Kam spěje Evropa a její hospodářství?

Položme si otázku, co je zásadní pro úspěch a prosperitu jednotlivých států a ekonomik.

Odpověď je jasná – zvyšování jejich bohatství. Pokud nějaký region (stát, kontinent) bohatne, tak z toho mají prospěch všichni jeho obyvatelé/občané. Když „je z čeho“, tak není problém zvyšovat důchody, podporovat vědu a výzkum, mít perfektní školství, zdravotnictví, zajišťovat obranu nejmodernějšími technologiemi atd.

Všechno co jsem zmínil se v určité míře děje i teď. Problém je v tom, že to je „na dluh“ a ne z přebytků. Zadlužení řeší nedostatek zdrojů, ale má nevýhodu, že dluhy se musí jednou zaplatit. To lze udělat dvěma způsoby – buď společnost začne generovat zisky a dluh splatí, nebo inflací. Inflace sice sníží zadlužení státu, ale zároveň ožebračí jejich obyvatele. Pokud dluhy nesplatíme ani výnosy ekonomiky, ani inflací, tak následuje jediné – bankrot.

Jediná cesta je tudíž zvýšení efektivnosti ekonomiky. Počítá se totiž to, co vyvezeme, o co mají ve světě zájem. Export je základ. Ten totiž „vozí“ peníze k nám. Pokud budeme pořád všechno dovážet, tam nám jednoho dne zákonitě dojdou peníze, za co to budeme kupovat. Kdysi jsem jako vtip říkal, že z makroekonomického hlediska je pro ekonomiku ČR přínosnější prostitutka z E55, která zkásne Němce o 50 Euro za orál a ty peníze dá do oběhu v ČR, než ministr placený z daní všech občanů. Ona sem totiž ty peníze „přiveze“, zatímco ten ministr je pouze spotřebuje.

Oblíbeným omylem je argumentace o růstu HDP. To je naprosto irelevantní údaj. HDP totiž zjednodušeně řečeno ukazuje, kolik peněz se „otočí“ v dané ekonomice (státu) za rok. Ale podpory LGBT pochodů, vznik kadeřnictví pro pudly a platby za pronájem sdílených elektrokoloběžek opravdu bohatství společnosti netvoří. To jsou peníze, které se nějakým způsobem točí uvnitř daného celku. Netvoří bohatství.

Takže potřebujeme dovézt peníze z jiných států. Rozumný politik by měl pro to udělat maximum. Co se ale místo toho děje?

– zachraňujeme svět Green Dealem na který zbytek světa kašle a který jen podkopává konkurenceschopnost a přispívá k růstu mimoevropských ekonomik.
– zavádíme emisní normy pro autoprůmysl, který tím likvidujeme v přímém přenosu
– blbneme s emisními povolenkami, díky kterým už v Evropě zdražujeme energie pro každou fabriku, která něco vyrábí a exportuje
– ochraňujeme přehnaně životní prostředí takže už dnes v EU nepostavíte jedinou ocelárnu, cementárnu a vše se dováží
– zavádíme tisíce nařízení, vyhlášek a prováděcích předpisů, které komplikují život všem firmám v regionu
– dotacemi podporujeme neschopné, zaostávající firmy
– chceme regulovat vše od rozměrů zpětných zrcátek traktorů přes velikost cirkusových stanů až po umělou inteligenci.
– máme přebujelý sociální systém, kdy každý má nárok na cokoliv
– přerozdělujeme nesmyslně peníze na hovadiny typu inovativní linky na výrobu toustového chleba, cyklostezky a rozhledny v údolí
– živíme armádu lidí, kteří nic nevytvářejí. Mám na mysli davy zbytečných úředníků a lidí v „neziskovkách“ ̈
– platíme členství v desítkách úchylných organizací (ČR je například členem Mezinárodní velrybářské komise – IWC)

…. a mohl bych napsat celou řadu dalších řádků

Položme si otázku. Proč došlo v posledních 20 letech k tak dramatickému hospodářskému vzestupu Číny, Singapuru, Koree a podobných zemí? Proč kdysi zaostalá provinční Čína je během pár let mocností, které dluží ohromné peníze i USA? A zdánlivě nesouvisející otázka – Co stálo za tzv. „hospodářským zázrakem“ bývalé NSR v poválečných letech?

Odpověď je trapně jednoduchá: Minimum regulací a minimum státních zásahů do ekonomiky (pozor – neplést s lidskými právy. To je jiná otázka). Jednoduchá a přehledná legislativa a daňový systém. Pokud se podíváme na současnost v EU, tak vyhláška na téma kysané zelí má asi tak 80x více slov než Ústava USA. To opravdu chceme?

Dejme šanci dravosti firmem, neomezujme je zbytečnými zákazy a příkazy, podporujme je v inovacích, nechme je vydělávat, platit daně a tím zvyšovat bohatství země a životní úroveň nás všech!

A závěr – jak z toho ven? Řešení je vcelku jednoduché: volit strany, které slíbí co nejmenší zásahy států do ekonomiky. Co nejmenší omezování, nařizování a co nejméně regulací. Volme strany, které se nebudou bát dělat nepopulární opatření, které se nebudou bát „hněvu“ propuštěných parazitů. Otázkou je, které strany to jsou. A jestli vůbec nějakou takovou stranu máme.