Diskuse o předlistopadovém Československu, dnes zúženém neústavním způsobem na Česko, volá po rekapitulaci v okamžiku 30. výročí účetně vzniklého českého státu. Tvoří logické navázání na dějiny druhého odboje, boje s nacistickými německými okupanty a válečnými zločinci, ale evokuje také okolnosti vzniku potenciálně mimořádně úspěšného československého experimentu šedesátých let a tradice prvorepublikové státnosti, z jejíhož odkazu a tradic dnes žijeme především. Zatímco o nacismu dnes víme mnohé a zhruba si uvědomujeme také základní půdorys Třetí republiky, vývoj dalších desetiletí přes nepopiratelné pokroky historického badatelského (základního) i cíleného (aplikovaného) výzkumu stále tak trochu tone v mlhách. Je jen zdánlivým paradoxem, že prozatím nejvíce adekvátních klíčů k řešení tohoto ožehavého problému nabízí právě předlistopadová umělecká literární tvorba slovesná, divadelní, rozhlasová, filmová i televizní.

Meziválečná východiska sovětizace Československa

Názory na mocenský převrat v Rusku po listopadovém převratu r. 1917, občanskou válku let 1918 –1921/22 i postupnou obnovu předválečné ruské státnosti v jejím geografickém rozměru a sovětském provedení nabyly zejména po janovské konferenci a jejím rapallském epilogu (1922) na věcnosti a střízlivosti. To vedlo i v československém prostředí k navázání obchodních styků, zřízení sovětského obchodního zastupitelství a v návaznosti na postup západních demokracií i k úsilí o dosažení diplomatických vztahů, které se ale uskutečnilo až r. 1934. První republika zformulovala ve shodě např. se Socialistickou dělnickou internacionálou Masarykovu a Benešovu zahraničně politickou koncepci, která se nechtěla vměšovat do vnitřních věcí Moskvy a na druhé straně zásadně vylučovala jakýkoliv náznak možné sovětizace Československa z Moskvy (do jisté míry evokuje multilateralistické globalismus BRICS). Symbolem tohoto stroze věcného pohledu se stal ředitel Ruského zahraničního archivu zamini historik Jan Slavík (1885–1978), častý návštěvník sovětského Ruska, autor četných prací o zemi sovětů. Pošmeralovská Komunistická strana Československa byla závislou na Komunistické internacionále, která se po Leninově smrti a Stalinově nástupu do čela SSSR však stala přívěskem VKS (b) (Všesvazové komunistické strany (bolševiků).

O sovětském Rusku byly v První republice poměrně široké znalosti zásluhou vzpomínek ruských legií a také např. dobrovolné emigrace členů organizací typu Interhelpo. Její demokratická praxe usnadňovala zveřejňování řady komunistických publikací, ale také knih západoevropských i tuzemských představitelů popisujících více či méně zaujatě vnitřní změny jinými opěvované nebo naopak proklínané a zatracované země sovětů. Dvacátá léta, započatá vystupňováním leninského kurzu zhruba do r. 1925, se proměnila v kolbiště bojů leninských diadochů a spolu s tím měnila i povahu humanistických ideálů komunistického hnutí. Válečné zkušenosti a s nimi související psychóza osmi let války (nepočítaje následné vnitřní boje vedené armádou i tajnou státní policií přibližně do počátku třicátých let) vytvořily ideový fundament a současně výchozí modelovou praxi stalinismu jako procesu faktického prodlužování válečného komunismu občanské války (tzv. ponorkové nemoci) včetně drakonicky formulovaných, poněkud zdivočele uplatňovaných zásad válečného práva.

Podpis první československo–ruské smlouvy r. 1935 otevřel pro významnou část československé společnosti tuto doposud uzavřenou zemi. Objevila se i zpětná komunistická a další levicová vazba vyznačující se kritickým odstupem od stalinské reality třicátých let. Jména Josefa Guttmanna (1902–1956), Záviše Kalandry (1902–1950), Jiřího Weila (1900–1959), Karla Goliatha (1901–1985) a řady dalších jsou hmatatelným příkladem stejně tak jako prozíravé nazírání aktuálního dění dobové sovětské reality F. X. Šaldy na stránkách Šaldova zápisníku. Politické procesy třicátých let nebo vydání Zamjatinovy knihy My a řada dalších momentů včetně početné skupiny ruských imigrantů přinášejících cenné informace o vnitroruských poměrech umožňovala poučeným současníkům ještě detailnější vhled do opěvované i zatracované země sovětů. Od počátku třicátých let se ale základním problémem evropské politické každodennosti stalo fašistické nebezpečí, které se začalo šířit Evropou a ohrožovat nejen evropskou, ale bezprostředně i světovou demokracii a humanismus vůbec. Chorobná poetika Dolchstoßlegende (dýky v zádech) postupně omezovala nejen československou demokracii, ale obnažovala také až sebevražedné chyby tehdejší světové demokracie. Postupné couvání před hitlerovským náporem vyvrcholilo r. 1938, jehož nechtěným vrcholem se staly mnichovanské smiřovačské události. Krátkozrakost evropských buržoazních demokratů, která zardousila československou demokracii a věnovala Hitlerovi bez jediného výstřelu jeden z největších světových zbrojních arzenálů,  stála bezprostředně u velkých úspěchů blitzkriegu v prvních měsících druhé světové války.

 Mezidobí Spojených národů

To všechno se projevovalo i v reakcích československé společnosti, přesněji řečeno v reakcích její nefašistické, tj. demokratické i komunistické části. Sektářství a dogmatismus, základní stalinistická dogmata, popírající vývody Leninovy knihy Dětská nemoc levičáctví, byly podstatou mechanismu, který z komunistického hnutí až příliš často vylučoval jeho nesporné, obtížně nahraditelné individuality. Ale přepad SSSR 22. června 1941 a události v Pearl Harbor 7. prosince 1941 zformovaly proti zemím Osy a jejich satelitům koalici Spojené národy vyhlášenou veřejně 1. ledna 1942; její součástí bylo i Benešovo Československo. Boj proti nacismu, ale i italskému fašismu a japonskému imperiálnímu rasismu překryl rozdíly uvnitř velmocenského jádra Spojených národů. Domluva politiků tak odlišných jako byli Churchill, Stalin a Roosevelt, ale také Čankajšek a v poměrné míře De Gaulle, byla určující i pro povahu vztahů menších členů této protifašistické koalice k velmocím Spojených národů. Toto propojení také krok za krokem eliminovalo zbrojní a výcvikový náskok zemí Osy a umožnilo – podobně jako v první světové válce – uplatnění spojeneckých větších surovinových zdrojů, silnějších hospodářských a lidských, zejména amerických potenciálů a postupně také vedlo k sílení této koalice (24. října 1945 byla v San Franciscu 51 členskými zeměmi založena Organizace S(s)pojených národů).

Tato mocenská architektura, postupně precizovaná na konferencích v Atlantiku (Atlantická charta 14. srpna 1941, Spojené království a Spojené státy americké), již připomenutou Deklarací Spojených národů (1. leden 1942, autorem názvu byl již vzpomenutý americký prezident Roosevelt), Casablanská konference (14. 1.–26. 1. 1943, Spojené království a Spojené státy americké), Káhirská konference (22. 11.–26. 11. 1943, Spojené království, Spojené státy americké, Čankajškova Čína), Teheránská konference (28. 11.–1. 12. 1943, Spojené státy, SSSR, Spojené království), Jaltská konference (4. 2.–11. 2. 1945, Spojené státy, SSSR, Spojené království ) a Postupimská konference (17. 7. – 2. 8. 1945, Spojené státy, SSSR, Spojené království) je i v současnosti hlavním tmelem křehkého globálního míru, v němž dnes žijeme. Francie sice nebyla připuštěna k účasti na žádné spojenecké válečné konferenci, její zástupci se však účastnili obou kapitulačních aktů (8. května a 2. září 1945; japonskou kapitulaci dále signovali zástupci SSSR, Číny, Australského svazu, Nizozemí, Kanady a Nového Zélandu).

Parcelace Evropy, ale v mnohém i světa pozdního kolonialismu Západu se slila s bojovnou protinacistickou náladou do mimořádně silné, sociálně radikální a odolné vlny úcty a obdivu k zemi Sovětů. V užší velmocenské zóně, zejména ve střední a jihovýchodní Evropě, tato úcta záhy přerůstala v duchu stalinistického regresu na přelomu čtyřicátých a padesátých let do rituálního, obsahově stále prázdnějšího zbožňování slovanské velmoci, které jen usnadňovalo průnik stalinismu. Určitým zkušebním modelem mezí možného odporu útočící velmoci se stalo kontroverzní Finsko. Dvakrát, byť za cenu bolestných kompromisů, uspělo v konfrontaci s Ruskem. Poprvé v zimní válce 1939–1940, která zhatila plány Moskvy na sovětizaci Finska (bližší představu o ruských cílech dává souběžná okupace nezávislého Pobaltí), podruhé v červenci 1944 na Karelské šíji. Výsledkem byla obtížná jednání, odstoupení západních pohraničních území Finska, dočasné vojenské základny Rudé (do r. 1946) a Sovětské (po r. 1946) armády na finském území a uzavření obtížných finsko–sovětských dohod prezidentem Urho Kekkonenem (1900–1986); obdobnou povahu měla v letech 1941–1944 i jednání finské demokracie s hitlerovským Německem. Druhou zemí, která se ubránila sovětizaci, byla Titova Jugoslávie těžící mj. ze svých vazeb na Západ. Obě země nakonec našly východisko v neutrálním statutu (dobově hnutí neangažovaných zemí, pojícím společným jmenovatelem byly bandungské zásady paňča šíla, tj. zásady mírového soužití).

V československém případě, jak už bylo naznačeno, byla půda pro sovětizaci země předpřipravena řadou rusko–československých kontaktů v meziválečném Československu. Oba prvorepublikoví prezidenti byli – jistěže kritickými – rusofily. Jestliže Šmeralovo leninské reformní vedení KSČ vycházelo ze souhlasu s československou státností, následující vedení Jílkovo a Gottwaldovo vděčilo za svůj vzestup již stalinizované Kominterně a až otrockému naslouchání jejím potřebám a zájmům. Jak již bylo uvedeno, naše spojenectví se SSSR, navázané zejména s předchozím americkým souhlasem r. 1943 a vycházející z atmosféry jednání i některých jejích závěrů bezprostředně po Teheránské konferenci, sblížilo obě země i budováním postupně sílící východní exilové československé armády. Ve věci byla republika angažována i vlivem politiky benešovských mostů, sdílené exilovou Šrámkovou vládou a podporované českou i slovenskou domácí veřejností. Německá okupace stupňující represe a zločiny vůči Čechům a po propuknutí Slovenského národního povstání v plném rozsahu i vůči Slovákům byla nejúčinnější proruskou agitací i pro ty, kteří původně o zemi sovětů nechtěli nic vědět.

O skutečné tváři stalinistického režimu bylo pro poučené mnohé známo, jak jsem uvedl, již před válkou. Mimovolným skutečným znalcem sovětského Ruska se stal náčelník československé vojenské mise v SSSR ruský legionář, zpravodajec a vlastenec národní hrdina generál Heliodor Píka (1897–1949). Mnohé ale viděli i příslušníci vznikajícího 1. československého praporu; buď byli přímo strádajícími vězni gulagu, nebo zblízka viděli lidské trosky, které do jednotky přicházely a musely nejprve projít intenzívní léčbou, aby mohli být vůbec zařazeni do výcviku. I tu platilo, že jedno je ideologie a to druhé, v rovině každodennosti i významně odlišné, její nositelé. Nicméně jaro 1944 se stalo počátkem prvních více či méně otevřených průniků sovětizátorských technik, jež jednak potvrzovaly první zkušenosti polského svobodovského legionu ještě z podzimu r. 1939, jednak byly průběžně stopovány radiogramy generála Píky do Londýna.

Vzpomínky demokratických účastníků a s jistou časovou prodlevou i memoáry některých reformních komunistů – vedle memoárů demokratických politiků – potvrzují tuto odvrácenou tvář sovětské moci a náznaky, které lze objevit např. i v rezolucích VII. kongresu Třetí internacionály, se začaly objevovat v zesílené míře. Bylo těžké se proti nim bránit; východní armáda bojovala v bojové sestavě Rudé armády a západní spojenci se soustředili na co nejrychlejší porážku zemí Osy, zejména Německa a Japonska. S blížícím se koncem války se soustředily na své vlastní velmocenské zájmy a podle slov Benešova projevu z druhé poloviny května 1945 exilové vlády všech Německem okupovaných evropských států se koncentrovaly především na využívání vhodných momentů a výhodných výchozích situací k obhajobě a regeneraci státní suverenity svých zemí. Radost z konce války ovšem všude byla nepředstíraná a přesvědčení, že duch Spojených národů bude po strašné válce pokračovat i v následném obrozujícím mírovém soužití, výrazně většinové na Východě i Západě.