý život. Ten jejich ideál je v jádru dobrý a šlechetný: dát život jednoho za blaho všech; byla to láska k naší vlasti, touha po její svobodě, byl to úmysl vyburcovat její mravní síly, byla to věrnost k dějinám našeho ušlechtilého a statečného lidu, byla to snaha zajistit mu pokrok a mír.

Tento zářný ideál je jako prapor, který se předává z ruky do ruky. Ten si musí přivlastnit každý z vás. Potom můžeme všichni žít společně v klidu a s důvěrou. Mám za to, že tu začíná nové období našeho národního života. Vy dobře víte, že já, který k vám mluvím, jsem prožil také své utrpení. Ale dnes není čas na to, abychom mysleli na minulost. Nemařme své duchovní síly nevražením, nýbrž soustřeďujme je ve vzájemné svornosti k práci , k službě bratřím, k rozkvětu naší civilizace. Buďme národ dobrý a statečný. Otevřme mladým cestu k naději.

Snad se zeptáte, jakým právem mohu takto mluvit já, který žiji daleko od vás. Odpovídám vám: mohu tak mluvit, protože je to moje povinnost. Jsem přece z Kristova pověření váš učitel, váš vůdce, váš přítel, váš otec. Musím tak mluvit, protože věřím. Má víra je mé světlo. Mé ruce zvedají toto světlo před vaše oči, aby vás volalo, aby vás vedlo, aby vás pozdravovalo.

Kdybych snad už nemohl víc tak mluvit, kdyby tato slova byla posledním projevem mé věrnosti a mé lásky k vám, kdyby mi nebylo, jak stále doufám, možno ještě vás uvidět, považujte je za můj odkaz. Neodmítejte ho, nezapomínejte na něj!

Vzhůru srdce, synové a dcery, bratři a sestry! Vzhůru srdce! In silentio et spe erit fortitudo vestra – v tichosti a naději bude vaše síla. Ze srdce vám všem žehnám ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.”

[ad#pp-clanek-ctverec]

ZDROJ: Hana Lipovská, fb

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (17 votes, average: 4,29 out of 5)
Loading...