K sestřelení ruského letadla syrskou PVO

Ti také mohou prohlásit za hrdiny členy Ozbrojených sil Ruské federace, kteří zahynuli 17. září po sestřelení jejich Iljušinu 20. Památka na ně však má hořkou příchuť. Zatímco české vojáky v Afghánistán zabil nepřítel, ruský stroj poslali k zemi jejich spojenci – protivzdušná obrana (PVO) syrské armády. Tedy ti, kvůli kterým Rusové nasazují krky (vedle toho, že tam hájí své neoimperiální zájmy).

Incident ukazuje na spletitost a tragikomičnost syrského konfliktu.

Syřané předvedli svůj „majstrštyk“ v době, kdy v oblasti provádělo preventivně-obrannou vzdušnou operaci izraelské letectvo (anebo možná až po ní, jak uvedl Izrael). Ať tak či onak, pro Rusy to byl dobrý důvod, aby tragický omyl svého spojence svedli na Izraelce. Ruská vojenská propaganda si přitom počínala tak, že – možná kouzlem nechtěného – opět podpořila názor těch (patří k nim i autor tohoto textu), kdo tvrdí: mezi obsahem pojmu „ruský“ a „sovětský“ jsou až příliš často rozdíly pouze formální.

Než se zastavím u ruského (postsovětského) stylu informování v této věci, považuji za nutné zdůraznit, že Izraelci provádějí vojenské akce v Sýrii zcela oprávněně. Pokud na území vašeho zavilého nepřítele č. 1 bude jeho spojenec, váš zavilý nepřítel č. 2, provádět vojenské aktivity, jejichž cílem je vyzbrojit moderním arsenálem vašeho zavilého nepřítele č. 3, navíc teroristickou organizaci, jejímž záměrem je vymazat vás z politické mapy oblasti (což je ostatně i cílem nepřátel č. 1 a 2), je vaším právem i povinností konat. A Izrael koná: úspěšně likviduje vše, co by mohlo v budoucnu ohrozit jeho bezpečnost.

(Pokud by někdo nechápal o čem tu píšu, nechť si dosadí za č. 1 syrský režim, za č. 2 íránský režim a za č. 3 libanonskou teroristickou organizaci Hizballáh.)

Rusové se tváří jako přítel Izraele, možná jím formálně i jsou, současně ale vojensky a politicky spolupracují s jeho největšími nepřáteli – Sýrií a Íránem. Pro Izrael je íránská přítomnost v Sýrii hrozbou – a hrozbou je také íránská podpora Hizballáhu. Proto, bez ohledu na to, jaký průběh má syrská občanská válka, vůči níž je Izrael neutrální, hraje v Sýrii svoji obrannou kartu – nikdo jiný to za něj neudělá. Zavilý nepřítel rozumí jedině a pouze síle. Síle, která reaguje okamžitě, jakmile zpravodajské služby ohroženého státu identifikují sebemenší nebezpečí. Až začnou létat íránské rakety z pozic Hizballáhu na izraelské území, bude poněkud pozdě „kout železo“. To se musí hned, dokud je žhavé.

Pro Rusy bylo sestřelení iljušinu s patnácti vojáky ponižující – a jak je jejich „dobrým zvykem“, vojenské elity Moskvy okamžitě nasadily arogantní tón, mluvily o izraelské provokaci a začaly vyhrožovat Izraeli odvetou. Nejprve přišly s teorií, že se izraelské stíhačky F-16 „schovaly“ (myšleno před radary) za ruský IL-20, čímž způsobily to, co se stalo. (Což pilot a bývalý šéf izraelské vojenské zpravodajské služby Aman gen. Amos Yadlin označil diplomaticky za nesmysl: „Ruské tvrzení je neprofesionální.“) Zanedlouho zazněla z ruských vojenských míst další verze, která tu původní staví na hlavu. „Prostředky izraelského letectva ani izraelští piloti nemohli ruský letoun vidět, protože přistával z výšky pět tisíc metrů,“ dozvěděli jsme se. Jedním dechem ale bylo řečeno, že „i tak za to mohou Izraelci“. (On ten vtip „vy zase lynčujete černochy“ má, zdá se, reálné jádro.)

Jako nejrozumnější se nakonec ukázal být prezident Putin, který řekl, že ruský letoun nesestřelili izraelští piloti (jistěže ne, byla to syrská PVO) a že se jednalo o „sled tragických nahodilých událostí“. Tím poněkud obrousil ostří, nicméně zapomenout by se nemělo na to, jaká je pravda (ruský stroj zničila střela, kterou Syřanům dodali sami Rusové) a jak si na pozadí této pravdy Rusové zprvu počínali.

Předvedli stejné tance, jaké jsme dobře znali v době, kdy místo Ruska bylo na politické mapě světa napsáno v azbuce CCCP.

Je dobré mít to na paměti.